Motorsport před 40 lety - 43. díl

Klasický tým formule 1 British Racing Motors šel začátkem listopadu 1974 do likvidace. Jeho příznivci ale nemuseli truchlit: Louis Stanley prohlásil, že stáj reorganizuje pod jménem Stanley-BRM.

- Dějiny týmu BRM, který měl být jakousi britskou národní odpovědí na italské Ferrari, lze popsat relativně jednoduchou parabolou: po těžkých, až trapných začátcích následovalo období úspěchů, které se ovšem otočilo nazpět směrem ještě trapnějšího konce. BRM založil hned po druhé světové válce patriot Raymond Mays, jako následníka jeho předcházející firmy ERA. Jeho projekt se ale již od zažátků setkal s množstvím problémů, které Mays nedokázal vyřešit. Roku 1952 organizaci převzal Alfred Owen, za jehož „vlády“ BRM mimo jiné získalo s Grahamem Hillem titul misra světa roku 1962. Později vedl stáj Owenův švagr, Sir Louis Stanley. Poslední vítěztví pro něj vybojoval Jean-Pierre Beltoise roku 1972 a byl to právě Beltoise a nová konstrukce Mika Pilbeama, do kterých Stanley začátkem sezony 1974 vkládal všechny své naděje. Ročník, ve kterém se za volanty BRM snažili i Pescarolo, Migault a Amon, Stanleyovi ale vynesl jen deset Beltoiseových bodů, 7. místo v hodnocení konstruktérů a neuvěřitelný minus ve finanční bilanci. Majitel stáje, firma Rubery Owen odmítla do této bezedné studny dále investovat, BRM šlo do likvidace a Louis Stanley se rozhodl pokračovat na vlastní účet: „Nejsem právě chudý a jsem připraven pokračovat na vlastní nebezpečí. Začnu znovu od nuly. Propustil jsem manažera Tima Parnella a také konstruktéra Pilbeama. Budu i nadále zaměstnávat přes 60 spolupracovníků, každý ovšem bude mít jasný úkol – nikdo se již jen “nepoveze s sebou“. Sponzora nepotřebuji. Brzy oznámím nové složení týmu, pojedeme s vylepšeným modelem letošní sezony. Máme lepší zázemí, než jakýkoliv jiný tým formule 1, nevidím tedy důvodu, proč bychom neměli uspět.“

Nejen britští novináři se tehdy smíchy popadali za břicho. Stanley se roku 1975 a i v prvním závodě sezony 1976 dále zesměšňoval se zastaralým typem P201, než chvilku pauzoval, aby znovu „nabral dech“. Nový typ P207 byl ovšem dalším propadákem, který roku 1977 ani jednou nestačil na kvalifikaci. Po Monze sezony 1977 řekl British Racing Motors formuli 1 naposledy Good Bye.

- Mnohem úspěšněji si na poli moderního automobilového sportu a Public Relations vedla firma elf. Mimo tradičního sponzoringu týmu Tyrrell hodlal francouzský olejářský obr i roku 1975 plně financovat nejméně šest vozů ve formuli 2. K tomu elf napadl nový projekt: pro vytvalostní klasiky prototypů připravil pro čistě dámskou posádku Lella Lombardi-Marie Claude Beaumont dvoulitrový Alpine-Renault A441.

- V Phoenixu vyhrál Gordon Johncock poslední závod šampionátu USAC 1974. Jednalo se o druhé vítězství pilota STP-Eagle-Offenhauser sezony. Johncock vyhrál tento 150mílový závod s náskokem tří sekund na mistra Bobbyho Unsera na stejném, ale továrně nasazeném voze. Třetí dojel AJ Foyt před Mario Andrettim. Jednalo se o první a jediný závod USAC, který Andretti roku 1974 dokončil!
Za zmínku stojí i fakt, že se závodu na oválu v Phoenixu poprvé v dějinách zúčastnilo i několik vozů F5000! Pokus se ovšem nevydařil. Pětilitry s motory Chevrolet nebyly na oválu konkurenceschopné...

- V USA se připravovaly velké věci: první závod ulicemi města dle vzoru Monte Carla! Pořadatelé v kalifornském předměstí Los Angeles jménem Long Beach plánovali pro duben nebo květen roku 1975 závod amerického šampionátu F5000. V případě úspěchu tohoto podniku dokonce snili o tom, že roku 1976 do Long Beach, vzdáleného jen 10 mil od Hollywoodu, pozvou formuli 1!

BRM P201 s jakým se o úspěch roku 1974 pokoušeli Beltoise, Migault, Pescarolo a Amon.

150514

Marie-Claude Beaumontová dnes pracuje jako fotoreportérka formule 1.

150519

Dnes víme, že v Long Beach jen nesnili: po vydařeném testu roku 1975 tam F1 hostovala mezi lety 1976-83 a podnik dodnes patří mezi klenoty šampionátu Indycar.

150524