Red Byron 1915 - 1960

Robert N. Byron, neboli Red Byron, se narodil 12. března 1915 ve státě Colorado. To, že se z něj stane závodní jezdec, bylo jasné téměř od jeho prvních krůčků po povrchu zemském.

Red se za volant motorového vozu poprvé posadil již ve svých pěti letech, když jej do rodinného “kočáru” posadil sám otec. Z nadšení z potomkova zájmu se postupně stala netušená vášeň. Poté, co Red v následujících letech potajnu v noci vůz několikrát odcizil, přišla spásná myšlenka. V deseti letech se Red dočkal svého prvního vozu. Tehdy šlo o Model T Ford a stalo se tak v roce 1926.

Mladý Byron neváhal a zbrusu nové auto upravil k obrazu svému. Nárazníky, postranní blatníky šly okamžitě pryč. Red vyměnil i části podvozku a jak jinak, pohrál si i s vyladěním motoru. Auto bylo připraveno na první test. I díky faktu, že se celá rodina přestěhovala z Colorada do státu Alabama, přišly záhy první závodní příležitosti před Byronův zrak.

Netrvalo dlouho a Red se se svými vrstevníky proháněl za místní farmou. A bylo to právě zde, kde Red vyhrál své první závody. Tehdy však šlo o chlapeckou zábavu, která se odehrávala na neprofesionálně postavené závodní dráze. V následujících letech se Byron postupně propracovával lokálními soutěžemi. V šestnácti letech se z něj stal profesionální jezdec, když za své úspěchy poprvé odbržel peněžní výhru.

Reda závodění jednoduše bavilo. Chtěl jezdit stále a pořád. Bylo jedno, zdali jde o upravený osobní vůz či upravené speciály Midgeds, formulové vozy či Sprint Cars.

Stejně jako i v životech mnoha dalších, Redova záliba byla záhy přerušena díky 2. světové válce. Red Byron se dobrovolně přihlásil do armády a protože měl zkušenosti s motory, stal se z něj letecký technik. Avšak i díky nedostatku vzdělání a naopak díky neutuchající snaze riskovat svůj život při vysokých rychlostech, se z Byrona stal pilot bombardéru B-24. Během šestiletého konfilktu byl Byron zapojen celkem do 58 leteckých misí. Ta 58. se mu stala téměř osudná. Byl zraněn u Aleutských ostrovů (Aljaška). Byron následně strávil více jak dva roky v armádní nemocnici.

Ačkoliv se Red následně pohyboval jen z pomocí berlí, touha po závodění byla na tolik silná, že Reda doslova vtáhla zpět do života. V roce 1946 se Red ukázal v Orlandu na Floridě, kde zaznamenal velký comeback v rámci závodů Modified. Na konci dramatického závodu se Red dostal trojřad s Royem Hallem a tehdy už velmi dobře známým Billem Francem. Poté co Byron zaparkoval svůj vůz, jeho mechanici jej museli z kokpitu vytáhnout. Byronova noha, o kterou málem přišel díky zranění z války, byla stále velmi bolestivá. Byron jí měl dokonce přivázanou ke speciální konstrukci uvnitř vozu, díky čemuž mohl ovládat spojku. Tehdy třicetiletý Red Byron byl v obličeji téměř jednou tak starý. Útrapy života se podespaly na jeho tváři.

Navzdory překážkám se Red vypracoval mezi nejlepší Stock-Car závodníky své doby. Rok 1948 mu přinesl jeho první titul. V rámci nově vznikající myšlenky sjednotit jednotlivé soutěže Stock-Car - se ve zmiňované sezóně odjela šňůra čítající více jak 40 závodů. Red se ukázal v 34 z nich a jako první do cíle dojel v 11 závodech. Úctyhodný výkon byl podtržen i 32 umístěnímy v TOP10. V konečném zúčtování se za Redem v tabulce umístila jména jako Fonty Flock, Tim Flock, Curtis Turner, Buddy Shuman, Bill Blair či Bob Flock - jména která hýbala ranými léty závodů NASCAR.

Rok 1949 pak přinesl vůbec první oficiální sezónu dnes tolik populárních závodů NASCAR. Red Byron pochopitelně nemohl chybět. Závodní kalendář čítal celkem osm startů a Red dva z nich vyhrál.




První vavřín přišel během druhého zastávky a to hned na trati, tehdy nejopěvovanější. Daytona Beach & Road Course byla tratí, na které se jezdívalo již před 2.světovou válkou. Byla tedy velice populární a měla své zázemí na motoristickém výslunní. Red startoval ze druhého místa a do vedení se dostal v 35. kole poté, co se předjel tehdy vedoucího Gobera Sosebeeho. Ten ten ve svém debutu nakonec získal 8. místo. Pro Reda vítězství znamenalo i získání první pozice v průběžném pořadí.

Red se následně ukázal v Hillsboro, Langhornu a v Martinsvillu. kde opět vyhrál. Titul nakonec stvrdil 16tým místem na oválu v North Wilkesboro. Red se tímto stal prvním jezdcem, které svůj titul dokázal obhájit i následující sezónu.

Byron se během let 1949 až 1951 zúčastnil pouze 15ti závodů, během kterých dokázal nasbírat 9 umístění v první desítce a dvě vítězství i pole-postion.

Jeho válečná zranění jej předčasně odsoudila k pověšení závodní helmy na hřebík. Ačkoliv se Red ještě několikrát ukázal v nižších závodních sérií, jeho další kariéra se ubírala jiným směrem. Red se v následujících letech dal dohromady s Briggsem Cunninghamem, který se snažil prosadit v Grand Prix závodech. Poté se z Reda stal manager pro tým Corvette, který měl stejný cíl jako ten Cunninghamův. Ani jeden z pokusů nevyšel, Byron tímto konvertoval ke sportovním vozům.

Svůj um následně propůjčil týmům v organizaci SCCA (Sports Car Club of America). Bohužel však, Redův život byl záhy ukončen. V roce 1960 (7. listopadu) našli Byronovo bezvládné tělo v chicagském hotelu. Red Byron zemřel na infarkt v nedožitých 45 letech.