Novinky

  • 03.06.2020 Neutral Lando Norris údajně tento týden absolvoval soukromý test s monopostem formule 3

  • 02.06.2020 Bad Před padesáti lety zahynul na okruhu v Goodwoodu Bruce McLaren

  • 02.06.2020 Good Kalendář letošních evropských závodů F1 byl oficiálně potvrzen

Facebook Instagram

Staří matadoři už druhý dech nechytili

Staří matadoři už druhý dech nechytili

Legendy: Předválečné hvězdy v MS F1

Druhá světová válka udělala velkou tlustou čáru za řadou nejrůznějších osudů. A také za mnohými automobilovými kariérami.

Někteří z jezdců, kteří se před ní snažili v nejrůznějších vozech znepříjemnit život nedostižným německým stříbrným monopostům, se na počátku padesátých let přesunuli do nově vznikajícího světového šampionátu. Jeden z nich - Giuseppe Farina - si hned v jeho premiérovém ročníku dojel pro titul mistra světa.

Většina ostatních ale ve formuli 1 víceméně paběrkovala a vzpomínala na zlaté časy. A bylo vcelku jedno, jestli se jmenovali Bira, Chiron, De Graffenried, Etancelin, Taruffi, Viloresi či jinak. Formuli 1 už totiž začala ovládat úplně jiná jezdecká generace a z těch, kteří před válkou automobilový svět v německých továrních vozech vyučovali, dokázal do rychle se rozjíždějícího vlaku naskočit jen jediný: Ital Luigi Fagioli, jenž ve 30. letech působil jak u Mercedesu, tak u Auto Unionu.

Po suverénních německých monopostech se doslova slehla zem a světový šampionát se stal záležitostí lehkých italských vozů, v nichž se zkušenosti rodáka z Osima mohly výborně uplatnit. Fagioli byl s tovární Alfou Romeo 158 (tedy s monopostem, který ještě před válkou pro Scuderii Ferrari postavil Gioacchino Colombo) třetí v úvodním ročníku světového šampionátu.

Ještě než se v roce 1952 zabil za volantem Lancie při závodě sportovních vozů v Monte Carlu, participoval s Fangiem v Remeši v modelu 159 na výhře ve francouzské velké ceně 1951. A zřejmě navždy tím vstoupil i do historie: ten den mu totiž bylo 53 let a 22 dnů a stal se nejstarším vítězem závodu F1.

Pro dva další jezdce, sbírající před válkou úspěchy ve stříbrných monopostech – ve Varšavě narozeného Hanse Stucka a Hermanna Langa - se F1 stala víceméně nostalgickou záležitostí. Navzdory tomu, že jejich jména soupeřům ve třicátých letech doslova naháněla strach. 

Luigi Fagioli při tankování ve Velké ceně Itálie 1934. Foto: Mercedes

Hermann Lang byl někdejším německým motocyklovým a sajdkárovým šampionem, který byl u Mercedesu ještě v roce 1934 Fagiolovým mechanikem. Rok poté ale dostal šanci závodit také. Za další dva roky – poté, co vyhrál Velkou cenu Tripolisu - se stal u trojcípé hvězdy plnohodnotným členem týmu a po dvou dalších letech vyhrál pět z osmi velkých cen, kterých se zúčastnil.

Cítil samozřejmě, že válka pohřbila jeho nejlepší léta a tak okamžitě po jejím konci se objevil za závodním volantem znovu. V roce 1946 s šest let starým BMW vyhrál první poválečný německý závod v Ruhesteinu. Po startech ve sportovních vozech se v roce 1951 připojil k týmu Mercedes, jezdícímu v Argentině, a v následující sezoně dokonce s Fritzem Riessem na Mercedesu 300 SL vyhrál 24hodinovku v Le Mans.

Hermann Lang v boxech na Nürburgringu v roce 1937. Foto: Mercedes

Jenže ve F1 už se prosadit nedokázal. Ve Velké ceně Německa 1954 dostal k dispozici jeden ze čtyř nových továrních vozů W 196 a byl nepřehlédnutelný. Po startu z 11. pozice se v pátém kole probil na druhé místo za Fangia, ale v 10. kole dostal na svém oblíbeném Nürburgringu smyk a jeho kariéra v F1 vzala definitivně za své. 

Hans Stuck von Villiez byl navzdory výhrám i velkým úspěchům na okruzích známý především jako král evropských vrchů. Němci sice bezprostředně po válce (do roku 1950) nesměli startovat v mezinárodních závodech, jenže Stuck získal rakouské občanství a už v roce 1949 nastoupil s vozem AFM/BMW F2 konstruktéra von Falkenhausena v Lausanne.

S monopostem AFM, vybaveným dvoulitrem Richarda Kuchena, startoval i v osmi nemistrovských velkých cenách. Nejlépe byl čtvrtý ve Velké ceně Frontieres 1953, s Ferrari 212 byl pátý na Avusu 1952 a s Ferrari 500 obsadil deváté místo ve Velké ceně Modeny. 

S vozem BMW 700 se stal Hans Stuck německým vrchařským mistrem. Foto: BMW

Později se vrátil také na kopce (v 60. letech se stal s BMW 700 německým vrchařským šampionem) a na Nürburgringu pracoval jako jezdecký instruktor. Vychovával tam i svého syna, pozdějšího pilota F1.

Ještě předtím to ale samozřejmě zkoušel ve F1 i on. Objevil se v ní pětkrát, ale ve dvou případech nakonec nestartoval. Ve VC Itálie měl jet s B.R.M P15, ale britský šestnáctiválec se nerozběhl. O rok později se nekvalifikoval s Ferrari 212 týmu Espadon. Ale ani jeho tři skutečné účasti nebyly žádnou slávou a ujel při nich pouhých 451 kilometrů. 

Setkání generací - otec a syn Stuckové. Oba závodili ve F1. Foto: BMW

Ve VC Německa 1953 například stál na startu v páté řadě vedle Edgara Bartha s východoněmeckým EMW, ale krátce nato už se jeho motor netočil. O nic lepší to nebylo ve VC Švýcarska 1951. Nejvíce kilometrů ve F1 absolvoval při své derniéře ve VC Itálie 1953. Jenže s pomalým vozem AFM F2 skončil celých osm kol za vítězem a tři za začínajícím Stirlingem Mossem v Cooperu-Alta.

Zdroj: Převzato z magazínu FORMULE

Komentáře ke článku