Legendy: Vittorio Brambilla

Když někdo vyrůstá v autodílně před branami okruhu v Monze, kde se kromě osobních aut čas od času opravují i závodní vozy, asi jen těžko odolá touze závodit. To byl i případ Vittoria Brambilly (11. 11. 1937 – 26. 5. 2001).

Všechno začal jeho o tři roky starší bratr Ernesto neboli Tino. Ten byl úspěšným motocyklovým jezdcem, mj. trojnásobným mistrem Itálie v roce 1961. Patřil mezi největší soupeře našeho Františka Šťastného v MS třídy 350 cm3.

Jako mnozí jiní motocyklisté té doby i Tino zkoušel také auta. V roce 1962 začal s formulí Junior. O rok později se pokusil o kvalifikaci do VC Itálie s postarším vozem Cooper Scuderie Centro Sud, ale neuspěl. Střídal motocykly s motokárami a monoposty, až se stal roku 1966 mistrem Itálie ve F3. Scuderia Ferrari mu nabídla místo ve F2. S monopostem Ferrari Dino vyhrál poslední dva závody sezony 1968 a obsadil třetí místo v mistrovství Evropy.

Napřesrok měl být v Monze jediným jezdcem Ferrari ve VC Itálie. Kvalifikoval se a hned na to si zlomil ruku při projížďce na motocyklu, takže vůz musel přenechat Pedru Rodríguezovi.

Vittorio začal stejně jako jeho bratr závodit na motorce - v roce 1957, kdy mu bylo už dvacet. Následně se stal italským mistrem ve třídě 175 cm3. Jenže na víc neměl peníze a musel pracovat v rodinné autodílně. Čas od času se svezl s motokárou a pomáhal Tinovi jako mechanik.

V roce 1968 se vrátil k závodům, tentokrát ve formuli 3, a skončil druhý v mistrovství Itálie. Brambillové vyráběli úspěšné motokáry Birel a postavili si i vlastní monopost F3, což byla kopie Brabhamu. V roce 1969 s ním už oba dokázali vyhrávat. Ale stále byly jejich hlavním polem působnosti motokáry a Vittorio byl více mechanikem než závodníkem.

V letech 1970 a 1971 se objevoval v závodech F2 a za volantem staršího brabhamu prohnal na Salzburgringu Jackyho Ickxe. Současně se vracel do F3, v níž s novým vozem Birel roku 1971 vyhrál tři závody a skončil druhý v italském šampionátu. O rok později se dokonce stal mistrem Itálie, když od poloviny sezony jezdil s brabhamem.

V roce 1973 naskočil se soukromým vozem March-BMW v průběhu sezony znovu do F2 a stal se nejrychlejším jezdcem druhé poloviny šampionátu, když vyhrál na Salzburgringu a v Albi. Náskok vedoucího továrního pilota Marche Jeana-Pierra Jariera ovšem nedohnal a kvůli svéráznému systému započítávaných výsledků skončil celkově až čtvrtý.

Dosažené úspěchy ale přesvědčily jeho sponzora, výrobce nářadí Beta Utensili, aby mu zajistil vůz March pro F1. Vzhledem k chabé znalosti angličtiny měl problémy se v týmu domluvit, nicméně na trati si rychlostí nijak nezadal se zázračným dítětem z Německa Hansem-Joachimem Stuckem. Mechaniky si získal tím, že při opravách vozu či změně jeho nastavení přikládal ruku k dílu. Díky tomu mu nikdy nevyčítali, že jim častými nehodami přidělával práci a byli dvojnásob šťastní, když dojel do cíle. Na rozdíl od jeho soupeřů měli neustále se hlasitě smějícího Itala ve velké oblibě.

195809

V roce 1974 s marchem v barvách sponzora Beta

Ve Švédsku získal první dva body a udržel si místo i pro následující sezonu 1975. To už patřil k rychlejším. V Belgii krátce po startu vedl a totéž zopakoval i ve švédském Anderstorpu, kde získal i pole position (říkalo se, že jeden z mechaniků Marche mávl informační tabulí před fotobuňkou těsně před tím, než Vit projel cílem...).

V Rakousku v průtrži mračen přišla jeho velká chvíle. Zvítězil, když byl závod po 29 kolech předčasně ukončen. V nadšení zdvihl ruce vzhůru, aby pozdravil diváky, sjel z trati a zdemoloval příď vozu. Jeho štěstím bylo, že pořadatelé závod omylem přerušili namísto červené vlajky šachovnicovou. Když přestalo pršet, chtěli znovu odstartovat, ale šéf Marche Max Mosley jim v tom zabránil.

195812

Hvězdná Brambillova chvíle - v dešti míří na Österreichringu za svým jediným vítězstvím ve F1

Třetí rok u Marche už nebyl tak úspěšný. Do Bicesteru se vrátil Ronnie Peterson. Tým se staral o příliš mnoho aut najednou a vůz navzdory novému označení nepřinesl žádné zlepšení. Po několika závodech se navíc ukázalo, že má porušené šasi. Vittorio byl v kvalifikacích stejně rychlý jako Peterson, ovšem v závodech často havaroval. Získal jen jediný bod, k tomu v nemistrovském klání v Silverstone dojel druhý. Jenže Peterson vyhrál v Monze.

Po odchodu od Marche zakotvil Brambilla i se svým sponzorem Beta pro rok 1977 v týmu Johna Surteese. Vedl si zde celkem úspěšně, když spolehlivě dojížděl a pravidelně bodoval.

Už v roce 1973 se sportovní dvoulitrovou osellou vyhrál v Perguse závod ME. Roku 1977 jej angažovala Alfa Romeo pro závody mistrovství světa sportovních vozů. V nesmlouvavých soubojích s dlouholetou oporou Alfy Arturem Merzariem dokázal, že s dobrým autem, kterým Alfa T33SC/12 skutečně byla, dokáže být nejen rychlým, ale i spolehlivým jezdcem. V osmi závodech získal šestkrát pole position a čtyřikrát vyhrál.

195815

Vittorio Brambilla byl i skvělým vytrvalostním jezdcem

Pro rok 1978 zůstal u Surteese, ale auto bylo špatné. Vittoriova bojovnost ústila stále častěji v havárie a kolize. V Monze při hromadné nehodě utrpěl těžké zranění hlavy nárazem utrženého kola. Paradoxní je, že tehdy panovaly velké obavy o jeho život a nikoliv o Ronnieho Petersona, který nakonec nepřežil. Vitova rekonvalescence byla složitá, protože se opakovaně dostával do sporů s ošetřujícími lékaři.

Partnerství s Alfou mu nabídlo šanci vrátit se do F1 v jejím nově vytvořeném týmu. Významný byl především jeho comeback do Monzy přesně rok po těžkém zranění, ale jinak šlo jen o pár startů v letech 1979 a 1980. Ještě v roce 1981 jezdil vytrvalostní závody s osellou.

Za peníze vydělané u Alfy Romeo si pořídil v městečku Lesmo autodílnu, v níž pracoval se svými dvěma syny. Nikdy ale nevynechal jako host velkou cenu v Monze. Jeho srdce bojovníka nebylo stavěno na klidný důchod. V květnu 2001 sekal trávu na zahradě, když se náhle zhroutil. Dříve, než přišla pomoc, zemřel na srdeční infarkt. Bylo mu 63 let.