Díl jedenáctý: Sir Jackie Stewart

V začátcích jeho kariéry se se smrtí počítalo jako se součástí formule 1. Jackie Stewart byl jedním z těch, kteří se zasloužili o velký pokrok v bezpečnosti královny motorsportu, hlavně poté, co viděl tolik svých kolegů zemřít.

Jackie Stewart se narodil 11. června 1939 v Miltonu. K motoristickému sportu neměl daleko, jeho o osm let starší bratr Jimmy totiž závodil za Ecurie Ecosse. Nicméně, mladého Jackieho v té době spíše zajímala střelba. Sám byl skvělým střelcem, když vyhrál spoustu turnajů jak doma, tak v zahraničí a dokonce doufal v účast na olympijských hrách v Římě roku 1960, ale nedostal se do výběru, když se nemohl zúčastnit posledního dne zkoušek. Stewart byl z propásnuté šance velice zklamaný.

Svou závodní kariéru začal za volantem vozů Healey Sprite a Marcos, než v roce 1963 přestoupil k Ecurie Ecosse, aby závodil s cestovními vozy a vozy GT. Jackie se v té době dostal do hledáčku Kena Tyrrella, který mu dal šanci ve formuli 3 za volantem Cooperu BMC. Stewart zcela rozdrtil konkurenci a tak jej Colin Champan protlačil do týmu Rona Harrise ve formuli 2.

Champanovi se jeho umění zalíbilo a tak jej posadil do Lotusu formule 1 v Kyalami. Stewart v první jízdě nedojel, druhou ale vyhrál, proto mu Chapman pro sezónu 1965 nabídl místo po boku Jima Clarka.

Stewart ale zvolil raději angažmá u BRM vedle Grahama Hilla, aby nebyl pod tlakem srovnání s jeho slavnějším krajanem. Druhým místem v Závodě šampionů a vítězstvím v International Trophy ukázal svůj talent, už během první sezóny pak přišlo premiérové vítězství, kterého Skot dosáhl v Monze.

V roce 1966 dovezl Stewart týmu BRM v tasmánském mistrovství čtyři vítězství a dařilo se mu i ve dvoulitrové formuli 1, kde vyhrál úvodní podnik, Velkou cenu Monaka.

Pak jej ale štěstěna opustila, když přišel o jisté vítězství v 500 mil Indianapolis těsně před cílem kvůli poruše motoru. V lijáku ve Spa pak dokonce přišla těžká havárie, po které zůstal uvězněný ve svém BRM se zlomenou klíční kostí, navíc promáčený olejem. Tento zážitek zůstane ve Skotově paměti navždy, není ani pochyb o tom, že právě tato nehoda nastartovala jeho boj za vyšší bezpečnost.

I v roce 1967 zůstal Stewart u BRM, sezóna ale skončila zklamáním, neboť vůz H16 byl žalostně nespolehlivý. Z jedenácti závodů dokončil pouze dva, nejčastější příčinou jeho odstoupení byly poruchy motoru nebo převodovky. Světlými momenty byla dvě umístění na pódiu, Stewart dojel druhý ve Spa a třetí v Le Mans.

Chuť si spravil také s vozem Ferrari v závodě BOAC 500, kde se dělil o vůz s Chrisem Amonem. Ziskem druhého místa zajistili pro stáj z Maranella titul. Ke konci roku Stewart spojil své síly s Kenem Tyrrellem a pomohl mu vyvíjet vůz pro francouzskou formuli 2, ve které s vozem Matra vyhrál čtyři z posledních pěti závodů.

Pro rok 1968 tak logicky i ve formuli 1 přestoupil k Matře a konečně měl k dispozici konkurenceschopný vůz. Po smrti Jima Clarka byl hlavním adeptem na titul, jeho sezónu ale narušila havárie ve formuli 2, kde si přivodil zranění zápěstí. I když kvůli tomu vynechal jen dvě velké ceny, stačilo to na ztrátu mistrovského titulu.

Krásné ale bylo jeho vítězství ve Velké ceně Německa v náročných podmínkách. Jízda na Nürburgringu zůstane navždy jednou z jeho nejlepších. V sezóně 1969 už pak nenašel přemožitele a získal svůj první titul, když vyhrál šest velkých cen za volantem Matry MS80, vozem, který tak rád řídil.

V sezóně 1970 musel Ken Tyrrell změnit šasi, protože se Matra pustila do svého vlastního projektu. S vozem March sice sezóna začala slibně - vítězstvími v Závodě šampionu a Velké ceně Španělska a ještě druhým místem v International Trophy, celkově to ale nebylo to pravé ořechové.

Vůz ale nebyl dost konkurenceschopný na obhajobu titulu, což bylo cílem tohoto roku. Ken Tyrrell proto zadal Dereku Gardnerovi úkol stavby vlastního monopostu a to jak nejrychleji to půjde. Nový vůz byl představen ještě téhož roku ve Velké ceně Kanady a Stewart s ním hned vyhrál kvalifikaci.

Od té doby byl plán do budoucna jasný, Tyrrell začal stavět vlastní vozy. V roce 1971 Stewart opět ukázal, co umí, když s vozem Tyrrell 003 vyhrál šest závodů a celkem snadno se podruhé stal mistrem světa.

Stewart byl velice žádaným pilotem a s týmem Carla Haase se pustil do série Can-Am o deseti závodech. S vozem Lola dvakrát zvítězil, jenže časté cety za Atlantik si vybraly svou daň, kterou Stewart zaplatil zdravím.

V roce 1972 přišel o titul, když ztratil šest týdnů bojem s vředy. Jeho tehdejší soupeř, Emerson Fittipaldi, maximálně využil všech příležitostí a s vozem Lotus 72 slavil titul. Stewart se ale rozhodně nevzdal bez boje, hned po svém návratu vyhrál Velkou cenu Francie, na závěr sezóny pak triumfoval i v Mosportu a ve Watkins Glen a jasně naznačil, že příští rok nebude lehké jej porazit.

A to také ukázal. Stewart byl v té době vyzrálým závodníkem, dokázal si poradit s každou situací. Vyhrál v Kyalami, Monaku, Zandvoortu a na Nürburgringu. To bylo jeho sedmadvacáté vítězství kariéry, čímž překonal rekord Jima Clarka. Na závěr předvedl fantastický výkon v Monze, když po defektu pneumatiky doháněl obrovskou ztrátu. Každé kolo jel na limitu a předjížděl jednoho soupeře za druhým, nakonec skončil čtvrtý. Zaslouženě se tak potřetí stal mistrem světa.

Jackie se po Velké ceně USA ve Watkins Glen rozhodl ukončit svou závodní kariéru. Jeho stý start byl ale zastíněn tragickou událostí, když přišel o život jeho týmový kolega Francois Cevert. Tyrrell odvolal své vozy a kariéra Jackieho Stewarta byla u konce.

Od té doby Skot pracoval ještě tvrději, pravidelně byl přítomen na velkých cenách a vštěpoval nové generaci jezdců něco ze své moudrosti. Jeho syn Paul byl celkem úspěšným jezdcem, ačkoliv si jeho rodiče nepřáli, aby závodil. Nakonec ale radši založil vlastní tým, Paul Stewart Racing.

Dominantní postavení v juniorské formuli bylo motivací pro vstup do formule 1, který se uskutečnil v roce 1997. Pětiletý kontrakt na dodávky motorů Ford, prozíravost a bohaté zkušenosti Jackieho učinily z týmu obstojného soupeře pro konkurenci.

Už v první sezóně dosáhl tým na druhé místo ve Velké ceně Monaka, kýžený úspěch pak přišel o dva roky později, když Johny Herbert vyhrál Velkou cenu Evropy na Nürburgringu, úspěch týmu ještě podtrhl třetím místem Rubens Barrichello.

Na konci roku ale Stewartové prodali tým Fordu a vznikl Jaguar Racing, který už úspěch z roku 1999 nedokázal vyrovnat. Od roku 2005 tým patří koncernu Dietricha Mateschitze, dnes ho známe pod názvem Red Bull Racing.

Sám Sir Jackie Stewart považuje vítězství svého týmu na Nürburgringu v roce 1999 za větší úspěch, než jeho sedmadvacet vítězství coby pilota.