Ten ovál je pro IndyCar moc rychlý

Víťa Boch
07.04. 2020

Víťa Boch
07.04. 2020

Koketování formulí s Daytonou skončilo tragicky

V sobotu uplynulo 61 let od chvíle, kdy se americké formule pokusily pokořit tehdy nejmodernější okruh v zámoří – nově otevřenou Daytona International Speedway. Měla to být vedle Indy500 perla v kalendáři a další tradice, na kterou se fanoušci budou každoročně těšit. Skončilo to ale úmrtím dvou jezdců, diváckým fiaskem a formule se na 2,5mílový floridský ovál už nevrátily.

„Otec“ oválu v Daytoně Bill France starší stál o to, aby nová trať vedle NASCAR přilákala i další závody. Ještě v době, kdy byl okruh ve výstavbě, začal jednat s Duanem Carterem, který byl v té době sportovním ředitelem USAC, tedy organizace, která v zámoří formulové závody pořádala.

Nebylo to poprvé, co se Carter nechal zlákat na novou trať, která slibovala velkou rychlost. Z jeho cesty do Monzy v roce 1956 vzešly dva „Závody dvou světů“, tedy měření sil mezi piloty ze zámoří a Evropy na 2,64 míle (4,25 km) dlouhém oválu v Královském parku.

Z klání pilotů USAC, formule 1 a sportovních vozů vzešel mimo jiné rychlostní rekord na uzavřené dráze – 177,03 mil/h (284,9 km/h), který na Monze zajel Tony Bettenhausen. Američané si jej chtěli vzít zpět a překonat jej na domácí půdě. Daytona pro to měla být ideální.

Historické fotografie ze závodu v Daytoně najdete v tomto videodokumentu:

V listopadu tak padlo rozhodnutí, že USAC uspořádá na floridské dráze hned dva závody – vedle třísetmílového (některé zdroje uvádí distanci 250 mil), který připadl na Den nezávislosti, tedy 4. červenec, to byl také 100mílový závod 4. dubna, jímž měla sezona 1959 začít.

Týmy a jezdci tak měli dostat víc času se na nový okruh adaptovat. Jelo se netradičně už v sobotu, protože hned poré následoval závod formule Libre a v neděli vytrvalostní klání na 1000 kilometrů. Mezitím Cartera, který se vrátil k závodění, nahradil coby sportovní ředitel USAC Henry Banks. Ten si rozestavěné závodiště prohlédl a závodu dal zelenou.

Bill France chtěl v Daytoně exhibici spojenou s prvním ročníkem Daytony 500. To USAC odmítl. Jezdcům nejprve zakázal se exhibic propagujících závod NASCAR v Daytoně zúčastnit. Když ale France pohrozil zrušením formulových závodů na své trati, USAC povolil jezdcům „seznamovací jízdy“ s novým okruhem.

Pokus o rekord skončil tragicky

Jedním z pilotů, kteří si nemohli nechat takovou příležitost ujít, byl Marshall Teague. Teague byl paradoxně hvězdou NASCAR, byl u samotného vzniku série v roce 1957 a také jejím prvním pokladníkem. Úspěšný byl i za volantem. Vyhrál závody na starém daytonském okruhu v letech 1951 a 1952. Celkem si připsal sedm vítězství v 23 závodech NASCAR Grand National Series. Protože ale NASCAR neumožňoval svým jezdcům startovat v jiných sériích, Teague ho opustil, aby si mohl splnit velký sen – zúčastnit se závodu 500 mil v Indianapolisu. Povedlo se mu to celkem třikrát a v roce 1957 dojel sedmý.

Marshall Teague při svém prvním startu v 500 mil v Indianapolisu. Foto: IndyCar

Teague byl rodák z Daytony Beach. Z nedalekého města Ormond Beach byl i majitel týmu, pro který Teague závodil - Chapman Root. Pro Teaguea přivezl do Daytony vůz pojmenovaný Sumar Streamliner. Šlo o upravený roadster, který závodil v Indianapolisu. Pro lepší aerodynamiku měl ale zakrytá kola a jezdcova hlava byla krytá kopulí. Teague a Root věřili, že vůz může pokořit hranici 180 mil/h (289 km/h).

Teague jej poprvé vzal na dráhu 9. února 1959. Jeho nejrychlejší kolo mělo průměrnou rychlost 171,821 mil/h, což byl v zámoří rekord. Následující den tým snížil světlou výšku a změnil převody. Teaguea ale trápil silný vítr. Mechanik, který měl na starosti pneumatiky, si navíc všiml, že něco není v pořádku, a jezdce tým stáhl do boxů. Na poslední chvíli, pneumatika byla poškozená. Svůj rekord z předchozího dne Teague nepřekonal.

Sumar Streamliner v Indy500. Foto: IndyCar

Pokus o rekord pokračoval i následující den. V pátém kole ale Teague ztratil kontrolu nad vozem, ten se podle svědků až pětkrát převrátil, přitom z něj odlétávaly kusy. Teague i se sedačkou vyletěl z vozu a byl na místě mrtvý. Příčinu nehody vyšetřovatelé nezjistili. Teague se stal první obětí oválu v Daytoně.

Víkend plný závodění

Závod v Daytoně, to nebyl jen tradiční třídenní závodní víkend. Jezdci vyjeli na trať poprvé už ve středu 25. března, start závodů USAC a formule Libre byl 4. dubna, vytrvalostního závodu sportovních vozů pak následující den. O víkendu 28. a 29. byla na programu kvalifikace, další pak ve čtvrtek a v pátek před závodem.

První den kvalifikace zajel Dick Rathmann kolo průměrnou rychlostí 173,210 mil/h (278,75 km/h). Překonal tím rekord okruhu. Pro srovnání: Ed Elisian zajel v květnu v Indianapolisu nový rekord okruhu 146,508 mil/h (235,78 km/h). Rathmann řídil vůz, který měl být původně připravený pro Marshalla Teaguea. Do první řady se s Dickem Rathmannem postavil jeho bratr Jim. V první den se kvalifikovalo osm jezdců. Šestice pilotů v roadsterech, dva pak v upravených vozech určených pro prašné ovály.

Caroll Shelby měl v závodě formule Libre startovat v maserati. Protože nedostal dost času na trénink, sportovní vůz ze závodu odhlásil. Nedělní kvalifikace byla kvůli dešti zrušená, piloti ale dostali možnost na oschlé trati trénovat. Vážnou nehodu měl Bob Veith, vůz se převrátil a klouzal zhruba 200 metrů po dráze. Veith nehodu přežil, ze závodu byl ale odhlášený. Jako možná příčina nehody se uvádí to, že mechanik zapomněl v přídi vozu zapojenou startovací tyč.

Druhý kvalifikační den byl přesunut na pondělí a kvalifikovalo se dalších pět jezdců. George Amick s průměrnou rychlostí 176,887 mil/h (284,67 km/h) jen těsně nedosáhl na rekordní výkon Tonyho Bettenhausena z Monzy. Stanovil ale nový rekord v Daytoně. Protože se ale kvalifikoval až druhý den, na roštu mu patřila až devátá příčka.

Pole position si v Daytoně vyjel Dick Rathmann. Foto: IndyCar

Úterý patřilo tréninkům, ve středu a ve čtvrtek ale zase přišel déšť. Čtvrtek měl být třetím kvalifikačním dnem, nakonec se povedlo odjet jen hodinový trénink sportovních vozů. Protože do formule Libre nebyly přihlášeny žádné jiné vozy než do závodu USAC, mělo být pořadí na startu stejné. Kvalifikaci na závod sportovních vozů USAC zrušil a pořadí určil podle objemu motorů.

Nejrychlejším pilotem posledního dne kvalifikace byl A.J. Foyt, jehož nejlepší výkon atakoval hranicí 169 mil/h. Pat Flaherty měl zajet rychlejší kolo, ale selhala časomíra. Jerry Unser, starší bratr Ala a Bobbyho Unserových, a také Al Keller bourali a závodní víkend pro ně skončil. Jimmy Davies nezajel žádné měřené kolo. USAC ale rozhodl, že jej zařadí na konec startovního pole, pokud se podaří vůz včas do závodu připravit. Byl tak 20. startujícím z původně 26 přihlášených jezdců.

Po startu se do vedení závodu dostal Jim Rathmann. Úřadující šampion USAC Tony Bettenhausen otřel vůz o vnější svodidla, nakonec odstavil vůz v boxech kvůli úniku oleje a prohlásil, že v Daytoně už nikdy v životě závodit nebude. V 7. kole se do vedení dostal Rodger Ward, netěšil se z něj ale dlouho, Jim Rathmann využil slipstreamu a protáhl se před Warda. Oba začali zbytku pole ujíždět. Ward po závodě řekl, že jeho vůz zřejmě měl na to, aby se s ním dostal zpátky do čela, neměl ale dostatek času k tréninku, proto nevyužil plný potenciál svého watsonu.

Tony Bettenhausen přijel do Daytony jako úřadující šampion USAC a držitel rychlostního rekordu z Monzy. Stačilo mu pět kol, aby se rozhodl, že v Daytoně už nikdy startovat nechce. Foto: IndyCar

Ve 28. kole havaroval Dempsey Wilson. Vyvázl bez zranění, vůz byl ale poškozený a nemohl nastoupit do závodu formule Libre. Až do posledního kola se tak vše obešlo víceméně bez problému. V posledním kole ale bojovali Bob Christie a George Amick o třetí místo. Amick doplatil na poryv větru, který vůz poslal do svodidel na protilehlé rovince.

Náraz byl tak silný, že zničil 15 metrů svodidel, zlomil osm dřevěných sloupů, na nichž byla upevněná, a vůz poslal do vzduchu. Po nárazu se Amickův monopost desetkrát přetočil, než skončil na trávě uvnitř dráhy. Nehodě se vyhnuli Dick Rathmann a Jim Packard. Bill Cheesbourg dostal hodiny a skončil také na trávě uvnitř okruhu. Cheesbourg vyskočil z auta a běžel Amickovi na pomoc. Už z dálky ale viděl, že nováček loňského ročníku Indy500 a vicemistr uplynulé sezony USAC je po smrti.

Pořadí na třetím a dalších místech tak bylo určeno podle toho, jak jezdci najeli do 39. kola. Za vítězným Jimem Rathmannem a druhým Wardem skončil Christie. Amick ve svém posledním závodě v kariéře byl klasifikován na čtvrtém místě. První pětku uzavíral vítěz kvalifikace Dick Rathmann.

George Amick byl v roce 1958 nejlepším nováčkem Indy500 a druhým mužem konečného pořadí šampionátu. Foto: IndyCar

Přes tragický závěr tu byl ještě závod formule Libre, který byl USAC rozhodnutý odjet. Bratři Rathmannové opět obsadili první řadu. Místo 20 vozů ale do závodu odstartovalo jen 14 monopostů. Technika vyřadila třeba Foyta či Eddieho Sachse. Místo Bettenhausena usedl do vozu Wilson.

Závod USAC překvapil jezdce i samotné pořadatele tím, jak moc byli piloti po pouhých 100 mílích na dráze unaveni. Právě únava byla jednou z možných příčin tragické nehody Georgea Amicka. Piloti spekulovali, jestli Amicka poslal do svodidel náraz větru, či zda pod vlivem únavy špatně zareagoval na začínající smyk. Distance tak byla zkrácena na polovinu - 40 mil, tedy 20 kol.

Samotný závod začal s více než hodinovým zpožděním způsobeným opravou svodidel. Jim Rathmann se opět hned na startu dostal před svého bratra a znovu jej záhy předjel Rodger Ward. Oba piloti pak následující kola bojovali bok po boku. V pátém kole však dostal vedoucí Ward hodiny. Pilot zraněný nebyl, žlutá fáze ale zabrala šest kol.

Po restartu bojovali bratři Rathmannové zbývajících deset kol o vítězství. S náskokem necelých 20 metrů se podruhé radoval Jim Rathmann.

Rodger Ward skončil v Daytoně druhý. Sezona 1959 pro něj ale byla průlomová, vyhrál Indy500 i šampionát. Foto: IndyCar

Piloti se hned po skončení závodů shodli na tom, že ovál v Daytoně je příliš nebezpečný pro monoposty. Klopení bylo příliš vysoké, přechod z něj moc prudký. Vysoká rychlost ve spojitosti s velkým klopením způsobovaly obrovskou únavu. Závod navíc nebyl úspěšný ani z diváckého pohledu. Na Daytonu 500 přišlo přibližně 40 000 diváků. Bill France očekával na závody USAC alespoň 30 000 fanoušků, dorazila jen třetina. Podle některých zdrojů to bylo dokonce jen šest tisíc návštěvníků.

USAC se během pár dní rozhodl zrušit červencový závod. Bill France jej nahradil druhým závodem NASCAR v Daytoně, který se až do konce 80. let jel vždy 4. července, následně pak vždy o víkendu na začátku tohoto měsíce. Až letos byl přesunut na konec sezony před začátkem playoff a 4. červenec v kalendáři NASCAR obsadila Stará cihelna.

Ještě jeden tradiční závod z nepovedeného podniku USAC v Daytoně vzešel. Ačkoliv byl o klání sportovních vozů ještě menší zájem, než předtím o závody USAC, už v Daytoně zůstaly. V roce 1962 byl ale závod prodloužen na současných 24 hodin.

Oba závody v Daytoně vyhrál Jim Rathmann. Foto: IndyCar

Monopost se naposledy po oválu v Daytoně prohnal v roce 1961. Bill France nabídl 10 tisíc dolarů prvnímu jezdci, který v Daytoně překoná hranici 180 mil/h. Art Malone přijel na Floridu s upraveným roadsterem, který předtím závodil v Indy500. Povedlo se mu to na několikátý pokus 28. srpna 1961. Jeho průměrná rychlost na kolo byla 181,561 mil/h (292,19 km/h). Rekord vydržel sedm let.

Před více než 10 lety pak do Daytony zavítala dvakrát IndyCar Series. Uspořádala zde dva testy – 26. a 27. září 2006 a 31. ledna a 1. února 2007. Piloti ale jezdili na 2,73 míle (4,39 km) dlouhém okruhu, který z oválu využíval jen prostor startu a cíle, část protilehlé rovinky, kterou ale přerušuje šikana, a poslední zatáčku. Na celém oválu v Daytoně už formule nikdy nejely.