Díl třináctý: Emerson Fittipaldi

Ve své době se stal Emerson Fittipaldi nejmladším mistrem světa formule 1, bylo mu pětadvacet let. Brazilec byl jedním z nejlepších pilotů sedmdesátých let.

Emerson Fittipaldi se narodil 12. prosince 1946 v Sao Paulu, dnešním dějišti Velké ceny Brazílie. Pochází z motoristické rodiny, jeho starší bratr Wilson a jeho matka Juzy byli ve své době aktivními závodníky, Emersonův otec byl v 60. letech propagátorem motorsportu v Brazílii.

Poté, co úspěšně zahájil svou kariéru na domácí půdě, následoval svého bratra Wilsona do Evropy. Finanční prostředky si zajistil prodejem svého vozu Formula Vee, částečně mu pomohl i Wilson.

V roce 1969 strávil tři měsíce v britské formuli Ford Merlyn. Jeho talent byl nepřehlédnutelný a Jim Russell mu dal šanci ve formuli 3, kde Fittipaldi startoval s vozem Lotus 59. Vítězstvím v několika závodech si pro příští sezónu zajistil postup do formule 2.

Tam vstoupil pod ochrannými křídly Mika Warnera. Vítězství mu sice uniklo, ale v každém závodě skončil v nejlepší šestce. Po tragédii na Zandvoortu, kde zemřel Piers Courage, si jej jako náhradu za Francouze vyhlédl Frank Williams. Fittipaldi dal ale nakonec přednost Colinu Chapmanovi a Lotusu.

Ten potkala rána na konci sezóny, když v tréninku v Monze zahynul Jochen Rindt. Fittipaldi za volantem Lotusu 72C vyhrál Velkou cenu USA, čímž Rindtovi dopomohl posmrtně získat titul mistra světa.

Pro rok 1971 se stal týmovou jedničkou, po dobrém rozletu jej ale v polovině sezóny přibrzdila automobilová nehoda. I tak si ale ve své první kompletní sezóně ve formuli 1 počínal dobře a bylo jasné, že pro příští rok se s ním musí počítat.

Sezónu 1972 odstartoval výhrami v Závodě šampionů a International Trophy, za volantem Lotusu 72D poháněného motorem Cosworth V8 pak dosáhl na vítězství v Jaramě, Nivelles, Brands Hatch, Österreichringu a Monze a byl korunován mistrem světa.

Na začátku roku 1973 přišel k týmu Ronnie Peterson. Fittipaldi byl ze začátku lepší, v prvních šesti závodech dojel na stupních vítězů, z toho třikrát vyhrál. Obhajoba titulu se zdála být snadná. Jenže pak přišlo zranění kotníku v tréninku na Zandvoortu. Jeho švédský kolega jej navíc předčil. Fittipaldi přijal nabídku McLarenu a od Lotusu odešel.

To se ukázalo jako rozumné rozhodnutí. Fittipaldi navíc prokázal svůj precizní jezdecký styl a taktickou vyzrálost, díky čemuž se celkem sedmkrát postavil na pódium, když dokonce třikrát zvítězil. Mohl tak podruhé slavit titul mistra světa.

Následující sezónu začal slibně vítězstvím v Buenos Aires, na další výhru si ale musel počkat až na Silverstone, kde předvedl rozvážný výkon, zachoval chladnou hlavu a zatímco jeho soupeři jak na běžícím pásu končili v hodinách, on vyhrál. V celkovém hodnocení jej ale překonal Niki Lauda.

Pro rok 1976 se Fittipaldi rozhodl odejít do týmu svého bratra Wilsona, aby závodil s vozem Copersucar-Fittipaldi. Tým byl sice finančně dobře zajištěn, vůz byl ale nekonkurenceschopný a nespolehlivý. Emerson se zřídkakdy dostal mezi elitní šestici. Světlými momenty v posledních pěti letech jeho kariéry byla dvě pódiová umístění, druhá pozice v Riu 1978 a třetí příčka v Long Beach 1980.

Na konci této sezóny se Fittipaldi rozhodl ukončit svou závodní kariéru a věnovat se spíše vedení týmu, ten ale z formule 1 odstoupil po dalších dvou letech.

Fittipaldi se proto vrátil do Brazílie a věnoval se rodinnému podnikání. Motorsportu zůstal věrný, když závodil se Superkarty. To v roce 1983 vyústilo v pozvání k účasti v závodě IMSA v Miami na začátku roku 1984. To se mu tak zalíbilo, že se rozhodl zkusit si Indy Car v Long Beach, kde dojel na velice slušném pátém místě.

Souboje kolo na kolo v sérii Indy Car mu učarovaly a Brazilec nastoupil k týmu Patrick Racing jako náhrada za zraněného Chipa Ganassiho. Tým se výkonnostně zlepšoval, úspěch se dostavil v roce 1989, když vyhrál slavný závod 500 mil Indianapolis po slavném finiši s Alem Unserem jr., který po vzájemném kontaktu havaroval v předposledním kole. Fittipaldi se navíc stal šampionem.

Na začátku roku 1990 přestoupil k týmu Rogera Penskeho a byl nepochybně jedním z adeptů na titul. V roce 1993 se mu úspěch v 500 mil Indy podařilo zopakovat, celkově skončil druhý za Nigelem Mansellem. V roce 1994 se k týmu přidal i Al Unser jr.

Fittipaldi stále ukazoval, že je špičkovým jezdcem, i když vyhrál pouze v Phoenixu, jinak se musel sklonit před dominancí Unsera. Největším zklamáním bylo, když v Indianapolis havaroval.

Sezóna 1995 byla z pohledu týmu Penske velice neúspěšná, jezdci se trápili s neposlušným PC24, na úplné dno se dostali, když se jim nepodařilo kvalifikovat se na závod v Indy. I tak ale Fittipaldi alespoň jednou vyhrál, na oválu v Nazarethu.

V roce 1996 se spekulovalo o tom, že Brazilec ukončí kariéru, ten to ale odmítl. Po několika slušných výsledcích ale přišla havárie v Michiganu, kde si Fittipaldi přivodil zranění krčního obratle a musel podstoupit pětihodinovou operaci.

Chtěl se sice ještě vrátit, jeho naděje ale zcela srazila letecká havárie v Brazílii, při které utrpěl vážná poranění zad. Tím jeho závodní kariéra dospěla ke konci.

Emerson Fittipaldi se poté objevoval na závodech CART, v poslední době mohl být k vidění například v seriálu A1GP v týmu Brazílie.