Martin Straka vzpomíná na legendárního českého žurnalistu a svého učitele, kamaráda.

Už jsem tu dlouho nebyl, pardon…

Když jsem za komentováním 24h Le Mans z Ostravy do Prahy odjížděl, ve středu ráno, cestou zazvonil telefon: „Pane Strako, Petr Minařík zemřel.“ Zpráva od dámy, co jsme s Petrem společně znali, se dala čekat. Stejně praštila.

„Heleďse, Martine, stav se kdykoli, jen cinkni předem. Stěhuju se rovnou ze špitálu jinam. Jen ať víš, žádná sláva se mnou není a nebude,“ řekl mi Petr v posledním našem telefonátu. Týden před zprávou oznamující konec jeho závodu, co se mu Život říká. Cestou za láskou jménem Le Mans jsem si poslzel, nadechl a mé komentování věnoval Petrově památce.

Chlapovi, kterému jsme všichni tolik rádi říkali Minardi.

Kolik mě toho jen naučil… Profesně i lidsky. Jako kluk jsem se nemohl dočkat každého pátku, abych běžel k trafice pro Československý Sport. V příloze Volno míval Petr články. Výjimečné. I o Le Mans. Pak, o iks let později, jsme na La Sarthe byli spolu. Podobně jako všudemožně křížemkrážem. V zahraničí poprvé v říjnu 1995 v Le Castellet na Světovém finále Superturisma. Ještě s Jirkou Křenkem, kamarádem fotografickým.

Když jsme nad ránem byli už někde na venkově před Marseille, přišel hlad a chuť na francouzskou snídani. Zastavíme u prvního bistra. „Ale já nechci feniky, já chci centimy,“ pravil Minardi, když hrábl do kapsy a v dlani uviděl německé drobné. Zahodil je do křoví a obratem zaplatil bagety, máslo, kávu a vodu.

Otvíral několik mých fotografických výstav. Po vernisážích jsme vždy dlouho seděli a pořád, ale pořád povídali. Třeba nad jeho milovaným Portským. Řeč zněla nejen motorsportem. „Heleďsetyvole Martine, támhleta děvenka nemá absolutně vkus. Proč to ty holky takhle maj. Jakože některý, samozřejmě…“

V televizi jsme spolu komentovali jen málo. Naše „povídací úvazky“ se většinou křížily. Bohužel. Naposledy to bylo loni v říjnu. Při šestihodinovce WEC ve Sportu 5. Nemoc už dávala Petrovi zabrat, ale byl bezvadný. Bylo to tak přirozené, jako bychom spolu byli za mikrofonem roky. Byl jsem šťastný, že to Petr cítil stejně.

Hněvá mě, že už nebudu moci povědět: „Pěkný závodnický víkend přejeme, dámy a pánové, společně s Petrem Minardi Minaříkem…“ Ale všechna ta Krása, Moudrost, Nadhled, Chlapství a spol., co Petr v sobě měl a dával, můj smutek brousí.

„HeleďsetyvoleMinardi, díky,“ Martin.

145100