Motorsport před 40 lety - 40. díl

Pokud mělo pařížské rozhodnutí ohledně jeho diskvalifikace v Brands Hatch pro Jamese Hunta vůbec nějaký pozitivní aspekt, pak to byla skutečnost, že ho takto vzniklá zdánlivě bezvýhledná bodová ztráta na Laudu zbavila veškerého tlaku. Hunt věděl, že už nemá co prohrát, nemusel již kalkulovat, platily jen vítězství (ani ty by mu ovšem již nebyly nic platné, kdyby Lauda vždy dojel druhý).

Ať už Lauda ztratil svou bývalou převahu jak chtěl, jedno se Huntovi musí přiznat: koncem sezony 1976 se vypracoval do senzační, ba neporazitelné formy, což znovu demonstroval při velké ceně Kanady v Mosportu. Trať hrbolaté dráhy s každou session zrychlovala a James byl v sobotu odpoledne zase jednou nejrychlejší.  Druhému Petersonovi odebral čtyři desetiny. Do druhé řady se kvalifikovali dobrý Brambilla s Depaillerem, Lauda stál až na šestém místě vedle stále sílící kombinace Andretti/Lotus.

V Kanadě sice trénovalo 27 jezdců, v den závodu jich "zbylo k dispozici" ovšem jen 24: Amonův debut v týmu Waltera Wolfa byl jen krátký a bolestný. Chris již v pátek vyletěl z dráhy a zůstal viset v záchytné zóně, což by samo o sobě nebyl velký malér. O několik sekund později se ovšem na stejném místě dopustil i Harald Ertl chybičky a za velké rychlosti vletěl do stojícího vozu Amona. Výsledkem byla dvě zničená šasi a dva lehce zranění jezdci. Oba nemohli v podniku pokračovat. Pokračovat nesměl po pátku ani Otto Stuppacher. Chrabrému Rakušanovi se musí nechat, že sehnal dost peněz na převoz svého soukromého vozu a materiálu do Ameriky, jeho schopnost řídit vůz formule 1 se ale přeletem přes Atlantik nezlepšila. V pátek dopoledne ztrácel na předposledního deset sekund a odpoledne byl za prvním o téměř 12 sekund. Ředitel závodu ho tedy poprosil, aby svou přihlášku dobrovolně stáhl...

Na startu ukázal Ronnie Peterson více odhodlání, než poleman Hunt a vtěsnal se do první zatáčky jako první. Z prvního kola se za nimi ostatní vrátili v pořadí Depailler, Andretti, Brambilla, Scheckter a Lauda. Švéd ovšem nedokázal svým konkurentům ujet. Naopak: po osmi kolech převzal Hunt vedení a o další čtyři kola později se na druhou pozici protlačil Depailler. Následovala senzační, téměř celý závod trvající honička o vítězství mezi Britem a Francouzem. Hunt měl štěstí, že Depailler nemohl posledních patnáct kol atakovat. Ze zlomeného vedení benzínu k palubní desce na něj stříkalo palivo a Francouz dojel do cíle napolo omámený. Mario Andretti skončil po výborném závodě jen o čtyři sekundy za Depaillerem, zbývající bodovaná místa připadla Scheckterovi, Massovi a Regazzonimu. Niki Lauda dojel s velkou ztrátou mimo body jen jako osmý. Jeho Ferrari začal od poločasu závodu silně přetáčet...

Ohledně mistrovství světa byl kanadský výsledek senzací. Laudův náskok se dva závody před koncem ročníku smrskl na pouhých osm bodů a fandové Jamese Hunta nabrali novou naději.

Novinky z formule 1:
- Mario Andretti podepsal smlouvu u Lotusu i pro příští sezonu a formule 1 měla mít roku 1977 v jeho plánech jasnou prioritu nad závody v Americe. Jaké to rozumné rozhodnutí: Andretti a Lotus měli formuli 1 příští dvě sezony ovládnout.

- Smlouvu se svým současným týmem prodloužil i Emerson Fittipaldi. Napříč tomu, že během sezony již nedokázal potvrdit dobrou formu začátku roku, byl pořád ještě plný důvěry v tým bratra Wilsona. Tým Copersucar se stále ještě těšil štědrých příspěvků brazilského cukrovarského svazu, jistý chaos ohledně organizace stáje se ovšem nedal zapřít: zatímco Emerson absolvoval závěr sezony na původním typu vozu, pracovali konstruktéři Divila a Baldwin na novém modelu, který ovšem plánovali až pro evropskou sezonu 1977. Paralelně Fittipaldi angažoval Maurice Phillippea, který již pracoval na návrhu vozu sezony 1978. To nemohlo dobře skončit...

- Proslýchalo se, že plány ohledně F1 má i nezmar britských okruhů, Brian Henton. Jezdec, který roku 1976 neměl trvalého angažmá, údajně zakoupil March-Ford a hodlal ho v příští sezoně soukromě nasazovat. March 761 jeho týmu "British Formula 1 Racing" se měl na velkých cenách skutečně pětkrát objevit, ovšem bez špičkového výsledku.

- Japonský tým Maki se konečně rozhodl, kterého z palety možných britských jezdců nasadí ve svém novém voze do velké ceny Japonska. Oním "šťastlivcem" nakonec nebyl Bob Evans, ale Tony Trimmer, který za tento tým jezdil již v sezoně 1975. Po 12 měsících asi zapoměl, co s Japonci svého času prožil i když právě představený nový F102A působil velmi pokrokově... Neměl ale na vybranou: roku 1976 si mimo několika závodů F-Indylantic moc nezajezdil a z něčeho žít musel...

- Bezprostředně před svým debutem ve formuli 1 se nacházel Brazilec Alex Ribeiro. Sponzor Penthouse rozhodl, že v Hesketu se startovním číslem 25 příští víkend ve Watkins Glenu nepojede Guy Edwards, ale právě debutant z formule 2. Ribeiro se tedy postaral o zajímavý kontrast mecenášů: zatímco jeho debut zaplatil "časopis pro pány", měla jeho kariéru od příštího roku mimo jiné podporovat náboženská sekta "Jesus Saves", ve které byl sám členem.

O prestižním titulu mistra Evropy formule 3 se rozhodlo ve Vallelunze u Říma. A rozhodlo se pro sezonu 1976 tak typickým "italským způsobem".  Evergreen Conny Andersson nastoupil s dvoubodovým náskokem na "mladého tygra" Riccarda Patreseho a asi tušil, že mu Italové budou házet klacky pod nohy. Podnik sestával z kvalifikace, pak ze dvou kvalifikačních závodů a nakonec z finále. Patrese měl k dispozici zbrusu nový Chevron-Toyota B34 týmu Trivellato a byl v kvalifikaci nejrychlejší před Oscarem Pedersolim. Třetího Anderssona následovali Pesenti-Rossi (po krátkém výletu do F1 tedy udělal dva kroky zpět do F3), Gianfranco Brancatelli, Lamberto Leoni, Rupert Keegan, Marc Surer a Piercarlo Ghinzani.

Rozhodnutí o titulu přinesl z velké části již start prvního rozjezdu. Celá procedůra mávnutí italskou vlajkou proběhla velmi chaoticky a ředitelství neváhalo ihned potrestat Anderssona za předčasný start. Švéd obdržel pokutu 60 sekund a byl tím de facto vyřazen i z účasti ve finále. První rozjezd vyhrál Brancatelli před Keeganem a Patresem, druhý Pesenti-Rossi před Leonim a Ragaiolem.

Finále muselo být přerušeno kvůli silnému dešti. Když dráha znovu oschla, prosadil se Gianfranco Brancatelli před takticky bezchybně jedoucím Patresem. Druhé místo bylo přesně to, co k dobytí titulu potřeboval! Na dalších bodovaných místech skončili Ghinzani, Surer, Keegan a Lees - tedy vesměs jezdci, kteří se měli později objevit i ve formuli 1...

James Hunt byl koncem roku 1976 v senzační formě: v Mosportu za sebou držel Depaillera téměř celý závod.

169726

S tímto novým Maki F102A se měl ve Fuji o kvalifikaci pokusit Tony Trimmer.

169730

Riccardo Patrese položil před 40 lety titulem mistra Evropy F3 základní kámen své velmi dlouhé a pestré kariéry.

169735