Bombardier Learjet 550k - před závodem.
Text článku: Vítězslav Boch
Pokud si fanoušek oválového závodění vezme letošní kalendář IndyCar, pravděpodobně bude současné měsíce považovat za nejlepší část roku. Největší a nejslavnější trať (Indianapolis) vystřídala ta nejstarší (Milwaukee), tento týden pojede IndyCar na trati s největším klopením (Texas) a následují nejmladší ovál (Iowa) a nejkratší (Richmond). Texas Motor Speedway však mezi ostatními tratěmi drží jistý primát. Zatímco ostatní tratě do kalendáře IndyCar přešly od konkurenční série CART nebo do něj byly zařazeny po svém otevření, aniž by se na nich CART kdy pokusila závodit, tak Texas se od svého otevření stal jedním ze zlatých hřebů sezóny IndyCar (tehdy ještě Indy Racing Leauge) a CART se jej pokusil v sezóně 2001 dobýt, jenže tento pokus skončil obrovským debaklem.
Když v roce 1997 zavítala IndyCar na zbrusu nový ovál u městečka Fort Worth znamenalo to návrat amerických formulí do státu Texas poprvé od roku 1979. První předchůdce současné série odjel pět závodů v letech 1947-50 na trati Airlington Downs Raceway v nedalekém Arlingtonu. Do Texasu se formule vrátily až v roce 1973 na čtyři roky starou Texas World Speedway nedaleko Houstonu. Dvoumílový (tříkilometrový) ovál je jednou ze sedmi „superspeedways“, tratí delších než dvě míle. Bohužel je také jedinou, na které se v současné době nezávodí. USAC zde uspořádal v letech 1973-79 deset závodů z nichž čtyři dokázal vyhrát A.J. Foyt a jeho stáj. Zásluhou Garyho Bettenhausena a Toma Snevy se z vítězství radovala i stáj Rogera Penskeho. Dvakrát pro stáj Bruce McLarena dojel na prvním místě Johnny Rutherford. Dalšími vítězi pak byli Al Unser (který vyhrál i historicky první závod na TWS) a Danny Ongais. Bohužel na začátku osmdesátých let byla trať v tak špatném stavu, že byla uzavřena. A v současné době je využívána amatérskými sériemi či pro testování vozů NASCAR. Kromě dvoumílového oválu totiž disponuje i jedním menším, několika vnitřními tratěmi a jedna dokonce zasahuje i za hranice oválu.
V současné době využívaná Texas Motor Speedway byla otevřena v roce 1996 jako Texas International Raceway. První měsíce života tratě se nesly ve znamení boje o jméno s malým čtvrtmílovým prašným oválem v Alvinu v Texasu. Ovšem vlastník TMS (TIR) Speedway Motorsports, Inc. spor vyhrál a mohl trať pojmenovat ´Motor Speedway´ podle svých starších tratí. Texas Motor Speedway je vlastně mladší sourozenec dvojčat Atlanta Motor Speedway a Lowe´s Motor Speedway. Všechny tři ovály mají délku 1,5 míle, klopení 24° a naprosto stejnou konfiguraci.
Hned první závod IndyCar na TMS poznamenal skandál. Vinou chyby počítače byl vítězem vyhlášen Billy Boat. Skutečný vítěz Arie Luyendyk se cítil okraden a v pit lane se popral s Boatovým týmovým šéfem A.J. Foytem. Když skutečně následujícího dne vyšlo najevo, že závod vyhrál Luyendyk, odmítl A.J. Foyt vydat trofej pro vítěze a Luyendyk se na pár let, než se Foyt umoudřil, musel spokojit s replikou. Ovšem první noční závod na oválu v historii amerických formulí jinak sklidil nebývalý úspěch a již následujícího roku se do Texasu vrátila IndyCar dvakrát. Jednou hned po pětistovce v Indianapolis a podruhé na konci sezóny. Texas hostil závěr sezóny IndyCar až do roku 2004.
Úspěchy IndyCar v Texasu rozhodně nenechávaly chladným management konkurenční CART. Již při otevření TMS projevoval CART zájem na trati závodit, ačkoliv byla navržena primárně pro závody NASCAR a 24° klopení bylo pro monoposty nevhodné. Aby pořadatelé vyšli vstříc jak NASCAR tak CART, měla v době svého otevření trať v zatáčkách netradiční dvojí profil. ´Horní´část, blíže ke zdi, tvořilo současné 24° klopení, ale ´dolní´část zatáček tvořilo jen 8° klopení navržené právě pro CART. Nicméně management CART zavrhl tento systém jako nevhodný, vnitřek zatáček byl v roce 1998 přestavěn a od dvojí konfigurace se upustilo. Ovšem výrazně pomalejší vozy IndyCar mohly relativně bez problémů startovat i na oválu s 24° klopením, což vyprovokovalo CART k akci a Texas Motor Speedway se objevila v kalendáři pro rok 2001.
V přestávce mezi sezónami 2000 a 2001 proběhlo v Texasu několik testování, zda trať skutečně je přijatelná pro závod CART. Prvním, kdo na trať ve formuli vyjel, byl ostřílený jezdec konkurenční Indy Racing League se zkušenostmi právě z Texasu Kenny Bräck. Vypadalo to, že turbomotory přeci jen nebudou takovým oříškem a závodu nic nebude bránit. Cílem bylo pohybovat okolo rychlosti 225 mil za hodinu.
Jenže pak došlo koncem dubna na samotný závod. Páteční ranní trénink se proměnil v mistrovství Brazílie. Jezdci na prvních pěti místech byli Brazilci – 1. Tony Kanaan, 2. Christian Fittipaldi, 3. Helio Castroneves, 4. Christiano da Matta, 5. Gil de Ferran. Tony Kanaan posunul nejlepší čas na 22,845 sekund na kolo = o celou sekundu méně, než při testech a létal po trati rychlostí 233,539 mil za hodinu (375,845 km/h). V odpoledním tréninku vážně havaroval Maurício Gugelmin. Jeho zranění nebyla naštěstí vážná, nicméně jej vyřadila ze zbytku závodního víkendu. Kenny Bräck znovu vylepšil nejlepší čas. Odpoledne se také objevily první obavy o bezpečnost jezdců. Šéflékař série dr. Steave Olvey nahlásil, že dva jezdci (pravděpodobně Kanaan a Zanardi) se cítili dezorientování při rychlostech nad 370 kilometrů v hodině a měli pocit, že nemohou vůz uřídit. Také Adrian Fernandéz prohlásil do médií, že se cítil malátný.
V sobotním tréninku prolomili Paul Tracy a Tony Kanaan hranici 380 km/h. Tracy stanovil nejlepší čas na 22,542 (pro srovnání čas Scotta Dixona z loňského tréninku: 24,495). V kvalifikaci si první místo na startu za čas 22,854 zajistil Kenny Bräck z týmu Bobbyho Rahala, druhý měl za Forsythe Racing startovat Patrick Carpentier. Během kvalifikace na jezdce 14-18 sekund z 23 sekundového kola působilo přetížení 5G!
Po kvalifikaci si Patrick Carpentier stěžoval, že snad čtyři minuty potom, co vysedl z auta, nebyl schopen jít rovně. Na schůzce jezdců 21 závodníku z 25 prohlásilo, že mělo problémy s dezorientací, závratě, problémy s vnitřním uchem a viděním poté, co odjeli 10-20 kol. Údajně také neměli žádné periferní vidění (tunelový syndrom) a měli zpožděné reakce. Vzhledem k tomu, že na ně působilo i přetížení 5,5G, není se čemu divit – během jízdy po trati zažívali podobná přetížení jako trénovaní piloti stíhaček. Ti jej však nezažívají trvale.
Nedělní warm-up byl zrušen. Vedení CART se snažilo upravit zadní křídla, ubrat pár koní z výkonu vozů a snížit maximální rychlost pod 225 mil za hodinu (362 km/h), ale čas utíkal až příliš rychle a dvě hodiny před startem byl závod odložen. Jelikož kalendář CART obsahoval dalších 20 závodů, nebylo kam závod přesunout a poprvé v historii byl závod kvůli obavám o bezpečnost jezdců zrušen. CART byl kritizován hlavně za to, že měl reagovat v okamžiku, kdy první vůz projel trať průměrnou rychlostí 230 mil za hodinu. Naopak rozhodnutí nevpustit jezdce do závodu, kde by jim mohlo hrozit nebezpečí, bylo posouzeno jako správné.
Majitel TMS okamžitě CART zažaloval. Na konci roku se obě strany dohodly a podmínky dohody zůstaly nezveřejněné. CART však přišel o nejméně tři a půl milionu dolarů, což ve výsledku bylo jedním z důvodů bankrotu v roce 2003. Kontrakt na sezóny 2002 a 2003 byl také zrušen.
Sobotní (i když z našeho pohledu spíše nedělní) závod je vypsán na 228 kol, což by podle starého měření (1 kolo = 1,5 míle) dávalo 342 mil nebo chcete-li 550 km, trať byla ovšem v roce 2001 přeměřena a podle těchto měření je dlouhá pouze 1,455 míle, takže závod měří „jen“ 331,74 mil (533,88 kilometrů).
Kromě hlavního oválu disponuje trať i čtyřmi vnitřními okruhy. První využívaný vytrvalostními závody kombinuje hlavní ovál a vnitřní trať a má délku 2,324 míle. Další tratě měří 1,07 míle, respektive 0,7 či 0,5 míle. Ke komplexu náleží i 1/5 míle dlouhý asfaltový ovál s klopením 12 stupňů a tribunami pro 1 448 diváků a nezpevněná oválová trať dlouhá 0,4 míle s tribunami pro 11 tisíc diváků.
Oproti minulému závodu dojde i ke změnám v jezdeckém poli. Do vozu #23 stáje Dreyer & Reinbold Racing se vrátí Milka Duno. Jako náhrada za Vitora Meiru tentokrát místo Paula Tracyho pojede A.J. Foyt IV. U stáje Team 3G nahradí Stantona Barretta zkušený Jaques Lazier, který v IndyCar dokázal dokonce jednou zvítězit. A na poslední chvíli se do startovního pole vrací i Alex Tagliani v kokpitu vozu týmu Conquest Racing.
Texas Motor Speedway
Délka trati: 1,5 míle, ovál
Klopení zatáček: 24 stupňů
Loňský vítěz: Scott Dixon (Target Chip Ganassi Racing)
Loňské pole position: Scott Dixon (Target Chip Ganassi Racing)
Nejrychlejší kolo: Kenny Bräck, Rahal Leeterman Racing, 2001, Cart FedEX Championship Series, 00:23.126 sec
Časový harmonogram (SELČ) :
Pátek 5.6.
01:45 – 02:30 Trénink (nováčci a jezdci mimo top 10)
02:30 – 03:15 Trénink (všechny vozy)
20:00 – 21:00 Trénink
Pátek 5.6./sobota 6.6.
23:30 – 01:00 Kvalifikace
Neděle 7.6.
03:40 - Start závodu Bombardier Learjet 550k
David Sanchez je technickým ředitelem Alpinu
Rozhodnutí o změně bodovacího systému bylo odloženo
Michal Beran
05.06. 2009
