Článek o fenomenálním závodníkovi který se už nikdy nenarodí.

Fanoušci automobilového závodění se velmi často a rádi přou o to, kdo byl nejlepší závodník všech dob. Tyto otázky jsou pokládány velmi často a prakticky každý fanoušek má jiný seznam kandidátů – pochopitelně jsou jména, která se často opakují: Senna, Clark, Fangio, Villeneuve, Schumacher... Většinou je ten nejlepší hledán mezi jezdci, kteří od roku 1950 startovali v mistrovství světa Formule 1, což je na druhou stranu dost škoda, protože pokud se rozhodneme hledat i v období před druhou světovou válkou, najdeme jezdce, který disponoval takovou rychlostí a schopností kontroly auta, že by se za to nemusel stydět ani jeden z výše zmiňovaných jezdců – ten jezdec se jmenoval Tazio Nuvolari.

Tazio Nuvolari byl muž, který opravdu žil závoděním. Jezdec, kterého si italští fanoušci přezdili na „Létajícího Mantovana“ či na „Velkého malého muže“, nebyl pro závodění příliš dobře vybaven – měřil jen 160 cm (což tehdy byla nevýhoda) a neměl mnoho svalové hmoty pro to, aby mohl řídit vůz tak, jak bylo v té době obvyklé – bez hnutí s nataženýma rukama. Nuvolari naopak doslova ležel tělem i hlavou na volantu, jeho ruce stále pracovaly jako písty stroje. Jeho jezdecký styl byl jednoznačně nezaměnitelný.

A stejně nezaměnitelný byl i sám Nuvolari – vždy závodil v modrých kalhotách a žlutém svetru, na kterém měl na levé polovině hrudi vyšity iniciály TN a také brož s želvou – želva se konečně stala jeho maskotem a nezřídka kdy zdobila i jeho závodní vůz. Je to poněkud ironické, že nejrychlejší řidič na světě si vybral želvu jako svého maskota...

Tazio Giorgio Nuvolari se narodil 16. listopadu 1892 ve vesnici Casteldario nedaleko města Mantua (Mantova) v severní Itálii. Velice brzy se začal zajímat o auta a ve věku šestnácti let si našel práci jako mechanik. V první světové válce narukoval do Italské armády – v armádě se pokusil stát řidičem záchranné služby, ale pro své nebezpečné jezdecké sklony nebyl pro tuto službu uznán způsobilým. Po válce se vrátil domů, oženil se a usadil se - živil se jako prodejce automobilů.

Od roku 1920 začal závodit na motocyklech – závodní automobil pro něj v tu dobu nebyl finančně dostupný. Na motocyklech byl sice úspěšný, ale přesto ho to jednoznačně táhlo k automobilům. Po několika zkušenostech s auty se mu nakonec v roce 1925 podařilo dostat na pozici testovacího řidiče u Alfy Romeo. Jeho praxe u Alfy začala neslavně, při první jízdě s Alfa Romeo P2 havaroval, narazil do stromu a výsledkem bylo mimo jiné nejenom jeho zranění a návštěva nemocnice, ale i měsíční rekonvalescence. Pravda, Nuvolari doporučení rekonvalescence příliš nedbal a už týden po nehodě startoval a zvítězil na motocyklu – přitom nasednout na samotný motocykl a sesednout nebyl bez pomoci schopen, v takovém zdravotním stavu byl!

V roce 1927 se Nuvolari a jeho týmový kolega a přítel Achile Varzi rozhodli prosadit i v kategorii automobilů – proto si zakoupili dvě Bugatti T35C. Tato slabší verze slavné Bugatky nebyla plně konkurenceschopná, přesto s tímto vozem dosáhl Nuvolari v roce 1927 dvě a v roce 1928 čtyři vítězství v méně významných závodech. Soupeření Nuvolariho a Varziho v té době vedlo k tomu, že nejdříve Varzi a pak i Nuvolari přešli od slabší verze Bugatky k Alfě Romeo. Prvním závodem Nuvolariho na Alfě byl Pohár Ciano, kde dosáhl druhého místa – a opět v korzetu po další moto havárii. Rok 1930 byl posledním rokem, kdy ještě závodil na motocyklu, následně se soustředil už jen a výhradně na automobily.

V roce 1930 dosáhl Nuvolari na Alfě několika významných vítězství - ve Florencii, na Tourist Trophy a Mille Miglia - legenda hovoří o tom, že značnou noční část závodu Mille Miglia odjel bez světel ...

V roce 1931 Nuvolari úspěšně závodil s typem Alfa Romeo 8C 2300 Monza, zvítězil na Targa Florio a Coppa Ciano. Ještě úspěšnější byl v roce 1932, kdy s vozem Alfa Romeo Type B/P3 vyhrál v Monaku, Fracouzské GP, Targa Florio, Italské GP, Coppa Ciano a Coppa Acerbo. V této sezoně vybojoval poprvé evropský titul.

Rok 1933 pak byl nejúspěšnějším v jeho kariéře – nejdříve zvítězil s vozem Alfa Romeo 8C 2600 Monza v Tuniské GP a Mille Miglia. Pak ztratil vítězství v GP Monaka poté, co mu při jednom z nejfantastičtějších soubojů s jeho odvěkým sokem Varzim vypověděl službu hořící motor. Nuvolari se pokusil dotlačit hořící auto do cíle, ale doslova zkolaboval 200 metrů před cílem a byl diskvalifikován. Následně si ovšem spravil chuť vítězstvím v Alexandrii, pak slavně “prohrál” s Varzim v profláknuté GP Tripolisu, aby s Alfou ještě vyhrál Eifelrennen (velká cena Německa na Nürburgringu) a GP Nimes.

Nicméně i přes řadu úspěchů se stupňovala nespokojenost Nuvolariho s Ferrariho týmem – důvodem byly časté technické problémy jeho Alfy. Nuvolari situaci vyřešil jednoduše – vytvořil s Baconin Borzacchinim soukromý tým a dále závodil na rychlém Maserati 8CM – s tímto vozem ještě v roce 1933 stihl zvítězit v GP Belgie, Coppa Ciano a v GP Nice. Po právu se stal v roce 1933 podruhé Mistrem Evropy – bylo mu 41 let.

Rok 1934 byl rokem nástupu německých vozů, Nuvolari a Borzacchini se najednou se svým Maserati 8CM jakoby ocitli v druhé divizi. Ke všemu měl zlou kolizi při GP Bordino, což mu ovšem nezabránilo, aby se následně vrátil se sádrou na noze na Avusrennen. Musel však čekat až do října na GP Modeny, aby se dočkal svého prvního vítězství. Nuvolari pochopil, že jako soukromý jezdec nebude mít v budoucnu velkou šanci na úspěch a snažil se tedy dostat pro sezonu 1935 do německého týmu. Na tuto snahu nakonec rezignoval, když zjistil, že Mercedes angažoval Varziho. Nakonec “zasáhl“ samotný Mussolini a dohodl nový kontrakt Nuvolariho se Scuderií Ferrari.

Rok 1935 nezačal pro Nuvolariho špatně, začal vítězstvím v Pau, aby následně vyhrál ještě několik méně významných závodů - Bergamo, Biella a Turín. A pak přišlo jeho slavné vystoupení na Německé GP, která se jela 28. července 1935 na Nürburgringu.

Samotný závod toho dne shlédlo téměř 300 tisíc diváků a nikdo z nich určitě nepochyboval, že uvidí další velké vítězství německého vozu, zvláště když německé vozy byly v plné síle - Varzi, Rosemeyer, Caracciola, Fagioli či von Brauchitsch. Proti nim nastoupily už relativně zastaralé Maserati, Bugatti a Alfy Romeo soukromého týmu Scuderia Ferrari. Nuvolari řídil vůz Alfa Romeo Type B/P3, což byl tři roky starý vůz, jen s převrtaným motorem z 3.2 na 3.8 litrů.

O nečekaném výsledku závodu rozhodlo několik aspektů - za prvé to, že po celou dobu závodu hodně pršelo, což částečně smazalo výkonnostní rozdíly mezi vozy, a za druhé to, že o pozici na startu rozhodl los – v první řadě se tak mimo jiné ocitl i Nuvolari. Zprvu vedl specialista na déšť Caracciola, po prvním kole o celých 14 sekund před Nuvolarim (jedno kolo tehdy měřilo 22 km). Ve druhém kole byl Nuvolari předstižen Rosemeyerem a Fagiolim - jeho soupeři sice měli rychlejší, ale i žíznivější auta, takže se Nuvolari postupně, jak zajížděli do boxů, opět posouval dopředu. V devátém kole byl najednou už druhý, ovšem celou minutu za vedoucím Caracciolou. Jeho stájoví kolegové Brivio a Chiron museli odstoupit pro poruchu, takže Nuvolari byl posledním jezdcem Scuderie Ferrari v závodě. V desátém kole se do problémů dostal i Caracciola a Nuvolari najednou vedl.

Pak ovšem přišla zastávka pro Nuvolariho a ta byla vpravdě katastrofální - týmu se polámalo čerpadlo s palivem, a tak museli mechanici palivo dolévat ručně. To stálo Nuvolariho 2 minuty a 14 sekund, vrátil se do závodu na šestém místě a všechny naděje na vítězství se rozplynuly. Nicméně samotného Nuvolariho problémy nedeprimovaly, právě naopak ho to inspirovalo ještě k lepšímu výkonu. Stačilo jedno jediné kolo a on byl opět druhý a dal se do pronásledování von Brauchitsche. Ten měl ve 14 kole luxusní náskok 86 a v dalším kole dokonce 88 sekund, pak ovšem začal jeho náskok Nuvolari razantně smazávat, v dalších kolech byl odstup 77, 63, 47, 43 a 32 sekund. Přesto začal von Brauchitsch poslední kolo s pořád ještě luxusním náskokem 35 sekund. Co však nebylo v posledním kole dobré, byly jeho pneumatiky a tak mohl užaslý německý divácký dav vidět odstoupení svého jezdce a slavné vítězství italského jezdce v italském voze.

Toto vítězství je po právu považováno za největší Nuvolariho vítězství, protože ho dosáhl na zastaralé Alfě a porazil mimo jiné osm nových špičkových německých vozů značek Mercedes a Auto Union.

Nuvolari v této sezoně dosáhl ještě několika menších vítězství, mimo jiné i na Coppa Ciano a GP Modeny. V celkovém hodnocení šampionátu mistrovství Evropy mu pak patřilo čtvrté místo.

I v roce 1936 Nuvolari pokračoval s Alfou, která byla ve stínu německých vozů. I tak ale opět dosáhl několika skvělých vítězství. Nejdříve ovšem opět těžce havaroval – při GP Tripolisu vypadl z vozu a zlomil si několik žeber. To mu ovšem nebránilo v tom, aby zase jednou neusedl do závodního vozu se sádrovým korzetem a opět nepředváděl úžasné výkony.

Vyhrál mimo jiné GP Penya Rhin a GP Maďarska. Ještě větší radost mu však udělaly vítězství v GP Milána a v Coppa Ciano. V Coppa Ciano nejdříve vedl, pak se mu ovšem porouchal vůz a tak převzal v boxech Pintacudaovo auto. Povzbuzován hysterickými fanoušky začal předjíždět Nuvolari jednoho soupeře za druhým, aby po problémech Varziho zvítězil. Následně toho roku vyhrál GP Modeny a Vanderbiltův pohár. V oficiálních závodech počítaných do mistrovství Evropy se mu díky nekonkurenceschopnosti vozu tolik nedařilo, po dvou odstoupeních, jednom čtvrtém a druhém místě však přesto skončil v šampionátu jako třetí.

Rok 1937 mu mnoho radosti nepřinesl, jeho otec a nejstarší syn toho roku zemřeli a nedařilo se ani na závodní dráze. Výkon obstarožní Alfy byl na míle vzdálen výkonu německých vozů a tak vyhrál jen jeden méně významný závod – GP Milána. V šampionátu však nakonec skončil na pořád ještě dobrém sedmém místě.

Pohár jeho trpělivosti, co se týče kvality vozu, však přetekl poté, co se mu rozpůlila v jeho autě palivová nádrž a on musel spěšně opustit hořící vůz. Rozzuřený Nuvolari okamžitě prohlásil, že do vozu Alfa Romeo už neusedne. V jeho další závodní karieře mu paradoxně pomohla smrt jednoho z nejlepších jezdců automobilové historie Bernda Rosemeyera, který zahynul při pokusu o rychlostní rekord. Tehdejší vůz Auto Union ovšem nebyl dostatečně konkurenceschopný, tým nedokázal připravit nový vůz na sezonu 1938 a tak během první poloviny sezony používal loňské šasi s novým motorem.

Výsledky v mistrovských závodech tedy nebyly dobré, v GP Francie nestartoval vůbec a v GP Německa odstoupil, pak v deštivé GP Švýcarska celý závod zoufale zápasil s vozem a dojel jen devátý. Zvrat přišel při GP Itálie, kam Auto Union konečně dovezlo nový vůz, Auto Union type-D. Nuvolari v osmém kole závodu převzal vítězství a před davem nadšených italských diváků slavně zvítězil. Dalším závodem sezony 1938 měla být 1. října GP Doningtonu. Evropa se však poprvé dostává do politické krize, Hitler si klade požadavky na Československé území, a tak německé týmy musely velice spěšně opustit Británii.

Po zažehnání Mnichovské krize se však německé týmy závodu přece jenom zúčastnily a neměly v něm rovnocenné soupeře, jen Villoresiho na Maserati, dva vozy Delahaye a nějaké britské Ery, Alty, MG a Riley. Během kvalifikace se Nuvolari srazil s jelenem, to mu však nezabránilo v zajetí druhého tréninkového času. Okamžitě po startu se pak ujal vedení a svůj náskok zvyšoval až na půlminutové vedení, ve 26 kole ovšem musel udělat neplánovanou zastávku v boxech a propadl se na třetí místo. Při následných problémech Hansona s Altou, ze které tekl olej, se na malou chvíli dostal i mimo trať. V polovině závodu pak musel Nuvolari do boxů na plánovanou výměnu kol a doplnění paliva, tým ji zvládl excelentně za 35 sekund. V závodě vedl Lang na Mercedesu před Müllerem a Nuvolarim. Tehdy již 46letý Nuvolari se ovšem opět vypjal k jednomu z velkých výkonů, v každém kole stahoval na Langa 3 sekundy. V šedesátém kole byl odstup jen 20 sekund a za dalších sedm kol už Nuvolari předstihl Langa a ujal se vedení. A tak Nuvolari vybojoval další velké vítězství.

3 září 1939 v Bělehradě za účasti jen pěti vozů Nuvolari zvítězil na voze Auto Union v poslední předválečné GP, a to že zvítězil právě Nuvolari lze brát jako jasný důkaz přísloví, že boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě.

V poválečném období učinil Nuvolari pokus o návrat na závodní dráhu. Bylo mu sice už 53 let, ale přesto dokázal v roce 1946 zvítězit v GP Alby. Jeho jezdecký styl vysokým věkem evidentně neutrpěl, limitovalo ho ovšem jeho stále se zhoršující astma, kterému nepřidávaly výpary automobilového paliva založeného na alkoholu, nezřídka kdy Nuvolari zvracel během závodu krev. Ani to mu však nezabránilo v dalším fantastickém výkonu, v roce 1947 se stal hrdinou závodu Mille Miglia, kdy na 1,1 litrovém voze Cisitália vedl až do Turína před dvou a třílitrovou konkurencí vozů Alfa Romeo a Ferrari. Teprve porucha elektroinstalace jeho vozu způsobila, že dojel do cíle “až” druhý

Svým způsobem je příznačné, že poslední závod absolvoval u Montea Pellegrina 15. dubna 1950 a vyhrál se svou Cisitálií třídu do 1,5 litru. Za necelý měsíc později se uskutečnil první závod mistrovství světa Formule 1 na Silverstone, kterým začalo nové období automobilového sportu...

Poslední Nuvolariho roky byly relativně smutné, jeho dva synové zemřeli mladí a on sám byl částečně ochrnutý. Žil tedy v samotě a jen několik nejbližších přátel ho smělo navštěvovat.

Nuvolari zemřel doma 11. srpna 1953. Jeho posledním přáním bylo být pohřben v jeho "závodní uniformě" s helmou, žlutým svetrem a modrými kalhotami. Jeho pohřbu se zúčastnilo více než 50 tisíc lidí, pohřební procesí bylo kilometry dlouhé a rakev s Nuvolariho tělem nesli Alberto Ascari, Luigi Villoresi a Juan Manuel Fangio...

Povídá se, že Enzo Ferrari okamžitě, jak se dozvěděl tuto smutnou zprávu, odjel do Mantovy a v rozrušení ztratil cestu v labyrintu ulic tohoto města. Muž, který mu cestu ukázal, mu prý při zjištění, o koho se jedná, doslova řekl: “Děkuji Vám za to, že jste se s ním přijel rozloučit, muž jako on se už znovu nenarodí.”

Enzo Ferrari, jedna z nejpovolanějších osob v automobilovém sportu o Nuvolarim ve své nádherné knize “Piloti, the gente ...”doslova napsal: “Nelze sice srovnávat mezi sebou jezdce různých epoch, přesto jsem však přesvědčen, že Tazio Nuvolari a Stirling Moss by byli v jakémkoli voze a v jakékoli době vždy nejrychlejší."

Jako autor článku, byť značně skeptický k prohlášením tohoto typu, nenacházím na slovech Enza Ferrariho nic zpochybnitelného.

Zajímavou fotogalerii Tazia Nuvolariho najdete na tomto místě.

Na závěr speciální dík Honzovi Procházkovi za úpravy textu, a dále další speciální dík zaslouží Honza Hájek, který mě přinutil napsat článek z jiných než obecně známých podkladů.

Informace převážně čerpány ze zahraničních internetových serverů, například z http://www.forix.com/8w/index.html a dále z archivu autora článku.