Ač nepřítomen, patřilo jméno Juana Pabla Montoyi během Velké ceny Francie mezi nejčastěji skloňované v celém paddocku. Ne však už tolik u McLarenu. Jeho temperament mu neumožnil získat si ve sterilním prostředí týmu z Wokingu tolik přátel jako např. Davidu Coulthardovi či Mikovi Häkkinenovi, což záhy potvrdily i výroky některých jeho bývalých kolegů.

 

Pedro de la Rosa novinářům přiznal, že ho nikdy pořádně neznal a že mu příliš chybět nebude. Kimi Räikkönen se nebál přitvrdit a jen se s úsměvem svěřil, že "bez Montoyi je práce mnohem snazší."

 

U McLarenu se ani nesnažili skrývat, že zmizelo napětí a křeč posledních několika týdnů. Za čtrnáct dní se toho změnilo hodně. Ačkoliv mnoho lidí při Montoyově přestupu do McLarenu neskrývalo své rozčarování nad tímto krokem, málokdo asi čekal, že vše skončí způsobem, jaký jsme zažili po Velké ceně USA. Závod v Indianapolis měl být pro šampióna seriálu CART z roku 1999 díky velkému poli fanoušků a obdivovatelů tradiční vrchol sezóny, záhy po incidentu z prvního kola se však proměnil v začátek jeho rychlého konce.

 

I když jej McLaren v oficiálním tiskovém prohlášení podpořil, bezprostředně po závodě Montoya vášnivě debatoval jak se svým týmovým kolegou Räikkönenem, tak s vedením týmu. Räikkönen se nejspíše jen těžko zbavoval dojmu, že do něj Kolumbijec narazil úmyslně, nebo se minimálně nesnažil kolizi skutečně zabránit, v odplatě za to, že jej Fin v zatáčce zavřel. Později přidal Montoya podobnou výměnu argumentů i s Martinem Whitmarshem a to mimo hospitality prostory týmu. Fakt, že oba aktéři nebrali ohledy na to, kdo je vidí a slyší, svědčil o vyhrocenosti celé situace, jelikož McLaren platí za tým, který si své věci a problémy střeží a řeší za zavřenými dveřmi.

 

Proslýchalo se, že původně jej chtěl tým pustit k vodě už před Velkou cenou Monaka, ale neměli pro to tehdy žádný argument. I po událostech z Indy chtěl dát Ron Dennis údajně kolumbijskému dravci ještě šanci, ovšem první muž Mercedesu Dieter Zetsche jej požádal, aby Montoyu nahradil. Poslední kapkou však nebyla ona kolize, ale Montoyova tisková konference o angažmá v NASCAR.

 

 

Od jeho odjezdu z Indy domů do Miami se věci začaly hýbat rychle. Už ve středu volal svému bývalému šéfovi z CART Chipu Ganassimu a ve čtvrtek spolu již mluvili tváří v tvář – přesně tři roky poté, co se rozhádal s Williamsem a rozhodl se jít do McLarenu! Ganassi hořel nedočkavostí, až světu oznámí, že budou spolu znovu spolupracovat a navíc zde byly obavy z toho, že by se vše mohlo prozradit, proto už v neděli následovala tisková konference v Chicagu.

 

Smlouva s McLarenem Montoyovi nepředpisovala nutnost oznámit budoucí angažmá svému zaměstnavateli a v kontextu informací, že s ním ve Wokingu už nejspíš nepočítají a věrný svému temperamentu si s tím Montoya nelámal ani hlavu. Ron Dennis byl třetí stranou varován, co se chystá, bylo to však již v době, kdy s tím mohl udělat jen málo. Muž, jenž musí být za každou cenu o krok před ostatními, aby dokázal věci kontrolovat, byl rázem naprosto bezmocný. I to možná sehrálo svou roli v tom, kdy a za jakých okolností ve finále Montoya ve formuli 1 skončil.

 

Dennis však nebyl jediný. Montoya jednal zcela na vlastní pěst a o jeho plánech neměl ponětí ani jeho manažer Julian Jakobi, který shodou okolností zastupuje i Pedra de la Rosu! Posledním hřebíčkem do rakve pak byl způsob, jakým se Montoya v Chicagu prezentoval. Na tiskovou konferenci přišel v civilním oblečení, navíc obklopen logy sponzora Ganassiho týmu Texaco/Havoline, zatímco McLaren je několikaletým partnerem konkurenčního Mobilu. To vše pak v kombinaci s pochybnostmi ohledně Montoyova odhodlání a oddanosti týmu přispělo k jeho nahrazení de la Rosou.

 

Ačkoliv Ron Dennis oznámil, že se může Kolumbijec v jeho voze letos ještě objevit, mnoho lidí jej příliš vážně nebere. Nejspíše to byl jen trik, jak znovu získat převahu nad Montoyovým temperamentem a demonstrovat ji pomocí stále platné smlouvy. Jaký smysl by mělo nasadit jezdce, jenž svým odchodem a chováním dokázal, že ztratil i tu poslední kapku touhy bojovat za svůj tým?

 

Montoya přišel do formule 1 ověnčen vavříny ze zámoří a hladový po úspěchu a mnozí v něm po právu viděli budoucího mistra světa. Po necelých šesti letech však odchází paradoxně více hladový než přišel.