Motorsportu před 40 lety - 39. díl

Ve Watkins Glenu získal Emerson Fittipaldi začátkem října 1974 za tragických okolností druhý titul mistra světa. Brazilci stačilo čtvrté místo ve velké ceně USA aby se o 3 body prosadil před Clayem Regazzonim. Nebezpečná trať si ovšem, stejně tak jako před rokem, vyžádala oběť. Rakušan Helmut Koinigg svůj druhý start v Grand Prix nepřežil.

Emerson Fittipaldi a Clay Regazzoni přicestovali k finále mistrovství světa do státu New York se stejným počtem bodů. Mistrem se ovšem za pro něj příznivých okolností mohl stát i Jody Scheckter, který měl na špičku ztrátu sedmi bodů. Vyrovnanost ročníku znovu vyzdvihla skutečnost, že v Glenu nebyli nejrychlejší ani uživazelé McLarenů, Ferrari nebo Tyrrellů, ale – podobně jako v Zeltwegu a Monze – jezdci Brabhamu. Carlos Reutemann byl v tréninku o dvě setiny rychlejší, než Huntův vylepšený Hesketh a oba tvořili první startovní řadu. Třetím časem šokoval Mario Andretti na novém Parnelli VPJ4 a čtvrtý byl Reutemannův týmový kolega Pace. „Mr.Pole-Position“ Niki Lauda se tentokrát musel smířit s nezvyklou pátou startovní pozicí a ještě hůře si vedli aspiranti na titul. Fittipaldi byl za Scheckterem a Watsonem až osmý, Regazzoni hned za ním.

Příběh vítěze závodu je rychle popsán: Reutemann šikovně zblokoval Hunta při nájezdu do první zatáčky a od té doby byl konkurencí viděn již jen zezadu. V cíli byl Argentinec o 11 sekund před svým brazilským kolegou Pacem. Bernie Ecclestone se tedy mohl těšit z dvojitého vítězství svých vozů ve finančně nejlukrativnějším závodě roku. James Hunt dlouho držel dobré druhé místo, pět kol před cílem aly narostly jeho trable s brzdami a vstřikováním benzínu do takové míry, že se nedokázal druhém Brabhamu BT44 ubránit.

Tím bychom byli u vlastního „závodu v závodě“, tedy u boje o titul mistra. Fittipaldi si v Americe počínal jako celou sezonu: vždy dokázal z dané situace a formy svého vozu vytěžit maximum. V závodě se jeho McLaren M23 dlouho držel na šestém místě a kontroloval tak své rivaly Schecktera bezprostředně před sebou a přededevším Regazzoniho za sebou. Clay beztak bojoval s tupými zbraněmi. Kvůli defektnímu přednímu závěsu se Ferrari číslo 11 začalo propadávat polem, než několikrát zastavilo v boxech. Také Laudův vůz zbrzdily technické problémy a Fitti se mohl koncentrovat na jediného zbývajícího soupeře přímo před sebou. Ke své radosti viděl, jak i Scheckter po 44 kolech zůstal se zlomeným vedením paliva stát. Mistr světa formule 1 sezony 1974 se tedy jmenoval Emerson Fittpaldi! Hezký výsledek Murrayových brabhamů podtrhl John Watson pátým místem a poslední bod roku si vyjezdil čerstvý mistr F2, Patrick Depailler.

Tak jako před rokem, po masakru Ceverta nebyly ani roku 1974 rozpustilé oslavy ve Watkins Glenu na místě: horký a větrný 6. říjen měl být posledním v životě nadějného Helmuta Koinigga. Rakušan byl spokojen, že se po Mosportu znovu relativně lehce kvalifikoval. V závodě držel 21. pozici za Lolami Stommelena a Hilla, když v desátém kole v zatáčce, ve které měli v tréninku již Beltoise a Andretti težké nehody, jeho vůz nebržděn vletěl do svodidel. Surtees TS16 prostřelil otvorem, kde dolní kolejnice povolila, zatímco horní zůstala napevno a urvala všechno, co se nacházelo nad ůrovní palubní desky...

- Zatímco Ford poslal k šestému podniku mistrovství Evropy cestovních vozů alespoň jeden Capri RS3100, nebyla tovární konkurence od BMW v Jaramě u Madridu zastoupena vůbec. Nepřekvapilo tedy, že takto slabě obsazený závod Fordova posádka Hezemens/Ludwig/Heyer s přehledem ovládla. Také druhé místo patřilo značce z Kolína nad Rýnem: Manfred Mohr a Toine Hezemans předjeli na dvoulitrovém Zakspeed-Escortu půl hodiny před koncem BMW CSL Peltiera a Lafosseho. Již beztak slabě obsazenému závodu nasadil pořadatel korunu tím, že aplikoval kvalifikační hranici 107% – do závodu na 4 hodiny tedy smělo vyrazit jen 14 posádek, jaká to nuda.

- Ještě větší komedii zažili diváci v britském Snettertonu při dalším podniku evropského mistrovství F5000. Hlavní roli při tom sehrál katastrofální stav tratě a později předpisů neznalý pořadatel. Organizace F5000 již začátkem léta informovala majitele Snettertonu, jaké modifikace by měl na své trati provést. Odpovědi se jí nedostalo, účastníky zato překvapila zcela nová zatáčka, kterou stavbaři dokončili jeden den před prvním tréninkem! Výsledek mohl každý uhodnout: když vyjely 500 koní silné monstra F5000, tak z asfaltového koberce po několika minutách létaly cucky. Následovaly dlouhé diskuze, které trvaly až do sobotního poledne. Maršálkové dokonce začali odstraňovat val, který byl vybudován napříč starou trati, aby se popřípadě dalo použít původního lay-outu. Nakonec se prosadila varianta šikany, která vozy na zmíněném místě zpomalila. Po narychlo provedené kvalifikaci se tedy mohlo jet...

Startovalo se za sucha a fandové viděli zábavných šest kol, ve kterých se prosadil Keith Holland (na Edwardsově Embassy-Lole) před Bobem Evansem a Lellou Lombardiovou. Déšť závod ovšem přerušil. Kdo dal pro druhou část podniku přednost mokrým gumám před intermediates, ten neprohloupil. Teddy Pilette, Tom Belso a Steve Thompson volili správně a dominovali této druhé části. Nakonec se jasně prosadil Ward-Trojan Thompsona. Šťastný Angličan již obdržel věnec a pohár, když si někdo vzpoměl na prvních šest kol. Opět se začalo vášnivě a začátečnicky diskutovat: platí jen druhá část závodu, nebo součet obou jízd? Nakonec se rozhodli postupovat dle vzoru Brands Hatch: součet. Chudák Thompson pohár a věnec odevzdal Tomovi Belso a byl hodnocen jen jako osmý. Za vítězným Dánem byli hodnoceni Brian Robinson, Brian McGuire, Teddy Pilette a Lella Lombardiová.

Jednoznačný důvod k oslavám měl v Oulton Parku John Nicholson. Přistěhovalec z Nového Zélandu se stal mistrem britského šampionátu formule Atlantic. Mezi Nicholsonem a jeho rivalem o titul Jimem Crawfordem se rozhodlo skutečně klasickým stylem: srážkou v šestém kole! Crawfordův march byl poté nepojízdný, zatímco Nicholson dovlekl svůj Lyncar do cíle jako šestý, což stačilo. Závod vyhrál stylem start-cíl Alan Jones na Marchi 74B Harryho Stillera před Davidem Morganem a Peterem Wardlem.

Nicholson se ovšem neradoval jen z vlastního titulu. Rok 1974 pro něj byl úspěchem i z jiných důvodů. Mimo zisku titulu v f-Atlantic dokázal postavit i vlastní vůz formule 1, se kterým se vydal do světa Grand Prix. K tomu byla jeho firma Nicholson Engines ladičem agregátů stáje McLaren a patřil jí tedy i jistý podíl na Fittipaldiho titulu.

Emerson Fittipaldi možná nebyl nejrychlejším jezdcem ročníku, inteligencí a spolehlivostí si ale přeci jen titul mistra světa roku 1974 zasloužil..

149101

Byl po dohadech prohlášen vítězem F5000 ve Snettertonu: Dán Tom Belso.

149104

Slavili po tvrdém finále formule Atlantic společně: velcí rivalové John Nicholson a jim Crawford.

149106