Novinky

  • 13.03.2024 Neutral Massa kvůli ne-titulu žaluje FIA a FOM o dvě miliardy korun

  • 20.02.2024 Good Takuma Sato je výkonným poradcem Honda Racing Corporation

  • 13.02.2024 Good FIA má nového technického ředitele monopostů - Jana Monchauxe

Facebook Instagram

Přežil Monzu, osudným se mu stalo sekání trávy

 Přežil Monzu, osudným se mu stalo sekání trávy

Legendy: Vittorio Brambilla

Když někdo vyrůstá v autodílně před branami okruhu v Monze, kde se kromě osobních aut čas od času opravují i závodní vozy, asi jen těžko odolá touze závodit. To byl i případ Vittoria Brambilly (11. 11. 1937 – 26. 5. 2001).

Všechno začal jeho o tři roky starší bratr Ernesto neboli Tino. Ten byl úspěšným motocyklovým jezdcem, mj. trojnásobným mistrem Itálie v roce 1961. Patřil mezi největší soupeře našeho Františka Šťastného v MS třídy 350 cm3.

Jako mnozí jiní motocyklisté té doby i Tino zkoušel také auta. V roce 1962 začal s formulí Junior. O rok později se pokusil o kvalifikaci do VC Itálie s postarším vozem Cooper Scuderie Centro Sud, ale neuspěl. Střídal motocykly s motokárami a monoposty, až se stal roku 1966 mistrem Itálie ve F3. Scuderia Ferrari mu nabídla místo ve F2. S monopostem Ferrari Dino vyhrál poslední dva závody sezony 1968 a obsadil třetí místo v mistrovství Evropy.

Napřesrok měl být v Monze jediným jezdcem Ferrari ve VC Itálie. Kvalifikoval se a hned na to si zlomil ruku při projížďce na motocyklu, takže vůz musel přenechat Pedru Rodríguezovi.

Vittorio začal stejně jako jeho bratr závodit na motorce - v roce 1957, kdy mu bylo už dvacet. Následně se stal italským mistrem ve třídě 175 cm3. Jenže na víc neměl peníze a musel pracovat v rodinné autodílně. Čas od času se svezl s motokárou a pomáhal Tinovi jako mechanik.

V roce 1968 se vrátil k závodům, tentokrát ve formuli 3, a skončil druhý v mistrovství Itálie. Brambillové vyráběli úspěšné motokáry Birel a postavili si i vlastní monopost F3, což byla kopie Brabhamu. V roce 1969 s ním už oba dokázali vyhrávat. Ale stále byly jejich hlavním polem působnosti motokáry a Vittorio byl více mechanikem než závodníkem.

V letech 1970 a 1971 se objevoval v závodech F2 a za volantem staršího brabhamu prohnal na Salzburgringu Jackyho Ickxe. Současně se vracel do F3, v níž s novým vozem Birel roku 1971 vyhrál tři závody a skončil druhý v italském šampionátu. O rok později se dokonce stal mistrem Itálie, když od poloviny sezony jezdil s brabhamem.

V roce 1973 naskočil se soukromým vozem March-BMW v průběhu sezony znovu do F2 a stal se nejrychlejším jezdcem druhé poloviny šampionátu, když vyhrál na Salzburgringu a v Albi. Náskok vedoucího továrního pilota Marche Jeana-Pierra Jariera ovšem nedohnal a kvůli svéráznému systému započítávaných výsledků skončil celkově až čtvrtý.

Dosažené úspěchy ale přesvědčily jeho sponzora, výrobce nářadí Beta Utensili, aby mu zajistil vůz March pro F1. Vzhledem k chabé znalosti angličtiny měl problémy se v týmu domluvit, nicméně na trati si rychlostí nijak nezadal se zázračným dítětem z Německa Hansem-Joachimem Stuckem. Mechaniky si získal tím, že při opravách vozu či změně jeho nastavení přikládal ruku k dílu. Díky tomu mu nikdy nevyčítali, že jim častými nehodami přidělával práci a byli dvojnásob šťastní, když dojel do cíle. Na rozdíl od jeho soupeřů měli neustále se hlasitě smějícího Itala ve velké oblibě.

 

V roce 1974 s marchem v barvách sponzora Beta

Ve Švédsku získal první dva body a udržel si místo i pro následující sezonu 1975. To už patřil k rychlejším. V Belgii krátce po startu vedl a totéž zopakoval i ve švédském Anderstorpu, kde získal i pole position (říkalo se, že jeden z mechaniků Marche mávl informační tabulí před fotobuňkou těsně před tím, než Vit projel cílem...).

V Rakousku v průtrži mračen přišla jeho velká chvíle. Zvítězil, když byl závod po 29 kolech předčasně ukončen. V nadšení zdvihl ruce vzhůru, aby pozdravil diváky, sjel z trati a zdemoloval příď vozu. Jeho štěstím bylo, že pořadatelé závod omylem přerušili namísto červené vlajky šachovnicovou. Když přestalo pršet, chtěli znovu odstartovat, ale šéf Marche Max Mosley jim v tom zabránil.

Hvězdná Brambillova chvíle - v dešti míří na Österreichringu za svým jediným vítězstvím ve F1

Třetí rok u Marche už nebyl tak úspěšný. Do Bicesteru se vrátil Ronnie Peterson. Tým se staral o příliš mnoho aut najednou a vůz navzdory novému označení nepřinesl žádné zlepšení. Po několika závodech se navíc ukázalo, že má porušené šasi. Vittorio byl v kvalifikacích stejně rychlý jako Peterson, ovšem v závodech často havaroval. Získal jen jediný bod, k tomu v nemistrovském klání v Silverstone dojel druhý. Jenže Peterson vyhrál v Monze.

Po odchodu od Marche zakotvil Brambilla i se svým sponzorem Beta pro rok 1977 v týmu Johna Surteese. Vedl si zde celkem úspěšně, když spolehlivě dojížděl a pravidelně bodoval.

Už v roce 1973 se sportovní dvoulitrovou osellou vyhrál v Perguse závod ME. Roku 1977 jej angažovala Alfa Romeo pro závody mistrovství světa sportovních vozů. V nesmlouvavých soubojích s dlouholetou oporou Alfy Arturem Merzariem dokázal, že s dobrým autem, kterým Alfa T33SC/12 skutečně byla, dokáže být nejen rychlým, ale i spolehlivým jezdcem. V osmi závodech získal šestkrát pole position a čtyřikrát vyhrál.

Vittorio Brambilla byl i skvělým vytrvalostním jezdcem

Pro rok 1978 zůstal u Surteese, ale auto bylo špatné. Vittoriova bojovnost ústila stále častěji v havárie a kolize. V Monze při hromadné nehodě utrpěl těžké zranění hlavy nárazem utrženého kola. Paradoxní je, že tehdy panovaly velké obavy o jeho život a nikoliv o Ronnieho Petersona, který nakonec nepřežil. Vitova rekonvalescence byla složitá, protože se opakovaně dostával do sporů s ošetřujícími lékaři.

Partnerství s Alfou mu nabídlo šanci vrátit se do F1 v jejím nově vytvořeném týmu. Významný byl především jeho comeback do Monzy přesně rok po těžkém zranění, ale jinak šlo jen o pár startů v letech 1979 a 1980. Ještě v roce 1981 jezdil vytrvalostní závody s osellou.

Za peníze vydělané u Alfy Romeo si pořídil v městečku Lesmo autodílnu, v níž pracoval se svými dvěma syny. Nikdy ale nevynechal jako host velkou cenu v Monze. Jeho srdce bojovníka nebylo stavěno na klidný důchod. V květnu 2001 sekal trávu na zahradě, když se náhle zhroutil. Dříve, než přišla pomoc, zemřel na srdeční infarkt. Bylo mu 63 let.

rok vůz týmoví kolegové závody body umístění
1974 March Hans-Joachim Stuck, Reine Wissell 1 0 18.
1975 March Hans-Joachim Stuck, Lella Lombardiová 14 6,5 11.
1976 March Hans-Joachim Stuck, Lella Lombardiová, Ronnie Peterson, Arturo Merzario 16 1 19.
1977 Surtees Hans Binder, Larry Perkins, Patrick Tambay, Vern Schuppan, Lamberto Leoni 17 6 16.
1978 Surtees Rupert Keegan, Gimax 12 1 19.
1979 Alfa Romeo Bruno Giacomelli 2 0  
1980 Alfa Romeo Bruno Giacomelli 2 0