Novinky

  • 29.04.2024 Neutral Rozhodnutí o změně bodovacího systému bylo odloženo

  • 26.04.2024 Good Nico Hülkenberg bude od roku 2025 jezdit za Stake F1 Team KICK Sauber.

  • 17.04.2024 Good Andretti zprovoznil menší továrnu F1 v Silverstonu

Facebook Instagram

1958: Počátek britské invaze 2/3

1958: Počátek britské invaze 2/3

Co znamenal rok 1958 pro další vývoj formule 1?

Co znamenal rok 1958 pro další vývoj velkých cen formule 1? Kde se vzal a co dokázal tým Vanwall? Který jezdec se koupal v obleku? To a ještě mnohem více se dozvíte v tomto trojdílném miniseriálu popisující události sezony 1958.

500 mil Indianapolis: Levoboček mezi velkými cenami

V evropskými týmy ignorovaném Indianapolis zvítězil Američan Jimmy Brian na voze Epperly, poháněném legendárním motorem Offenhauser, zvaným 'Offy'. 500 mil Indianapolis bylo samozřejmě nejrychlejší a nejdelší velkou cenou sezóny. Vítězný Jimmy Brian zajel téměř 805 km dlouhý závod průměrnou rychlostí 215,259 km/h v čase 3 hodiny 44 minut a 13,8 sekundy. Nejrychlejší muž kvalifikace, Dick Rathmann, zajel jeden okruh průměrnou rychlostí ještě o 20 km/h vyšší. O kvalifikaci do závodu se původně chtěl pokusit i Juan Manuel Fangio, ale nakonec si to rozmyslel. Asi dobře udělal, v závodě totiž krátce po startu došlo ke hromadné nehodě sedmi vozů, která stála život Pata O'Connora.

Jednou z mnoha odlišností Indianapolis od ostatních závodů mistrovství světa byl startovní rošt. V jednotlivých řadách totiž stály vždy 3 vozy vedle sebe. Ve formuli 1 měl startovní rošt obvykle podobu 3-2-3, nebo 4-3-4 podle šíře startovní rovinky.

Belgie: Nejrychlejší vraky světa

V belgické velké ceně, která se jela na 14ti kilometrovém okruhu ve Spa-Francorchamps, zvítězil londýnský zubař Tony Brooks na voze Vanwall. Během prvních čtyř kol se přetahoval o první místo s Collinsem. Ten ale musel vzdát a Brooksovo vedení již nikdo jiný neohrozil. Na druhém místě skončil se svým Ferrari Mike Hawthorn a zároveň si připsal nejrychlejší kolo závodu. Že vozům Vanwall Spa ten rok sedělo, ukázal Stuart Lewis-Evans svojí třetí pozicí. 'Pokud však vydrží motor', mohl by dodat Stirling Moss, který musel svůj vůz odstavit již v prvním kole. Motor jeho vozu se totiž po dlouhém čekání na povel startéra, jenž mu rozhodně nebylo po vůli, odmítl ve zbytku závodu angažovat.

Tony Brooks ždímá to nejlepší ze sebe i svého Vanwallu ve Velké ceně Belgie

Velkým úspěchem skončila tato velká cena pro jiný anglický tým, pro Lotus. Cliff Allison totiž vůz této značky, poprvé v její krátké historii, dovezl do cíle na bodované pozici, a to na čtvrté! Nezabránila tomu ani závada na zavěšení kol jeho Lotusu v posledním kole závodu. V cíli, po 24 okruzích, však nebyly ani ostatní vozy v nejlepší formě. Převodovka vítězného Brooksova Vanvallu byla na pokraji zadření, motor Hawthornova Ferrari se rozpadl, jakmile projelo cílem, a třetí vůz v cíli, Vanwall Lewis-Evanse, zase dokulhal se zlomeným závěsem. Zkrátka, i na vrakovišti je někdy více pojízdných vozů, než bylo v cíli této velké ceny...

Cliff Alison veze Colinu Chapmanovi první mistrovský bod

V týmu Ferrari dostal poprvé v sezoně šanci domácí jezdec Olivier Gendebien na voze netypicky nabarveném žlutou barvou, která příslušela belgickým vozům. Závod dokončil na šestém místě za Harry Schellem na BRM P25. Enzovi Ferrarimu se za to odměnil již příští týden, kdy se jel klasický závod 24 hodin Le Mans. Spolu s Philem Hillem tam Olivier Gendebien zvítězil na Ferrari 250 Testa Rossa a ukončil tak vládu vozů Jaguar v posledních třech letech. Ve Spa dosáhla nejlepšího výsledku své nedlouhé formulové kariéry jednatřicetiletá Italka de Filippisová. Opět za volantem vozu Maserati 250F dojela v tomto extrémně náročném závodě z devatenácté startovní pozice desátá se ztrátou dvou kol na vítězného Brookse. Jediný fakt, který tento úspěch poněkud degraduje je ten, že více vozů do cíle nedojelo. V dalších dvou mistrovských podnicích, kterých se tohoto roku de Filippisová zúčastnila, velké ceně Itálie a Portugalska, do cíle z 15., respektive 21. pozice na startu nedojela pro technické závady na voze. O kvalifikaci do závodu se naposledy pokusila o rok později v Monaku na voze Behra-Porsche formule 2 za podpory přítele Jeana Behry. Jejich přátelství však bylo toho roku násilně přerváno Behrovou smrtí při závodě sportovních vozů na berlínském Avusu a de Filippisová poté zanechala závodění.

Ferrari v zeleném

Guy Anthony Vandervell, zvaný 'Tony', zbohatl na výrobě ložisek. V jeho začátcích se účastnil projektu britského národního vozu BRM, ale znechucen byrokracií, která v týmu panovala, založil s nemalými ambicemi tým vlastní. Jakožto velký britský patriot si nemohl klást menší cíle, než 'naprosto zničit červené vozy a vymazat Itálii z mapy automobilových závodů'. Dnes víme, že tento jeho záměr zcela naplněn nebyl . . . I když se o tom Franku Williamsovi nebo Ronu Dennisovi může často zdát. Ale v této fázi sezony, kdy britské týmy zvítězily ve všech závodech kromě Indy a kdy Ferrari nevyhrálo žádný závod formule 1 od Velké ceny Německa 1956, mohl mít Vandervell pocit, že jeho sen se začíná pomalu naplňovat.

Název týmu vznikl tak, že Vandervell spojil jméno své se jménem úspěšného produktu jeho firmy, ložisek 'Thinwall'. Vznikl tak 'Vanwall' a Vandervell tím velmi zamotal hlavu mnohým, nejen českým, novinářům, kteří od té doby často komolí jak jeho jméno, tak jméno jeho týmu. Zdvojené hlásky a jednoduché či dvojité 'v' k omylům přímo svádějí. Mně tak nezbývá, než doufat, že jsem se k tomu zástupu nepřipojil. . .

Na konstrukci jeho vozů Vanwall se podíleli nejlepší konstruktéři Velké Británie té doby. Těmi byli například Colin Chapman, Mike Costin (později s Keithem Duckworthem založil Cosworth), nebo Harry Weslake, o němž se tradovalo, že 'je to mystik, kterému stačí, aby položil ruce na motor, zadíval se nepřítomně do dáli a motor má hned o několik koní více'. Na motoru pracoval Weslake spolu s Polákem Leo Kuzmickim. Jeho základem byly 4 motocyklové motory Norton, každý o objemu 500 cm3. Dalšími úpravami byl jeho celkový objem zvětšen na 2500 cm3. S motocykly Norton měl Tony Vandervell dobrou zkušenost již z doby, kdy na nich ve dvacátých letech závodil na okruhu Brooklands. Paradoxem je, že základem konstrukce prvního Vanwallu v roce 1954 byl koupený monopost Ferrari, což byla v té době poměrně běžná praxe získávání know-how, kterou využívalo i samotné Ferrari. Vandervell však nasazoval přepracované vozy Ferrari 125 do závodů formule 1 již v roce 1951. Přetřené na zeleno závodily pod názvem Thinwall Special.

Navzdory optimistickým vyhlídkám vozů Vanwall slavná Scuderia Ferrari zdaleka neskládala zbraně a chystala se britským protivníkům ještě několik vrásek na čele přidělat.

Francie: Renesance vzpínajícího se koníka

Velká cena Francie se konala 6. července, v korunovačním městě francouzských králů, na okruhu Remeši. Své druhé velké ceny toho roku se zúčastnil Juan Manuel Fangio. Ve svých 47 letech tu dalším 4. místem definitivně uzavřel svoji kariéru jezdce formule 1. Argumentem, proč zanechat závodění, pro něj musel být i samotný průběh závodu.

Nevím, co by tomu řekla Johanka z Arku, ale Remeš pro jednou opět dobyli Britové. Tentokrát již však ne na poli válečném, nýbrž na tom sportovním. Zvítězil tu Hawthorn před Mossem, který musel startovat až ze šestého místa. Hawthorn tak vyrovnal jeho bodové konto 23 bodů v kvalifikaci mistrovství světa. V posledním kole vzdal Hawthorn hold Fangiovi, kterého nejprve předjel o kolo, ale cílovou čáru ho nechal projet před sebou na alespoň čestném 'prvním místě'. Hawthorn tedy na trati, kde získal v roce 1953 své první vítězství, opět prokázal, že mu tento okruh vyhovuje a k vítězství takřka start-cíl z pole position přidal i nejrychlejší kolo závodu. Jediný, kdo se mu v jeho cestě za vítězstvím postavil, byl Harry Schell na BRM, když odstartoval nejrychleji ze všech. Hawthorn ho však brzy předjel. Tímto vítězstvím tak protrhl téměř dvouletý vítězný půst Ferrari v závodech mistrovství světa formule 1.

Tým Ferrari zde nasadil čtyři vozy a v cíli by mohl slavit kromě Hawthornova vítězství i třetí místo von Tripse a páté Collinse. Jenže v 10. kole závodu Luigi Musso, ve snaze dohnat Hawthorna, udělal jezdeckou chybu. Jeho Ferrari vlétlo do příkopu a udělalo několik salt. Italský jezdec byl z vozu katapultován a nehodu bohužel nepřežil. Údajně nutně potřeboval zvítězit, aby se s pomocí prémie za vítězství zbavil svých věřitelů. Věřitelů se opravdu zbavil – bohužel navždy!

Za povšimnutí stojí ještě jedna událost. Ve Francii debutoval muž, který měl za tři roky přinést Ferrari další jezdecký titul mistra světa, americký milovník Beethovena a Vivaldiho Phil Hill. Na voze Maserati 250F obsadil v závodě 7. místo se ztrátou jednoho kola na vítěze, poté co odstartoval ze 13. pozice.

Velká Británie: Potupa na domácí půdě

V Silverstone, kde se konala Grand Prix Velké Británie, se příliš nedařilo vozům Vanwall. Ačkoliv Moss dobyl pole position, v závodě byl, stejně jako jeho stájový kolega Brooks, nucen odstoupit, když vypovědělo službu srdce jeho vozu. Závady motorů ostatně Vanwally po celou sezonu pronásledovaly. Harry Weslake sice 'vykouzlil' několik koníků navíc, někteří z nich však byli, ke škodě věci, chromí . . . V Silverstone získaly 'double' italské vozy Ferrari, když na první pozici dojel Peter Collins následován Mikem Hawthornem, jenž si připsal nejrychlejší kolo závodu. Wolfgang von Trips, který převzal po Luigi Mussovi volant u Ferrari, ze závodu odstoupil pro poruchu motoru. Nejrychlejšími závodníky na britských vozech byli opět domácí jezdci. Třetí skončil Roy Salvadori na Cooperu-Climax a čtvrtý Stuart Lewis-Evans, který tak pozdvihl vlajku Vanwallu. Další z britských vozů skončil i na poslední bodované pozici. Bylo to BRM s Američanem Harry Schellem za volantem.

Peter Collins na cestě za vítězstvím v domácí velké ceně

Přesto, Tony Vandervell z toho měl zhruba stejně velkou 'radost' jako Adolf Hitler, když Velkou cenu Německa, konanou v roce 1938 na Nűrburgringu, vyhrál Angličan Richard Seaman. Vandervell se stejně jako tehdy Hitler nechtěl spokojit ani s částečným úspěchem národních barev, když Seaman vyhrál na Mercedesu a vozy Ferrari řídili britští jezdci. Větší potupu, než porážku od Ferrari na domácí půdě, si Vandervell zkrátka nedokázal představit. Zlí jazykové tvrdí, že jeho obličej měl po závodě stejnou barvu jako vozy jeho týmu – zelenou.

Nemistrovský závod v Caen, který se jel hned druhého dne (!) vyhrál, za neúčasti vozů Ferrari a Vanwall, Stirling Moss na Cooperu-Climax.

Německo: Přátelství, smrt a formule 1

Německá velká cena se konala na nejdelším okruhu mistrovství světa, kterým byl Nűrburgring. Ten tehdy měřil, dnes neuvěřitelných, 22,810 km. Byl tedy zhruba 4x delší, než japonská Suzuka, nejdelší okruh mistrovství světa roku 2003, která měří jen 5,807 km. Velká cena formule 1 se tentokrát jela společně s mistrovským závodem britské formule 2. Na start se tak postavilo 25 vozů, z toho 17 'plnokrevných'. První řadu na roštu, který tu měl podobu 4-3-4, zaplnily vozy Ferrari a Vanwall v pořadí Hawthorn, Moss, Brooks a Collins. Nejrychlejším vozem formule 2 bylo Ferrari Dino 156 Phila Hilla na 10. pozici. Výsledek kvalifikace nebyl jediným předpokladem dramatického závodu. Hawthorn totiž díky svému druhému místu a nejrychlejšímu kolu v britské velké ceně převzal vedení v šampionátu jezdců a Moss musel, v celkovém bodovém součtu, dohánět manko sedmi bodů.

Po startu se do vedení dostal Moss následován Brooksem. Brooks byl ale ještě během prvního kola předstižen jak Hawthornem, tak i Collinsem a klesl na čtvrté místo. Ve čtvrtém kole Mosse zklamalo magneto, a vedení tak převzali jezdci Ferrari. Collinsovi se poté podařilo předjet svého stájového kolegu Hawthorna, který brzy opět klesnul i za Brookse na Vanwallu. Pilot britského vozu se však nespokojil s jediným rudým skalpem. Brzy získal i druhý, čímž se propracoval do čela závodu a okamžitě začal druhému Collinsovi ujíždět.

Ten však, ve snaze udržet s Brooksem kontakt, udělal jezdeckou chybu a vylétl z trati. Jeho vůz po přemetu vymrštil šestadvacetiletého Collinse přímo do stromu vedle dráhy. Po převozu do nemocnice v Bonnu talentovaný Angličan svým těžkým zraněním podlehl. Nebylo mu souzeno, aby se dočkal titulu mistra světa, na který byl dle vlastních slov v roce 1956, kdy pomohl Fangiovi, příliš mladý. Smrt přítele otřásla Mikem Hawthornem tak, že chtěl po skončení velké ceny okamžitě zanechat závodění. Vedoucí týmu Ferrari, Romolo Tavoni, ho ale nakonec přemluvil, aby dobře rozjetou sezónu dokončil.

Peter Collins následován Tony Brooksem. Za nedlouho dojde k tragédii...

Vedení si až do cíle udržel Tony Brooks a jeho týmový kolega Stirling Moss si přes své odstoupení připsal alespoň bod za nejrychlejší kolo závodu. Na druhé a třetí pozici dojeli piloti na vozech Cooper, Roy Salvadori a Maurice Trintignant. V klasifikaci formule 2 byl nejúspěšnější Novozélanďan Bruce McLaren na voze Cooper-Climax T45 F2. Při svém debutu ve světě formule 1 vybojoval velmi dobré 5. místo. Avšak 2 body mu do mistrovství světa formule 1 započítány nebyly. Jako jezdec formule 2 totiž mohl získávat body jen do klasifikace tohoto šampionátu.

Týmu Ferrari se závod příliš nevydařil ani sportovně. Jeho nejlepším pilotem tu byl Němec Wolfgang von Trips na čtvrtém místě. Uchazeč o titul, Mike Hawthorn, nedokončil kvůli závadě spojky. Byl to však jediný závod sezóny, ve kterém nezískal body a teprve druhý, který nedokončil! Ve zbývajících třech velkých cenách již jeho vůz vždy vydržel až do cíle.

Portugalsko: Každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán

Do historicky první portugalské velké ceny formule 1, která se konala v Portu, nejrychleji vyrazil z pole position Stirling Moss, následován druhým mužem kvalifikace Mikem Hawthornem. Tomu se podařilo Mosse krátce po startu předjet, ale již v 6. kole opět dostal, nepříliš populární, příležitost sledovat záda svého soka. Moss si mohl užívat pohodlného vedení, neboť Hawthorn musel zajet do boxů kvůli závadě na brzdách a klesl tak na třetí místo za Behrovo BRM. Behra však měl potíže se zapalováním a postupně se propadl jak za Hawthorna, tak za Lewis-Evanse na Vanwallu. V pořadí Moss, Hawthorn, Lewis-Evans a Behra dojeli jezdci až do cíle. Pátý dojel von Trips, druhý jezdec Scuderie Ferrari. Ta zde, po událostech z Francie a Německa, nasadila jen dva vozy. Hawthorn v cíli ztrácel na Mosse dodnes rekordních 5 minut, 12 sekund a 750 setin vteřiny. Třetí Lewis-Evans měl již ztrátu větší než celé kolo.

Hawthornův problém s brzdami totiž nebyl jedinou komplikací, která ho v této velké ceně potkala. V posledním kole závodu mu po hodinách 'chcípl' motor a Hawthorn se snažil svůj vůz roztlačit, což se mu nedařilo, neboť trať v tom úseku vedla do kopce. Nakonec vůz roztlačil směrem s kopce, proti směru trati. Po závodě byl kvůli tomu ze svého druhého místa málem diskvalifikován. Roztláčení vozu proti směru trati totiž pravidla striktně zakazovala. Stirling Moss, který ho míjel v čestném kole vítěze závodu, však prohlásil, že Hawthorn roztláčel vůz vedle trati, což doslovně zakázáno nebylo. Hawthorn tak díky Mossovu rytířskému činu získal 6 bodů za druhé místo a další bod si připsal za nejrychlejší kolo závodu. Stirling Moss na něj tedy celkově ztrácel bodů 5. Bohužel si lze jen stěží představit, že by si tímto způsobem komplikoval boj o mistrovský titul některý dnešní jezdec. Dnes by Hawthorn v obdobné situaci musel na několik týdnů zaměstnat skupinu právníků s nejistým výsledkem, tehdy mu k tomu stačil jeden čestný jezdec a vše bylo vyřešeno ještě toho samého dne. Ironií osudu je, že Moss byl za stejný přestupek na stejném místě v roce 1960 z velké ceny diskvalifikován.

I bod přidělovaný jezdci, který zajel nejrychlejší kolo závodu, vlastně připadl Hawthornovi Mossovou zásluhou. Moss si totiž chybně vyložil informační tabuli z boxů 'HAW-REC', která mu signalizovala, že Hawthorn zajel nejrychlejší kolo a on že má přidat, aby tento bod vybojoval pro sebe. Přečetl ji však jako 'HAW-REG'. Tedy že Hawthorn jede vyrovnaně a Moss může šetřit vůz a zbytečně nepřepínat jeho síly. Ani to by se dnes stát nemohlo. Bod za nejrychlejší kolo se totiž již neuděluje. A jezdci mají poměrně spolehlivé vysílačky, z kterých zpravidla neslyší jenom to, co slyšet nechtějí. Signální tabule jsou však dále využívány například ke sdělení časových rozestupů mezi jezdci nebo ke zdvojování některých dalších informací z vysílačky, čímž se předchází podobným omylům a nedorozuměním.

Itálie: Odveta

V předposlední velké ceně roku, v italské Monze, byly první dvě řady na startu kompletně obsazeny vozy Vanwall a Ferrari, které nedaly ostatním konkurentům šanci. Tým se vzpínajícím se koníkem ve znaku nasadil čtyři vozy v jezdeckým složení: Mike Hawthorn, Phil Hill, Wolfgang von Trips a Olivier Gendebien. Pole position však ukořistil Moss. Vedle něj stáli: Brooks, Hawthorn a Lewis Evans. Druhou řadu obsadily zbylé vozy Ferrari v pořadí: Gendebien, Trips a Hill.

Do závodu nejrychleji odstartoval Moss následován Hillem. Američan Brita ještě během prvního kola překonal a ujal se vedení. Hawthorn, kterému se příliš nepovedl start, se ze čtvrté pozice rychle probíjel vpřed. Předjel Lewis-Evanse, Mosse a ve čtvrtém kole i týmového kolegu Hilla. Moss, který musel udržet kontakt s Hawthornem, Hilla také rychle předstihl a vydal se stíhat soka od Ferrari. Oba jezdci pak svedli velkou bitvu, ve které se několik kol střídali ve vedení. Jejich souboj ukončila až závada na převodovce Mossova Vanwallu v 17. kole. Od této chvíle si Hawthorn s přehledem držel vedení, o které přišel jen na krátko po své zastávce na výměnu pneumatik. Tony Brooks musel na začátku závodu zastavit v boxech kvůli nízkému tlaku oleje, a ztratil tak několik pozic. Závod byl poznamenám odpadnutím mnoha vozů, což Brooksovi pomohlo probojovat se postupně až na druhé místo před Phila Hilla. A 10 kol před cílem předjel dokonce i Mika Hawthorna, který vedl 3/4 délky závodu. Vyhrál tedy Brooks na Vanwallu následován Hawthornem a Hillem, kterému se podařilo zajet nejrychlejší kolo závodu. Vanwall tak oplatil Ferrari potupu z britské velké ceny a také ho porazil na jeho domácí půdě.

Slovo autora:

Historie formule 1 mě v mnoha ohledech fascinuje více, než současná podoba této královny motoristického sportu. Proto jsem se pokusil co nejobjektivněji a nejpřesněji vylíčit jednu historickou sezónu závodů formule 1 se všemi jejími zápletkami a příběhy, které se k ní třeba i nepřímo váží. Pokud najdete v článku, který je mou prvotinou, faktické chyby a nepřesnosti, podělte se prosím o své komentáře v diskusním fóru pod článkem. Velmi Vám za to děkuji.

Chci rovněž poděkovat všem, kteří mi byli během práce na článku nápomocni. Díky, bez Vás by článek patrně neexistoval, nebo alespoň né v této podobě!

(c) hczech