Kompletní automobilový závodník (část 2/3)

V roce 1970 Andretti startoval v pěti ze 13 závodů mistrovství světa s vozem March Ford pro americkou firmu STP. Třetí místo ve Španělsku bylo jediným úspěchem a v celkovém pořadí se Mario podělil o 15. místo s Reine Wisell. Trochu lépe se mu dařilo mimo F-1. Ferrari 512S, které s ním sdíleli Arturo Merzario a Jacky Ickx startovalo z pole position a skončilo třetí ve čtyřiadvaceti hodinovce v Daytoně a jenom o pár týdnů později Mario podruhé vyhrál 12 hodin v Sebringu, tentokrát se s ním ve Ferrari střídali Ignazio Giunti a Nino Vaccarella. V Indianapolis Mario skončil na slušném šestém místě s vozem McNamara Ford a později vyhrál závod IndyCar ve státě Washington.

Rok 1971 znamenal pro Andrettiho překročení dalšího milníku...ve Formuli 1 podepsal smlouvu s legendární stájí Ferrari. Přestože se mohl zúčastnit jenom pěti z jedenácti závodů, byl to další splněný sen. Navíc se Mario v Maranellu uvedl tím nejlepším způsobem, když vyhrál první závod sezony v Jihoafrické Republice. O tři týdny později znovu triumfoval v takzvané Questor Grand Prix, nemistrovském závodu v Kalifornii, když vyhrál oba rozjezdy před Jackie Stewartem. V dalších závodech se Mariovi příliš nedařilo a v Monaku se dokonce vůbec nekvalifikoval. Přesto ještě dojel na dobrém čtvrtém místě na Nürburgringu a v cekové klasifikaci figuroval na 8. místě. Smůla ho pronásledovala i v Indy 500 kde odstoupil po pouhých 11 kolech, ale úspěch se dostavil znovu na jihu Afriky, když v závodě SportsCar Andretti a Ickx startovali z pole position a skončili druzí za sesterským vozem Ferrari 312P, který kočírovali Clay Regazzoni a Brian Redman.

V sezoně 1972 Mario znovu startoval v pěti velkých cenách z 12, ale jeho Ferrari si pro body dojelo jenom dvakrát, což stačilo na 12. příčku v celkovém hodnocení. Zato ve SportsCar Andretti a Ickx vyhráli oba klasické závody v Daytoně (která byla kvůli ropné krizi zkrácena na šest hodin) a v Sebringu. V Indianapolis skončil Mario na osmém místě s vozem Parnelli Offenhauser. Příští dvě sezony strávil Andretti téměř výhradně v severní Americe. V roce 1973 vyhrál závod IndyCar v New Jersey, ale jinak nedosáhl významnějších výsledků a v Indy 500 odstoupil už po čtyřech kolech.

Stále s týmem Parnelli vstoupil i do sezony 1974, ale přestože během sezony Parnelli nahradil vlastní konstrukci vozem Eagle, výsledky byly mizerné. Mario našel satisfakci na kolbištích vozů Sprint Car kde vyhrál šampionát USAC Silver Crown a s podporou tabákového sponsora Brown & Williamson (motiv Mariovy přilby byl inspirován právě krabičkou cigaret Viceroy) se objevil i v americkém mistrovství F-5000, kde s vozem Lola Chevrolet skončil celkově druhý. Čas si našel i na vytrvalostní závody SportsCar a společně s Merzariem vyhráli 1000 kilometrů na Monze s vozem Alfa Romeo 33TT.

Na sklonku sezony se Andretti objevil zpátky ve Formuli 1 s novým monopostem Parnelli Ford. V Kanadě dojel na slušném sedmém místě, ale na domácí půdě ve Watkins Glen byl diskvalifikován za roztlačení na trati. Vůz Parnelli Ford každopádně ukázal dobrý potenciál a v sezoně 1975 Andretti nastoupil do 12 ze 14 závodů šampionátu. Přes slibný začatek ale vše dopadlo jinak. Nový tým bodoval pouze dvakrát a Mario navíc zajel nejrychlejší kolo závodu v tragické velké ceně Spanělska. Parnelli Jones očividně nezvládal řídit stáje ve Formuli 1 i v IndyCar zároveň a ještě připravovat speciál pro maratón Baja 1000 v Kalifornii. Výsledky se proto nedostavily ani v Americe, kde Mario s vozem Eagle Offenhauser odsloužil další neúrodnou sezonu. Alespoň v mistrovství F-5000 zopakoval jako vice-mistr, znovu s vozem Lola Chevrolet.

Na konci roku 1975 Mario Andretti a Colin Chapman oba procházeli neplodným obdobím a možná právě proto se jejich cesty znovu zkřížily. Pro sezonu 1976 Mario podepsal smlovu s Lotusem, přestože ještě musel odjet dva závody s rozpadajícím se týmem Parnelli. Jeho týmovým kolegou byl vysoce hodnocený Ronnie Peterson, který navíc od roku 1973 byl u Lotusu týmovou jedničkou. Když se ale Mario v Brazílii kvalifikoval o více než vteřinu před Petersonem, týmová hierarchie byla ustanovena v jeho prospěch. Andretti pak chyběl v Monaku, aby stihnul kvalifikaci pro Indy 500, kde sice zajel nejrychlejší čas, ale kvůli kurioznímu systému pravidel musel startovat z 19. pozice. S vozem McLaren Offenhauser skončil v závodě na osmém místě.

Zpátky ve Formuli 1 měl Mario nového týmového kolegu, kterým byl mladý Gunnar Nilsson, protože Peterson mezitím přestoupil do stáje March. Nová Chapmanova kreace Lotus 77 byl slibný vůz, který se dal snadno upravit pro charakteristiky různých tratí a s pomocí Andrettiho expertízy v seřizování se jeho vlastnosti během sezony pomalu ale jistě zlepšovaly. Po skvělé jízdě v Holandsku Mario s Lotusem získal svůj první výsledek na stupních vítězů, ale Nilsson v té době už měl na kontě dvojici třetích míst, takže situace mezi oběma piloty vypadala docela vyrovnaně. Nicméně, Mario svou pozici týmové jedničky potvrdil vítězstvím v GP Japonska, která se jela kontroverzně za monsunového deště. Niki Lauda po třech kolech zaparkoval svoje Ferrari v depu a odmítl pokračovat. Závod přesto trval celých plánovaných 73 kol a Mario byl během měnících se podmínek schopen nejlépe šetřit pneumatiky a projel cílovou čarou jako jediný jezdec s plným počtem kol.

Pro ilustraci je třeba dodat, že závod, který po celou dobu provázel déšť a mlha, byl natolik chaotický že James Hunt po projetí cílem nevěděl, že po pozdní výměně pneumatik skončil na třetím místě a tudíž vyhrál titul mistra světa. Proto když mu šéf stáje McLaren spěchal blahopřát, dostal od rozčileného Hunta ránu pěstí. Ať tak či tak, zisk devíti bodů Andrettiho vynesl na solidní šesté místo v celkovém pořadí šampionátu a budoucnost pro změnu vypadala růžově.

Pro sezonu 1977 Lotus představil revoluční model 78, který jako první využíval nejen aerodynamické přítlačnosti křídel, ale i aerodynamické přísavnosti dosažené profilem podlahy vozu. Andretti vyhrál čtyři velké ceny a Nilsson jednu, ale všechno mohlo být ještě jinak. Jak Chapman tak Andretti později přiznali, že jejich požadavek mít vždy nejnovější model motoru Ford Cosworth jim pravděpodobně přinesl více škody než užitku. Nové motory byly sice výkonnější, ale zároveň méně spolehlivé a Andretti kvůli poruše motoru odstoupil šestkrát ze 17 startů. Nikde to nebylo více bolestivé než v Kanadě, kde po tom, co odstoupil James Hunt, kroužil Andretti s náskokem více než jednoho kola v čele závodu. Přestože se v závěru rozhodl zpomalit, jeho motor zhasnul pouhá tři kola před cílem, což darovalo vítězství a druhé místo v šampionátu Jody Scheckterovi s vozem Wolf Ford. Mario skončil celkově třetí, ale pravdou zůstává fakt, že šasi Lotus 78 bylo natolik dominantní, že Mario mohl relativně snadno vyhrát mistrovský titul i s méně výkonným ale spolehlivějším motorem.

Přesto, vrcholem sezony bylo pro Andrettiho bezesporu vítězství v Monze, za jásotu domácích tiffosi. Naproti tomu Indy 500 byla jen dalším zdrojem frustrací, když Mario skončil na 26. pozici. Peterson se k Lotusu vrátil na sezonu 1978 a znovu vyvstala otázka, zda Andretti může udržet pozici týmové jedničky. Lotus 79 s motorem Ford Cosworth a v barvách John Player Special byl nádhernou kreací s vynikajícími jízdními vlastnostmi. Ačkoli oba piloti měli podobný talent vyždímat z vozu maximální rychlost, Andrettiho lepší technické schopnosti k optimálnímu seřízení vozu zajistily, že Mario svého týmového kolegu trumfnul v kvalifikaci 11:3 a ve vítězstvích 6:2. Sezona byla pro Lotus maximálním triumfem a zároveň obrovskou tragédií, když Peterson v Monze utrpěl zranění, v jejichž důsledku překvapivě druhý den zemřel. Andretti sice nově odstartovaný závod vyhrál, ale byl penalizován minutou za předčasný start (přestože většina pozorovatelů se shodovala v tom, že na vině byl startér) a klasifikován na šestém místě, což stačilo k zajištění titulu mistra světa.

V posledních dvou závodech sezony už Mario nebodoval...jak on sám tak celý tým po Petersonově smrti prostě neměli dostatek síly a motivace k plnému nasazení. V sérii IndyCar Andretti vyhrál jeden závod v New Jersey, a kvůli závazkům ve Formuli 1 byl nucen kompromitovat kvalifikaci do Indy 500, kde startoval z poslední 33. pozice a skončil na 12 místě. Colin Chapman se před sezonou 1979 dal slyšet, že jeho nový vůz bude ještě mnohem lepší, než dominantní typ 79. Model Lotus 80 skutečně na pohled vypadal možná ještě elegantněji než jeho předchůdce, ale nakonec se ukázalo, že tentokrát Chapman přestřelil. Vůz produkoval tolik aerodynamické přítlačnosti, že byl příliš pomalý na rovinkách a celkově těžce ovladatelný i v rukou takových pilotů jako úřadující mistr světa Andretti a jeho nový týmový kolega Carlos Reutemann.

Zatímco se Chapman snažil vychytat mouchy Lotusu 80, tým byl během sezony nucen nasazovat rok starý model 79, čehož samozřejmě plně využila konkurence a především týmy Ligier, Ferrari a Williams. Nakonec Lotus nezískal ani jedno vítězství, přestože Reutemann vybojoval pár umístění na stupních vítězů a Mario jediné třetí místo. Navíc, rok 1979 byl jediným v Andrettiho třicetileté IndyCar kariéře kdy Mario vynechal start v Indy 500. To znamenalo, že z celkových 1902 kol, které se během sedmdesátých let na Speedway odjely, Mario dokončil pouze 792. Malou náplastí byl fakt, že Mario získal titul v mini-sérii International Race of Champions, kde se utkávali závodní jezdci z různých odvětví motoristického sportu v identických vozech Chavrolet Camaro.

V únoru 1980 Mario oslavil 40. narozeniny a měl za sebou více než dvacetiletou profesionální kariéru. Zdálo se, že jeho jiskra přece jenom pomalu pohasíná. Ve Formuli 1 pokračoval u Lotusu po boku mladého Elio de Angelise. Přes relativně slibný začátek to nakonec z různých důvodů u Lotusu šlo od deseti k pěti a oba piloti jen težce získávali bodovaná umístění. Především Mario, který během 14 startů devětkrát odstoupil pro různé poruchy a ukončil sezonu s jediným bodem. Návrat na Speedway nebyl o nic uspokojivější, když jeho Penske Chevrolet odstoupil v 72. kole.

Rozčarován úpadkem Lotusu, Mario přešel na rok 1981 k týmu Alfa Romeo. Po dvou neplodných sezonách italský vůz konečně začal jevit známky zlepšení, když Bruno Giacomelli získal v posledním závodě roku 1980 pole position. Po ztrátě Patrick Depaillera, vedoucí projektu Carlo Chitti na udržení slibného progresu potřeboval vedle Giacomelliho i pilota s Andrettiho zkušenostmi a schopnostmi. Nakonec ale bylo všechno marné, inženýři Alfy Romeo nebyli schopni zbavit vůz nadbytečné váhy, takže jakýkoli aerodynamický vývoj se míjel účinkem a oba piloti se museli spokojit pouze se sporadickými výsledky.

Narozdíl od Formule 1, v Indianě konečně věci šly jako na drátkách. Poté, co byl Bobby Unser diskvalifikován za předjíždění během žluté vlajky, byl Andretti vyhlášen vítězem Indy 500! Nicméně, o pět měsíců později USAC rozhodnutí změnil a rozhodl se Unsera místo diskvalifikace potrestat peněžní pokutou 40000 dolarů. Podle výpovědi některých svědků se Andretti během nepřehledné situace na trati možná dopustil stejného prohřešku jako Unser. Přestože nic nebylo nezvratně dokázáno a Mario nebyl nijak pokutován, vítězná trofej přešla do rukou Bobby Unsera a Andretti s vozem Wildcat Cosworth byl klasifikován jako druhý. Přes toto zklamání se jeho pozornost začala nezvratně upínat zpátky na severní Ameriku. Tím pádem byla Andrettiho kariéra ve Formuli 1 ukončena...nebo to tak alespoň vypadalo.

Sezona 1982 byla zasažena handrkováním mezi FISA a FOCA, Alan Jones a Carlos Reutemann překvapili náhlým odchodem do důchodu, a Gilles Villeneuve a Didier Pironi utrpěli havárie s tragickými důsledky. V této chaotické atmosféře obdržel Mario hned dva telefonáty. Frank Williams mu nabídl vůz pro závod v Long Beach, kde Mario ze 14. startovní pozice postoupil až na 9. místo, ale pak škrtnutím o stěnu poškodil zavěšení kola. Další telefonát přišel o pár měsíců později a na drátě byl sám Enzo Ferrari! Pro Andrettiho se tím mimo jiné naskytla i první možnost usednout za volant monopostu Formule 1 s turbomotorem.

V konkurenci nové generace pilotů jako Nelson Piquet, Alain Prost, René Arnoux, nebo Keke Rosberg staroušek Andretti posadil v Monze svoje Ferrari na pole position a přestože v závoďě měl od startu potíže s plynovým pedálem, dojel na fantastické třetí pozici. Jeho poslední start ve Formuli 1 byl na parkovišti v Las Vegas, kde se kvalifikoval jako sedmý a předčasně odstoupil po 27 kolech. Přestože to není stoprocentně přesný výrok, z praktického hlediska se Andrettiho kariéra ve Formuli 1 překlenula od pole position ve věku 28 let a sedm měsíců k pole position ve věku 42 let a sedm měsíců, zahrnula 128 startů, 12 vítězství, 18 pole position, 10 nejrychlejších kol a titul mistra světa.

Přestože většinou ve Formuli 1 fungoval pouze na částečný úvazek, dokázal se Mario prosadit jako jedna z legend tohoto sportu.