Novinky

  • 26.04.2024 Good Nico Hülkenberg bude od roku 2025 jezdit za Stake F1 Team KICK Sauber.

  • 17.04.2024 Good Andretti zprovoznil menší továrnu F1 v Silverstonu

  • 12.04.2024 Bad Zemřel Ted Toleman, zakladatel týmu F1

Facebook Instagram

Jack Lewis a David Holland

Jack Lewis a David Holland

Vzpomínky veterána

David Holland: Jak jsi se vlastně začal o motoristický sport zajímat?

Jack Lewis: Myslím, že úplně na začatku jsem četl knížku. Nepamatuju se, kolik mi bylo let a ani která to byla kniha, ale vidím sám sebe ležet v posteli a listovat v knize o automobilových závodech a závodnících. Je to vůbec jedna z prvních věcí, které si pamatuju a především se mi do paměti vtisknul obrázek na kterém závodní automobily krouží po klopené trati v Monze.

Když jsem pak byl starší, tak jsem si na to nějak vzpoměl a řekl jsem si, že to musí být bezvadná věc, závodit v automobilech. Můj táta měl ale obchod s motorkami (H & L Motors – David Holland) takže jsem začal s motocykly. Vyjel jsem vždycky někam do polí, kde tak nevadilo, když jsem občas spadnul a postupně jsem se naučil jezdit na čím dál větších a silnějších mašinách. Potom jsem si udělal řidičák a pořídíl si pořádnou motorku pro sebe.

Když mě povolali na vojnu, tak jsem do kasáren přijel na svojí motorce, což byla chyba, protože mi ji hned zabavili. Ale pak jsem ji dostal zpátky a tím pádem jsem mohl každý víkend jezdit domů do Stroud. Bylo to asi 160 mil (257 km) a když jsem to neudělal v průměru šedesátkou (97 km/h) tak jsem byl docela zklamaný. V té době byl malý provoz, nebyla omezená rychlost a moje motorka dělala maximum 115 mil v hodině (185 km/h). Tenkrát jsem se o Formuli 1 zajímal jenom okrajově, ale ta cesta mi trvala 2½ až tři hodiny a já jsem si vždycky říkal, že to je stejná doba po kterou se závodní jezdec musí soustředit během Grand Prix. Během roku po návratu do civilu jsem pak začal závodit.

DH: Přestože jsi měl motorku, chtěl jsi ale závodit na čtyřech kolech.

JL: Přesně tak, což bylo možná trochu divné. Sledoval jsem tehdy závody motocyklů, kde řádil Geoff Duke a ostatní, ale sám jsem k závodění na motocyklech vůbec netíhnul. A jednoho dne se mě otec zeptal, co vlastně chci v životě dělat a já jsem neměl ani potuchy.

DH: Mohl jsi přeci nastoupit do rodinného obchodu.

JL: Ani ne...ne v té době. Bylo mi 19 a o podnikání jsem nevěděl vůbec nic. Můj otec mě ani zaměstnávat nechtěl, protože bych byl jenom na obtíž. Kromě vojny jsem celý život strávil pohodlně ve Stoud a o světě mimo jsem neměl ani zdání. Věděl jsem jenom to, že nechci jít na studia a tak když mi táta položil tu otázku, vypadlo ze mě, že chci být automobilovým závodníkem. Což ho trochu vzalo a jediné na co se zmohl on byla otázka, proč teda nezvolím motorky, když už jich máme plný obchod. Ale stál jsem si na svém a nakonec jsem ho přesvědčil, že automobilovým závoděním se můžu uživit, protože to tehdy v motocyklových závodech opravdu nešlo. Věděl stejně dobře jako já, že do té doby jsem nikdy v žádném opravdu rychlém automobilu ani neseděl, ale přesto souhlasil s tím, abych si pořídil Formuli 3. Ty tenkrát měly motor z motocyklu, takže ho naši mechanici mohli bez problémů ladit a udržovat. Auto jsem ale musel koupit ze svého. Žádnou hotovost jsem sice neměl, ale otec mi hned po narození zařídil životní pojistku se spořením a tam bylo dost peněz na to, abych si v Cheltenham mohl koupit od Ivor Bueba jeho loňský Cooper F-3, což pořád bylo špičkové auto. Takže ze začátku všechno šlo jako po másle a přestože mě otec nabádal k obezřetelnosti, maloval jsem si, jak se přes přes Formuli 2 brzy dostanu až do Formule 1. Neviděl jsem v tom žádný problém.

DH: Někde jsem četl, že jsi nejprve nastoupil do Cooperovy závodní školy na Brands Hatch.

JL: (Smích)...to je pravda a byl to docela dobrý vtip! Po pravdě řečeno, dalo mi to příležitost se porovnat s jinými nadšenci aniž bych musel skutečně závodit. Navíc, vždycky tam byl po ruce někdo se zkušenostmi, kdo ti mohl dát nějaké rady, ale pokud chceš slyšet, jak to bylo opravdu, tak vypni ten kazeťák...

DH: ...a to ti dodalo sebevědomí k tomu, aby jsi se příhlásil do řádného závodu.

JL: Sebevědomí jsem měl tak jako tak. Ale teď jsem měl i důkaz, že jsem rychlejší než ti ostatní, i když to bylo jenom v rámci té party, která se na Brands Hatch tehdy sešla. Viděl mě tam párkrát i Ian Burgess a řekl mi, že mám talent, takže moje sebevědomí jenom stouplo a byl jsem si jistý, že v opravdovém závodě neskončím někde na chvostu pole.

DH: Statistiky říkají, že v roce 1958 jsi vyhrál tři závody a přešel s Cooperem do Formule 2.

JL: Jo, koupil jsem si 1½ litrovou Formuli 2 ale nepamatuju se, jaká to byla značka.

DH: První závod jsi vyhrál v Montlhéry, takže jsi závodil i v zahraničí?

JL: Samozřejmě, Formule 2 tehdy panovala především ve Francii a Belgii, byl to evropský šampionát (tady se Jack musí mýlit, protože mistrovství Evropy Formule 2 bylo vypsáno až od roku 1967. Do té doby bylo nejprestižnější francouzské národní mistrovství, které tady má zřejmě na mysli – Aleš Norský) a hlavní bylo to, že do některých závodů hostovali piloti z Formule 1. A je pravda, že většinou byli mnohem lepší, než my. Což zase tak dobré nebylo, protože když se do některého závodu přihlásilo půl tuctu maníků z F-1, tak my jsme závodili přinejlepším o páté místo. Někteří regulérní piloti F-2 se občas umístili docela dobře, ale opravdu jediná výhoda, kterou jsme měli byl fakt, že jsme lépe znali naše auta. Pro ně to byl docela velký skok dolů z toho, na co byli zvyklí, především ve výkonu motoru.

DH: Měl jsi prý ale na kontinentě ze začátku i nějaké potíže.

JL: V roce 1959 o mě na kontinentě nikdo nikdy neslyšel, Měl jsem sice za sebou pár závodů i několik vítězství v britské F-3, kde jsem závodil proti takovým jménům jako třeba Trevor Taylor, ale jinak nic. Spíše se očekávalo, že ve Formuli 3 zůstanu i další rok a pokusím se vyhrát celý šampionát, což by mi automaticky otevřelo cestu do Formule 2. Ale mě se tehdy zdálo, že si vedu docela slušně a chtěl jsem postoupit výš co nejdříve. Jenže někteří organizátoři závodů v Evropě se zdráhali přijmout moji přihlášku, protože všichni ostatní měli už jakousi reputaci a já jsem byl jenom neznámý kluk z Anglie, který zatím nedokázal vcelku nic. Naštěstí můj otec a Jabby Crombac byli docela dobří přátelé a Jabby nám v tomto směru dost pomohl. Ani si nepamatuju, že by moje příhláška byla někdy opravdu zamítnuta.

DH: Byl jsi v té době skutečným profesionálním závodníkem?

JL: (Delší pauza)...no, v pravém slova smyslu asi určitě ne, každopádně jsem nevydělával závoděním žadné peníze. Ale na druhé straně jsem za možnost závodit ani neplatil, protože můj otec fungoval jako de facto sponzor. Ne, že by mi platil, ale obstarával všecho, co jsem potřeboval. Žil jsem tehdy u rodičů a pravidelně jsem jezdil na závody a to bylo všechno, co jsem dělal. Takže to fungovalo, ale pochybuju, že se to dá pokládat za profesionální kariéru a zároveň pochybuju, že jsem v té době mohl jezdit za kterýkoli jiný tým. Ale když jsem v dalším roce vyhrál titul mistra, začali si mě někteří lidé všímat.

DH: Montlhéry mělo klopenou trať, jak jsi si na to zvykal?

JL: Možná to bylo kvůli tomu obrázku v knize, který jsem měl zafixovaný z dětsví, ale klopené trati mi vyhovovaly a byl jsem schopen na nich dělat věci, které se nedoporučovaly.

DH: Jako například?

JL: Na klopené trati vpodstatě neřídíš jako v normální zatáčce a musíš nechat auto, ať si samo najde ideální stopu. Je to stav jisté setrvačnosti. Čím rychleji jedeš, tím výše ta stopa je, ale zároveň, když se snažíš najet co nejvýše, tak ztrácíš rychlost. A když jedeš příliš nízko, tak je skoro nemožné se dostat zpátky nahoru. Ale když víš jak na to, tak to jde všechno zbalancovat tak, aby člověk mohl měnit stopu a nic neztratit. Konkrétně na Montlhéry se mi v klopení několikrát podařilo spodem předjet auto před sebou, což nikdy nikdo nečekal. Ze začátku to bylo trochu nervydrásající, ale šlo to.

DH: S titulem mistra Formule 2 jsi postoupil do Formule 1, zrovna v roce když se objem motoru snížil na 1½ litru.

JL: Kdyby F-1 zůstala na 2½ litrech, tak bych asi určitě nepostoupil, ale říkali jsme si, že když už máme motor a zkušenosti s ním, tak vývoj šasi nebude takovým problémem. Z mého hlediska to bylo naprosto přirozené rozhodnutí.

DH: Tvoje první velká cena byla v Belgii, kde Ferrari skončily na prvních čtyřech místech!

JL: No jo, Lotus a Copper neměli reálnou šanci.

DH: Byl jsi nováček v malém privátním týmu, jak na tebe reagovali ostatní?

JL: Nepamatuju si, že bychom měli nějaké potíže s přihláškama do závodů. Když byl člověk pomalý, tak neprošel kvalifikací a hotovo. Po pár závodech lidí v kvalifikaci ubývalo, protože když se někdo nekvalifikoval dvakrát nebo třikrát po sobě, tak zjistil, že to je jenom ztráta času a v dalším závodě už jsme ho neviděli. A protože jsem měl svůj titul z F-2, všichni měli za to, že zřejmě vím, co dělám. To bylo bez problémů.

DH: Jak na Tebe zapůsobilo Spa-Francorchamps?

JL: Formule 2 tam nezávodila, takže okruh jsem neznal. Ale bylo to impozantní místo.

DH: Bylo zřejmé, že tví noví rivalové byli o stupínek výše, než na co jsi byl zvyklý z dřívějška?

JL: Ne, že bych se cítil nějak druhořadě, ale uvědomoval jsem si, že alespoň ze začátku nebudu mít šanci držet krok s čelem závodu. Konkrétně ve Spa-Francorchamps měli Ferrari jejich nový V6 a my jsme měli starý čtyřválec Climax. Ten motor byl vyvinutý z původního agregátu pro hasičskou stříkačku a měl co dělat, když musel delší dobu jet na plný plyn. Nejvyšší výkon dával při 7600 otáčkách, ale my jsme ho ladili na 7200, kde byl nejspolehlivější. Měli jsme sice i náhradní motor, ale jako malý soukromý tým jsme nemohli nic moc riskovat.

DH: Další dva závody v Remeši a Aintree se jely v dešti.

JL: Po pravdě řečeno si na to moc nepamatuju. Strávil jsem v F-1 dvě sezony, ale jednotlivé závody se mi už trochu pletou dohromady.

DH: Ale Tvůj poslední závod sezony 1961 v Monze Ti přinesl mistrovské body. To byl v dané situaci značný úspěch.

JL: Ironie celé věci je v tom, že mi to vůbec nepomohlo. Skončil jsem čtvrtý, pár metrů za Bruce McLarenem. Na konci roku jsem pak měl malou šanci dostat pro sezonu 1962 místo v týmu Cooper, ale McLaren se postavil proti tomu, protože nechtěl stájového kolegu, který by byl podobně rychlý jako on. Takže můj nejlepší výsledek ve Formuli 1 zároveň znemožnil můj postup do továrního týmu.

DH: Kde jsi byl, když došlo k nehodě von Tripse?

JL: Byl jsem docela vzadu, takže jsem neviděl, jak k tomu došlo. Viděl jsem jenom, jak to dopadlo.

DH: Zkazilo Ti to radost z úspěchu?

JL: Každopádně to zkazilo celkovou náladu, ale ne do takové míry, jako by to bylo dnes. V té době, když někdo při závodech zemřel, tak to prostě do jisté míry patřilo k věci. Proti dnešním monopostům byly naše auta hliníkové rakve, ve kterých jsme seděli doslova ze všech stran obklopeni palivovými nádržemi.

DH: Měli s tím Tvoji rodiče problém?

JL: Ne. Samozřejmě, člověk by musel být úplný lunatik aby si neuvědomoval jaká je realita a v té době se některý z pilotů zabil každý rok. V žádném případě jsme nebyli naivní, bylo to prostě riziko, které každý kdo chtěl závodit musel přijmout. A já jsem chtěl závodit a proto jsem to riziko podstoupil. V té době jsem nad tím tak neuvažoval, ale kdyby se mě někdo zeptal dnes, jestli se chci bavit něčím, kde mám desetiprocentní šanci se zabít, tak bych to asi nebral.

DH: 1962 byla Tvoje druhá a poslední sezona v F-1 a už jsi byl uznávaný pilot.

JL: Reputace nikomu nezaručovala účast v závodech, ale zároveň by pro organizátory bylo těžké někoho na mém stupni odmítnout.

DH: Proč se tým H&L Motors přejmenoval na Ecurie Galloise?

JL: Sponzorování bylo tehdy ještě v plenkách a my jsme měli nějakou dohodu s jistým welšským podnikatelem. Součástí toho byla i ta změna jména, která měla týmu zajistit welšškou identitu. Nakonec jsme od něho neviděli žadné peníze a všechno to byla jenom ztráta času, ale jméno už zůstalo i když to vlasně nic neznamenalo.

DH: Hodně historických zdrojů říká, že Ty sám jsi z Walesu. Považuješ se ale spíše za Angličana?

JL: To všechno pramení z té doby...(smích). Ber to tak, že to byla marketingová strategie, i když dost natažená. Já i oba moji rodiče jsme se narodili v Anglii, otcovi rodiče byli z Walesu a jeden z matčiných rodičů byl z Walesu. Náš předpokládaný sponsor byl z Walesu, takže i já jsem byl prezentován jako welšský závodník, aby to bylo úplné. V té době se zdálo, že to je dobrý nápad, ale když se to sesypalo tak celý ten špás mého otce přišel na dost peněz.

DH: Graham Hill vyhrál první závod sezony na BRM a myslím, že i Vy jste v té době uvažovali nad koupí monopostu BRM.

JL: BRM jsem koupil už před sezonou. Původně jsme chtěli jenom motor, který bychom dali do našeho Cooperu, ale nabídli nám celé auto...tedy loňské šasi s novým motorem. Tak jsme si řekli, že než tahat BRM motor do Cooper garáže a snažit se napasovat všechna spojení a řešit chlazení, bude jednodušší vzít všechno od BRM. John Cooper nebyl moc nadšený, i když jsme neměli žádnou konkrétní dohodu. Jenom jsme se ho zeptali, jestli může do svého šasi namontovat motor BRM a on řekl, že ano. Nakonec jsme se ale rozhodli jinak, což by z hlediska dnešní etikety bylo naprosto normální, ale v té době z toho vznikla trochu napjatá situace. Jenže pro nás to přesto bylo nejlepší řešení.

DH: V Monaku jsi se poprvé ve své kariéře nekvalifikoval.

JL: Vždycky jsem byl dobrý na městských okruzích jako třeba Pau, ale v Monaku jsem z nějakého důvodu ztrácel příliš mnoho času ve vlásence, která tam v té době byla. Dneska už trať vede trochu jinak. Prostě jsem nemohl přijít na to, jak tam projet dostatečně rychle. Můj motor měl karburátory, zatímco tovární BRM měly vstřikování. A když jsem při výjezdu dupnul na plyn, trvalo celou věčnost, než se motor dostal do plných otáček. Nakonec jsem zkoušel v polovině vlásenky sešlápnout spojku a pustit ji teprve až když jsem měl plynový pedál na zemi. Což nebylo ideální, ale dodalo mi to větší momentum. Zbytek trati mi nedělal potíže a moc nechybělo k tomu, abych se kvalifikoval. Myslím, že Jo Siffert byl posledním, kdo se dostal na start (byl to Tony Maggs – David Holland). Každopádně s Cooperem by se mi to nestalo, ale měli jsme to nové BRM, tak jsme ho brali na všechny závody.

DH: Četl jsem v Dough Nyeho knížce o BRM, že jsi potom to auto poslal zpátky do továrny.

JL: Došlo k tomu tak, že nám dost často praskal blok u hřídele a tím pádem jsme vlastně mohli nastoupit jenom do každého druhého závodu, protože sami jsme nebyli schopni to pokaždé tak rychle opravit. Můj otec se nakonec tak rozčílil, že BRM řekl, ať nám buď dají pořádný motor, nebo peníze zpátky. Byly to peníze zpátky, takže jsme museli vrátit celé auto.

DH: Tím pádem jsi chyběl ve Spa-Francorchamps a v další velké ceně v Rouenu jsi měl nehodu.

JL: Už si nepamatuju. Bylo to, když jsem vrazil do Graham Hilla? Myslím, že jsem tehdy měl nějaké potíže s řízením.

DH: Nürburgring byla Tvoje poslední mistrovská GP a po zlatém poháru v Oulton Park jsi docela nečekaně pověsil helmu na hřebík. Proč tak náhle?

JL: Po pravdě řečeno je težko to vyjádřit slovy. Můj první rok v F-1 byl docela úspěšný, ale druhý rok se zdálo, že se všechny okolnosti staví proti mě. Ne, že bych už nechtěl závodit, ale neviděl jsem reálnou šanci k tomu, abych mohl mít kontrolu nad chodem věcí a dosáhnout lepších výsledků. Pokaždé, když jedeš v závodním autě, tak ti to přináší určitý stupeň uspokojení, ale nakonec dojdeš k hranici, kdy to uspokojení začneš zvažovat proti celkové situaci a jakmile se jednou zastavíš a začneš o tom všem přemýšlet, tak to vlasně přestane být zábava. Všechno to, co musíš dělat kolem převáží ty chvilky, kdy fakticky sedíš za volantem a jsi spokojený. Navíc si začneš uvědomovat jaké nebezpečí opravdu podstupuješ a pomalu ale jistě je čím dál těžší si to všechno odůvodnit. Nakonec vidíš, že život půjde dál i bez závodění a to je samozřejmě konečná, protože tvoje zbývající touha závodit je už totálně zahlušená všemi těmi frustracemi okolo.

Nevím, jestli moje myšlenkové pochody tehdy procházely přesně takovým postupem, protože když jsem se vrátil domů z Oulton Park, tak jsem nemyslel na to, že to byl můj poslední závod a šmytec. V té době jsme spíše uvažovali o tom, co bude v příští sezoně, protože můj otec mě už nadále nemohl financovat. Takže to znamenalo hledat angažmá jinde a dost možná mimo Formuli 1 a to byla další věc, nad kterou jsem musel uvažovat.

Otec za zbývající peníze koupil ve Walesu farmu a vyvstala otázka, kdo ji bude řídit. Nakonec padlo rozhodnutí, že vynechám jednu sezonu a rozjedu tu farmu sám a pak se vrátím k závodění. Což samozřejmě byla jenom směšná záminka, protože když ve Formuli 1 vynecháš celou sezonu, tak jsi odepsaný. Takže jsem v té době už určitě cítíl, že se bez závodění obejdu, přestože to je v podstatě velmi návykový sport. Když už s tím jednou začneš tak máš pořád pocit, že sám sobě dlužíš pokračovat dokud to jenom trochu jde. Stejně jako každý jiný i já jsem měl za cíl stát se misterem světa a věřil jsem, že to je dosažitelný cíl. Nakonec to určitě nebyla jenom jedna věc, která vedla k tomu, že jsem skončil. Jenom jsem si vlastně udělal přestávku, během které jsem zjistil, že jsem docela spokojený i bez závodění. Což zároveň bylo i zklamání sebe sama, protože jsem se tak vzdal svojí vášně.

Občas se mě lidi ptali, proč jsem skončil a ptají se mě vlastně i teď, což beru jako kompliment. Ve světě sportu a vůbec jsou dva druhy lidí...jedni si potřebují dokázat, že něco umí a ti druzí to potřebují dokázat všem ostatním. Je to stav mysli. Já patřím do té první kategorie a vím, že jsem mohl být stejně rychlý jako většina mých vrstevníků a věděl jsem to i tehdy. Ale když chceš být mistrem světa, potřebuješ být v té druhé kategorii a jít za tím tak dlouho, až všichni vidí, co jsi dokázal. Samouspokojení je sice pěkná věc, ale nakonec ti tady jenom můžu vyprávět o tom, jak jsem mohl být mistrem světa, ale dokud ten titul opravdu nevyhraju, tak nemáš důvod mi věřit. Chápeš, co tím vším myslím?

DH: Litoval jsi někdy toho kroku?

JL: Nikdy.

DH: Sledoval jsi závody i po roce 1962?

JL: Ani ne. Samozřejmě jsem něco občas slyšel ve zprávách a tak podobně, ale od jara 1963 jsem dalších 15 let strávil na farmě v Llandovery, úplně mimo veškeré dění. Když jsem se potom vrátil do Stroud, protože můj otec konečně potřeboval pomoci s rodinným podnikem, začal jsem závody Formule 1 sledovat v televizi.

DH: Existují ještě H & L Motors?

JL: Ano i ne. Pořád vlastníme pozemek, na kterém byl náš obchod, který jsem ale v roce 1988 zavřel. Od té doby to místo jenom pronajímám.

DH: Kdo z tvých součastníků byl podle tebe nejlepší závodní jezdec?

JL: Oh, každopádně Stirling Moss. To ti řekne každý, včetně Mosse...(smích).

DH: Vidíváš se někdy s někým z té doby, nebo udržuješ nějaké kontakty?

JL: Nemůžu říct, že bych v dobách, kdy jsem závodil měl nějaké kámoše. Nejblíže mi byl asi Taffy von Trips, to byl skvělý chlapík. Pamatuju se, že jednou v Německu nás pořadatelé chtěli zkrátit o startovné, nevím už detaily, ale byl jsem tehdy povolán do kanceláře a nevypadalo to moc slibně. Najednou se tam objevil von Trips a po chvilce vstoupil do konverzace a přesvědčil je, že nám musí zaplatit to, na čem jsme se dohodli původně. Což vůbec nemusel dělat, ale cítil, že to nebylo férové jednání a chtěl to napravit. Mám dojem, že byl z aristokratské rodiny, což taky mělo nějakou váhu a jak říkám, skvělý chlapík a opravdový gentleman.

Taky jednou v Clermond-Ferrand se v depu semlelo dohromady pár věcí a když se jedna přidala k druhé, tak jsem měl možnost docela dobře poznat i Stirlinga Mosse. V té době jsem byl samozřejmě i členem BRDC (British Racing Drivers Club neboli klub britských závodních pilotů – Aleš Norský) ale moje členství dávno vypršelo a už jsem ho neobnovil. Možná to je z mojí strany nějaký poklesek, ale po pravdě řečeno, nemám zájem se moc zabývat minulostí. Můj pohled na svět je ten, že se zabývám tím, co zrovna dělám a když začnu dělat něco jiného, tak to předešlé prostě pustím z hlavy. Ve škole a během vojny jsem hrál kriket a rugby skoro každý den, ale od doby, kdy jsem se vrátil do civilu už ani jednou.

Pak jsem závodil v automobilech, praštil s tím a šel chovat ovce do Walesu, kde jsme později začali chovat i koně. Po 15 letech jsem skončil s farmařením a vedl rodinnou firmu a pak jsem začal dělat zase něco úplně jiného. Myslím, že si tak člověk zajistí více zajímavý život, než kdyby zůstal u jedné věci, ale zároveň asi nemůže v ničem opravdu vyniknout. Ale když jsem na farmě šlechtil plnokrevné arabské koně, to bylo fascinující...

 

Jack Lewis

 

Napsal David Holland, přeložil Aleš Norský