Příběh vítěze Indy500 a testmana Williamsu.

Kenny Brack se právem řadí mezi nejúspěšnější piloty formulových závodů. V Severní Americe určitě. Titul Indy Racing League z roku 1998 a vítězství v Indianapolis 500 o rok později, to jsou výkony, na které se snaží mířit snad každý, kdo jednou usedne za volant závodní formule. Jeho úspěchy a zářezy ve statistikách či líbivý životní příběh, se ale mírně krčí ve stínu jednoho, jediného dne. Tím dnem byl téměř tragický závod na jeden a půl míle dlouhém oválu kdesi v Texasu.

Dnes osmačtyřicetiletý rodák ze švédské mini obce zvané Glava - tehdy čítající 40 obyvatel - spatřil poprvé světlo světa 21. března roku 1966. Narodil místnímu elektrikáři a jak by se dalo tušit, k závodění přičichl velice brzy.

První kroužky za volantem si Kenny vyzkoušel ještě se svým otcem, když v šesti letech poprvé řídil rodinné Volvo. Když Kennymu bylo deset let, společně s bratrancem si pořídili - na tajňačku - starý dvojtakt firmy Saab. Pohonné hmoty následně kradli ve kbelících z rodinného vozu - do té doby, než bylo vše prozrazeno a zabaveno. Kromě prvních zkušeností s motorovými vozy se Kenny s přáteli tu a tam zajel podívat na místní etapu Švédské Rally, která se navíc jezdila v noci. Zážitek jistě závidění hodný. A možná právě to byl moment, který Kenna nasměroval tam, odkud jej všichni známe.

Touha po závodech a nedostatek peněž donutil Kennyho k různým brigádám, svého času se dokonce “živil” zahradničinou. První výdělky okamžitě investoval. Díky několika účastem v závodech motokár, se ego Kennymu zvedlo natolik, že nakonec zabalil vše co měl a vyrazil směr Velká Británie, na okruh Snetterton. Nově zakoupenou Formuli 3 se mu na ostrovní království podařilo dostat na trajektu. Na místě si navíc pořídil další vůz. Starého Van Damiena mu dokonce prodal jistý David Hunt, bratr Jamese Hunta.

Po návratu zpět do Švédska se znovu otevřel problém nedostatku peněz. Jeden zájemce se do sponzoringu zapojil tím, že Kenna obdaroval balíky chipsů v hodnotě 1500$, které Kenny tehdy požadoval. Z nadějného pilota a bývalého zahradníka se rázem stal prodejce chipsů.

: první závod Kennyho Bracka v Indy Racing League




Ať už byly začátky jakékoliv, mladý Brack se nakonec dostal do švédské Formule Ford. Tam sice do poloviny sezóny bojoval - přecijenom formule zakoupená v Anglii měl motor nastavený na 98 oktanů, ve Švédsku se však točilo palivo 102 oktanové - ale po vyřešení všech dětských nemocí se Kenny začal pravidelně ukazovat v horních patrech výsledkových listin. V roce 1986 se Kenny Brack stal šampiónem Formula Ford Sweden Junior.

Rok 1990 pak pro Kenna znamenal další průlom. Série Formula Opel-Lotus znamenala osmé místo v konečeném zúčtování a menší pootevření vrátek do světa FIA F3000, které se nakonec - jak známo - otevřely úplně. Ve soutěži Opel-Lotus se Kenny mimojiné setkal s jistým Rubensem Barrichellem a Davidem Coulthardem.

F3000 však musela ještě nějaký ten rok počkat, nedostatek peněz byl jasným pánem. Kenny se tak rozhodl pro nižší soutěže a vrátil se zpět do Švědska, kde vznikla nová Renault série Clio Cup. Veleúspěšnou sezónu - devět vítězství z deseti závodů - Kenny zakončil s titulem v ruce. Následoval rok 1993 a Zerex Saab Pro Series.

Ve stejném roce si KB přičichnul ke královské kubatuře. Byl osloven týmem Williams. Testování proběhlo na konci sezóny během deštivého dne na Paul Ricard. Tehdy šlo o vůz FW15C. Kromě Williamsu si Kenny o několik let později vyzkoušel i vůz McLaren. Tehdy však pan Coulthard a Hakkinen se jasně zmocnili závodních sedaček a pro švédskou naději tak nebylo jiného zbytí, než sen F1 opustit.

Ještě před tím se Kenny prohnal soutěží FIA F3000 a sice v týmu Davida Searse, Super nova Team. Třetí místo z roku 1995 mělo být následně “vylepšeno” výkonem v sezóně 1996. Kenny tehdy sahal po titulu. Poslední závod, kolize s tehdejším rivalem Jorgem Mullerem a následné vyloučení ze závodu za nerespektování černých vlajek. Takový je příběh na konci evropského působení tehdy už třicetiletého švéda.

: první Kennyho vítězství v rámci IRL na trati Charlotte Motor Speedway




Zdánlivě ukončená závodní kariéry byla následně nastartována díky telefonickému hovoru zpoza velké louže. Na druhém konci neutrženého sluchátka tehdy byl A.J. Foyt. Ten po menší rozepři přijal Kennyho v Las Vegas. A smlouva byla na světe.

Nově vzniklá soutěž Indy Racing League sebou přinesla mnoho příležitostí pro nové talenty a Kenny Brack byl mezi nimi. První čtyři závody Kenny nedojel (tehdy s týmem Ricka Gallese), ale ten pátý - na trati Charlotte Motor Speedway - dojel na skvělém pátém místě. Byl to pro něj v životě teprve pátý závod na klopeném oválu.

Sezónu 1998 už Kenny podstoupil ve službách nejúspěšnějšího formulového jezdce USA. Tři vítězství a sedm T10 (z jednácti závodů) se na konci sezóny bodově proměnilo v první místo a Kenny Brack se tak stal šampiónem Indy Racing League. O rok později se díky nekonečné přípravě a soustředění Kenny dostal na listinu těch, na které se nezapomíná. Vítězství v Indianapolis 500.

Následovala schizofrenie americké formulové scény a přišla nabídka Bobby Rahala. Vstup do série CART znamenal tři sezóny v nejrozmanitější formulové soutěži světa. Vítězství přišlo na řadu na tratích jako Milwaukee, Mexico City, Chicago anebo také v japonské Motegi či na německém Lausitzringu.

Rok 2003 prý údajně přinesl i nabídku ze stran týmu Dale Earnhardt Inc., tedy série NASCAR Kenny se však vrátil do Indy Racing League a to společně s týmem Bobbyho Rahala. Poslední závod sezóny, na Texas Motor Speedway, přinesl moment, díky kterému si Kennyho pamatuje většina fanoušků. Byl to moment, který by nechtěl zažít nikdo.

: tragická nehoda na Texas Motor Speedway




187. kolo a protilehlá rovinka. Kontakt s Tomasem Scheckerem. Průlet vzduchem a náraz do pletiva. Vůz Kemnyho Bracka se rozpadl. Kenny přežil přetížení 214g. Zlomené obratle, krvácení do mozku, zlomené nohy, rozdrcené kotníky, poškozený zrak, vychýlená páteř. Několik dní v komatu, několik měsíců v nemocnici. Více jak roční rehabilitace. Návrat do života. To byl cíl Kennyho Bracka, který se během následujích měsíců několikrát narodil. Doktoři mu šance nedávali.

O návratu do závodního kokpitu nebyla nikdy řeč.

Následovaly težké dva roky, kdy se Kenny každý den šest hodin učil znovu ovládat své tělo. Nekonečná agilita rodáka ze zapadlé vesničky u švédsko-norských hranic, byla možná tím pravým motorem, který nakonec dokázal neskutečné.

Kenny se postavil zpět na nohy a v roce 2005 se zúčastnil závodu Indianapolis 500. Tehdy nahradil zraněného Buddyho Rice, který před lety paradoxně nahradil zraněného Kennyho. Více než pohádkově pak určitě zní fakt, že Kenny sedl do vozu a s průměrnou rychlostí 227.598mph vyhrál kvalifikaci. Protože se Kenny nezúčastnil předchozí části měřených tréninků, byl nucet do závodu vystartovat z 23. pozice. Během pětisetmílové podívané se tento švédský superman dostal až na 10. příčku. Problém se zavěšením kol následně Kennyho pozval do boxů. Konec závodu na 26. místě.

Po největším závodě sezóny se ke Kennymu dostal sám Mario Andretti. Obdiv a potřes rukou následovala nabídka ze stran týmu Newman/Haas - kde klan Andrettiů strávil nejeden pátek. Kenny však odmítnul.

Dnes i z rodinou bydlí v britském Berkshiru. Kromě kytary si Kenny tu a tam půjčil i závodní volant. Historické závody či goodwoodský svátek, to bylo od těch dob jediné, čeho se Kenny zúčastnil. Tímto definitivně pověsil závodní um na hřebík.

Kromě Indy 500 a titulu v IRL, je Kenny znám tím, že nedaleko Fort Worth přežil přetížení 214g.

: sestřih z Indy 500 z roku 2005, poslední Kenyho závod