Jacky Ickx a Derek Bell vítězí v Le Mans

Roman Klemm
18.06. 2015

Roman Klemm
18.06. 2015

Motorsport před 40 lety - 25.díl

Organizátor věhlasných 24 heures du Mans, Automobile Club d´Ouest, šel roku 1975 novou cestou: vyhlásil vlastní regule ohledně spotřeby paliva a CSI (FIA) proto tento klasický podnik poprvé v historii vyřadila z hodnocení mistrovství světa značek. Nižší povolená spotřeba vedla k redukci kvality startovního pole, protože obě značky, které roku 1975 tuto třídu dominovaly (Alfa Romeo a Renault), podnik neobeslaly! V roli favorita se proto ocitly oba zbrusu nové vozy Gulf-Ford GR8 týmu legendárního Johny Wyera pod vedením manažera Johna Horsmana. Ve středu večer kvalifikovali Jacky Ickx a Derek Bell tento vůz s šíslem 11 pro pole position, sesterský spider postavili Jean-Pierre Jaussaud s Vernem Schuppanem na druhé místo. Relativně slabou kvalitu konkurence dokumentuje skutečnost, že třetí čas zajeli Lafosse s Chasseuilem na najrychlejším ze tří nasazených Ligierů-Ford před Porschem 908 trojice Reinhold Joest, Mario Casoni a Jürgen Barth. Za druhým Ligierem (Pescarolo/Migault) se kvalifikovala řada soukromých vozů Lola a dvoulitrová Alpine-Renault dámské posádky Lombardi/Beaumont – kdo tedy měl Gulfy na špičce vážně ohrozit?

Nikdo. Za krásného letního počasí přišlo mnohem méně diváků, než je zvykem, to ovšem neodradilo favority Ickxe a Bella, aby v průběhu třetí hodiny definitivně převzali první místo hodnocení, které až do cíle nedali z ruky. Od šesté hodiny měli přinejmenším celé kolo náskoku na vůz na druhém místě, kterým byl většinou sesterský Gulf Schuppana a Jaussauda. Na triumfu Belgičana a Brita nic nezměnil ani jejich nalomený výfuk dvě hodiny před koncem. Trošku napínavější byl boj o druhé místo, při kterém se tovární Ligiery před domácím publikem prezentovaly překvapivě dobře. Schuppanův vůz měl koncem závodu problém s řízením a musel druhou pozici v cíli přenechat Lafossemu a Chasseuilovi ve voze Guy Ligiera. Po různých nočních i denních příhodách oškubaný Porsche 908 Reinholda Joesta byl klasifikován s odstupem 11 kol na vítěze jako čtvrtý a již na pátém místě dojel vítěz třídy GT, Loos-Porsche Carrera RSR, který si dělili John Fitzpatrick, Gijs van Lennep, Manfred Schurti, Toine Hezemans a sám majitel Georg Loos. Ne, ročník 1975 jistě nepatřil mezi nejúchvatnější závody historie Le Mans...

Jean-Pierre Jabouille se se svým turbo-projektem sice neobjevil v Le Mans, za to si dal s velkým úspěchem sedmý závod mistrovství Evropy formule 2 na Salzburgringu. Pěkné pole 25 vozů si to za velkého vedra smělo v kvalifikaci rozdat o 23 míst na startu. Nejlépe se to podařilo Michele Lecleremu na továrním Marchi, další časy si zapsali jeho krajané Jabouille (elf2) a Laffite (Martini) – ano, formule 2 byla roku 1975 čistě francouzskou záležitostí a na tom se němělo ani příští sezony moc změnit. Francouzské frakci následovala na startovním roštu armáda Italů v pořadí Maurizio Flammini (March 742), Vittorio Brambilla, Giancarlo Martini a Gabriele Serblin, za nimi se kvalifikoval domácí matador Hans Binder (strýc jezdce GP2, Reného). Mezi nekvalifikovanými byl i Jugoslávec Franc Jerančič, jehož Surtees TS15A po několika kolech oplýval již jen čtvrtým rychlostním stupňem a fungoval spíše jako pojízdná šikana.

Začátek závodu na ultrarychlém okruhu pod Alpami se před 20.000 diváky vyvinul ve velkou bitvu o závětří mezi Jabouillem, Laffitem a Leclerem, ze které vzešel Jabouille a jeho aerodynamicky perfektně řešený Elf2 průměrem 210,67 km/h (ano, okruh tehdy ještě pozbýval jakýhkoliv šikan) co by jasný vítěz. Jeho dva jediné soupeře beztak zbrzdily a vyřadily technické problémy. Francouz po zbytek závodu držel 23sekundový náskok na zvláště motivovaného Bindera, v posledním kole ovšem povolil v tempu natolik, že byl Tyrolák v cíli jen 5 sekund za vítězem! O třetí místo se dlouho přetahovali Serblin, Tambay a Ertl, Francouze a Rakušana ale vyřadila technika a proto se o zbývající body směli s velkým odstupem podělit Bourgoignie, Francia a Flammini.

V kanadském Mosportu pořádali USAC a SCCA druhý podnik severoamerického šampionátu F5000 a o vítězství bojovali stějně tak jako v Poconu výhradně Mario Andretti s Brianem Redmanem. Parnelli-Lola-Falconer T332 Američana tentokrát vydržela honičku na 40 kol a Andretti se po krásné bitvě prosadil o 0,6 sekundy před Redmanem. Jednalo se o historicky nejtěsnější finiš této série. Výborně si znovu vedl i Warwick Brown na Talonu MR1A. Během závodu odvrátil útoky Bobbyho Unsera a Davida Hobbse a obsadil pěkné třetí místo před Hobbsem, Wietzesem a Oliverem.

Bernie Ecclestone šokoval promotéry velkých cen formule 1 oznámením, že asociace konstruktérů F1CA (později FOCA) hodlá od sezony 1976 zvýšit požadované startovné o dobrých 100%. Ecclestone dobře věděl, jakou hodnotu závody Grand Prix měly a zvýšil konkrétní sumu na 160.000 liber. Pesimisté se poté obávali, že toto zdražení povede k masivnímu „umírání velkých cen“. Bernie ovšem – stejně tak jako dnes – dobře věděl, co si může dovolit. Nakonec téměř všichni rádi zaplatili a utvrdili F1CA v přesvědčení, že může jít ještě mnohem dál...

Porazili relativně slabou konkurenci v Le Mans: Jacky Ickx, Derek Bell (za volantem) a jejich prototyp Gulf-Ford GR8