Díl devátý: John Surtees

Když se řekne John Surtees, správní motorističtí fandové bez dlouhého přemýšlení okamžitě vypálí, že je tento Brit jediným pilotem v historii, kterému se podařilo získat mistrovský titul jak na dvou, tak na čtyřech kolech.

John Surtees se narodil 11. února 1934 v Tatsfieldu. Jeho otec byl amatérský závodník, takže Surtees nehledal cestu k motorsportu dlouho. Opravdový start jeho kariéry přišel v roce 1951, během padesátých let si pak začal dělat jméno, především přestupem ke koncernu MV Augusta.

V letech 1956 až 1960 John Surtees předváděl nevídanou formu, když získal celkem sedm světových titulů v kategoriích do 350 a 500 ccm. V roce 1959 zaznamenal pár slibných výsledků v rychlostních zkouškách za volantem Vanwallu a Aston Martinu a v roce 1960 přestoupil na čtyři kola.

Hned napoprvé vyhrál závod Formule junior v Goodwoodu s vozem Cooper Kena Tyrrella. Sotva si pořídil vlastní cooper specifikace formule 2, dostal nabídku od Lotusu, aby závodil s jejich vozem Lotus 18.

Surtees se uvedl velice dobře, už při svém druhém startu v domácí britské grand prix dojel druhý za Brabhamem, následně vedl v Portugalsku, než byl nucen odstoupit.

Pro následující sezónu Surtees kvůli nespokojenosti s jednáním Chapmana odešel k týmu pojmenovanému po svém sponzorovi, společností Yeoman Credit. Se staršími coopery ale sbíral spíše průměrné výsledky, jediným světlejším momentem bylo vítězství v Glover Trophy.

Vše se zlepšilo o rok později, kdy tým už pod názvem Bowmaker Racing Team nasadil vůz Lola, na jehož voze se Surtees podílal. Několikrát s ním byl velice blízko vítězství. To získal při nemistrovském závodě v Mallory Parku. Na konci roku už pak neodolal nabídce od Ferrari.

I zde se Surtees podílel na vývoji, zejména monokoku. V polovině sezóny pak přišly vítězství ve velkých cenách Německa a Středomoří.

Pro sezónu 1964 Ferrari připravilo vůz 158 V8, se kterým měl konečně šanci na titul. A díky triumfům v Německu a Itálii odlétal na závěrečný podnik do Mexika jako jeden z kandidátů. Tenkrát se na Surteese usmálo štěstí, když oba jeho soupeře, Hilla a Clarka, postihly technické potíže.

V roce 1965 šla výkonnost Ferrari dolů, zejména kvůli ne zcela vydařenému projektu plochého dvanáctiválce. Většinu svých úspěchů Surtees získal na začátku sezóny ještě za volantem 158 V8.

Kromě formule 1 Surtees v té době závodil i se sportovními vozy, když vyhrál například závod na 1000 km na Nürburgringu. John jezdil i s Lolou T70 v Severní Americe. V tréninku na závod na MoSportu ale těžce havaroval a utrpěl vážná zranění zad, mohl být ale rád, že přežil. Dlouhá rekonvalescence mu umožnila návrat až příštího jara.

Sezóna 1966 byla jedna z jeho nejúspěšnějších, přestože se v polovině roku po neshodách rozešel s Ferrari. Ještě předtím ale stačil vyhrát velké ceny v Syrakusách a Belgii a závod na 1000 km v Monze.

I ke konci sezóny byl úspěšný, když s cooperem vyhrál Velkou cenu Mexika a v dobrém světle se ukázal i v Americe s lolou.

V roce 1967 Surtees přišel k Hondě, té ale vývoj monopostu trval poněkud dlouho. Tým alespoň narychlo na základě Loly postavil vůz "Hondola", se kterým Surtees o pověstný vlásek vyhrál Velkou cenu Itálie před Jackem Brabhamem.

Surtees závodil i ve formuli 2, kde se svoji lolou narušil nadvládu Brabhamu, nebo v zámoří v seriálu Can-Am. Spolupráci s Hondou na konci roku 1968 opustil.

Pro rok 1969 Surtees přišel k BRM, sezóna byla ale noční můrou pro obě strany. Ani jeho výkony v Can-Am nebyly uspokojivé, když se jeho Chaparral ukázal jako nejobtížněji ovladatelný vůz, se kterým kdy jel.

Logickým rozhodnutím pro další roky bylo po vzoru jiných jezdců, například Brabhama či McLarena, postavit vlastní vůz. Než byl dokončen, závodil s mclarenem. Skvělá jízda a nejrychlejší kolo v Jižní Africe dokazovaly, že stále ještě je dost rychlý. Úspěšně skončily i jeho tři starty se sportovními vozy Ferrari.

Se svým prvním vlastním vozem Surtees TS7 dokázal na konci sezóny zvítězit v Gold Cupu na Oulton Parku. Sezóna 1971 byla těžší, než se původně zdálo. Se svým novým TS9 se jen zřídkakdy dostal mezi absolutní špičku. Sice opět vyhrál Gold Cup, své zklamání ze sezóny ale neskrýval.

Surtees si brzy uvědomil, že nemůže dost dobře zastávat více funkcí najednou a tak se rozhodl v roce 1972 skončit se závoděním a věnovat se především vedení vlastního týmu. Svého posledního úspěchu ve formuli 1 dosáhl třetím místem v International Trophy, zatímco z formule 2 odešel po výhrách na Mount Fuji a v Imole.

Se závodní scénou se nadobro rozloučil poté, co slábly příjmy od sponzorů a navíc se objevily zdravotní komplikace, které byly ještě odezvou na havárii v MoSportu v roce 1965.

John Surtees se znovu oženil a v dnešní době se účastní závodů historických vozů a motocyklů. Na setkáních je vždy velkou atrakcí, když předvádí své umění s dobovými stroji.