Čtvrté pokračování seriálu o kuriózních nehodách v NASCAR.

Stejně jako každá sezóna začíná v Daytoně, tak tam začneme i my, a to rovnou při kvalifikaci. Chevrolet #28, který řídil Cale Yarborough (27. března 1939) se v druhém kole kvalifikace na daytonskou pětistovku 1983 dostal do smyku, následné havárii nemohl Cale jakkoliv zabránit.



V roce 1983 v Talladeze opět zavládly přemety. Phil Parson (nar. 21 června 1957), pro kterého to byla vůbec první sezóna, se dostal do konfliktu s Darrellem Waltripem. K nim se následně přidalo ještě sedm vozů, v první zatáčce tak toho dne bylo poněkud rušno. Nejvíc si ale "užíval" zmíněný Parson, jeho vůz předvedl sérii přemetů v rychlosti téměř 200mph. Záběry, z kterých mrazí o to víc, když si při nich říkáte: „On to přežil, proboha jak?"



Děsivá ohnivá show byla k vidění 18. února roku 1984 v Daytoně. V desátém kole závodu Natz Peters, rodák z Floridy, ztratil kontrolu nad svým vozem #60, narazil do vnitřní lemující zdi, která ho poslala zpět na trať. Tam už se mu nedokázal vyhnout Jim Hurlbert #34. Došlo k hrozivé srážce, která byla doplněna ohněm a kouřem.



Poskočíme rovnou o několik let dál. Rok 1987, Talladega, v hlavní roli Bobby Allison (nar.3. prosince 1937). Allisonův Thunderbird se už během kvalifikace na závod Winston 500 dostal přes rekordní rychlost, vůz se řítil po trati rychlostí neuvěřitelných 212,809 mph. Během závodu se ale stalo téměř ve stejné rychlosti něco, co si nikdo ani ve snu nepředstavoval. Dvacáté druhé kolo závodu, Allisonova #22 se dostala do problému poté, co jí na přední rovince praskla pneumatika. Proudění větru udělalo svoje a poškozený Buick se ve vysoké rychlosti zvedá ze země jako malý letoun. Zastavuje ho až kovová síť podél trati. Vrak se po nárazu vrací na trať a děsí další jezdce, kteří se mu snaží vyhnout a vznikají tak další a další konflikty. Allison opouští kusy, které zbyly z jeho vozu po svých, zraněno ovšem bylo několik diváků v hledišti, naštěstí jenom lehce. Ochranný kovový plot je zcela zdemolován v místech, kam si to Allisonův vůz namířil.



Po této události si NASCAR řekl, že auta dosahují až moc vysokých rychlostí. Na scéně se o rok později, kdy byla celá “zpomalovací akce“ zrealizována, objevily nám velmi známé vynálezy, takzvané restriktory nebo, chete-li, restriktorové desky. Ty jsou dnes povinné v Daytoně i Talladeze, nedávno k nim přibyl i okruh v New Hempshire (New Hampshire International Speedway) a to po smrti závodníků Adama Pettyho a také Kennyho Irwina.

Co je vlastně takový restriktor zač? Je to čtverec hliníkového plechu, v kterém jsou čtyři otvory. Velikost otvorů určuje samotné vedení NASCAR, dnes je povoleno rozpětí 2,2-2,5 centimetru. Tyto desky se nacházejí mezi karburátorem a sacím potrubím a svou přítomností snižují průtok vzduchu a paliva. Celkově se tak díky tomu sníží výkon vozu a tím pádem i jeho rychlost.

V roce 1988 si připomeneme hned dva kaskadérské kousky. Prvním z nich je nehoda Rustyho Wallace (nar. 14 srpna 1956), který sezónu Winston Cupu 1988 v tu chvíli vedl. Páteční odpolední trénink na nadcházející závod Busch 500 pro něj nedopadl vůbec dobře. Jeho Pontiac byl tak zdeformován, že záchranářům trvalo patnáct minut, než zraněného Wallace z vozu dostali. Wallace byl samozřejmě hospitalizován, podstoupil několik rentgenových vyšetření, ale byl propuštěn včas, aby stihl kvalifikaci.



Druhá událost z roku 1988 měla horší konec. Podíváme se do Phoenixu, na konání závodu Southwest Tour Race 1988 Copper World Classic. Jim Robinson(28. ledna 1946 - 28. prosince 1995), rodák z Kalifornie, si první NASCAR závod odjel v roce 1971, rok 1988 pro něj byl v jeho závodní kariéře poslední. Robinson během závodu těžce narazil do horní lemující zdi, podle jistých zdrojů prý při nárazu nebyl v kontaktu se zdí jenom jeho vůz, ale i přímo on, především jeho helmou chráněná hlava. Následná zranění byla velmi těžká, Robinson byl hospitalizován, a to až do roku 1995, kdy zemřel na komplikace v důsledku pneumonie.



Z roku 1988 si určitě musíme připomenout děsivou nehodu Richarda Pettyho (nar. 2. července 1937). Vrátíme se na začátek sezóny 1988, a kam jinam, než do Daytony. První závod, v kterém byly použity omezovače rychlosti. O jejich účinnosti se možná vedly četné diskuze, ale jak víme, používají se dodnes. Ve sto šestém kole závodu se Petty na přední rovince po kontaktu s Brettem Bodinem vznesl s celou svou čyřicet trojkou a udělal při tom osm přemetů. Po dopadu zpět na dráhu se do něj trefili ještě další jezdci, do kolize se tak připletli i pánové AJ Foyt , Eddie Bierschwale a Alan Kulwicki.



A i dnes se podíváme na Pit Road, v roce 1990 se právě na Pit Road v Atlantě, během závodu Atlanta Journal 500, odehrála děsivá scéna. Vše vypadalo jako rutinní zastávka pod žlutou vlajkou, vše do momentu, kdy se Chevrolet Lumina vymkl kontrole. Ricky Rudd (12. září 1956), se dostal do smyku na tom vůbec nejhorším místě a nemohl nic s roztočeným vozem dělat. Mike Rich, člen Pit posádky Billa Elliota se standardně věnoval své práci, měnil právě pravou zadní pneu na Fordu Thunderbird. V ten okamžik se přiřítila Lumina a Rich zmizel mezi oběma auty.



Mike Rich byl hospitalizován v Georgia Baptist Medical Center, ale jeho těžká poranění hlavy a hrudníku byla neslučitelná se životem. Jeho smrt nastala 19. listopadu 1990 v osm hodin. Mezi dalšími zraněnými mechaniky byl i Tommy Cole, který si z události odnesl jenom těžké poranění ramene. Zraněn byl i Dan Elliot, který měnil přední pneumatiky. Ricky Rudd byl z celé situace v rozpacích a vyjádřil se slovy: „I don't know if I got in some oil or what, but the brakes locked." („Nevím, jestli jsem vjel do nějakého oleje nebo co, ale měl jsem zablokované brzdy.“)

Po této události začalo vedení NASCAR experimentovat s různými opatřeními a nařízeními o tom, jak a kdy se může během závodu měnit jaký počet pneumatik. Vše ale bylo až příliš nepopulární a tak došlo k jedinému řešení: omezit rychlost na Pit Lane. NASCAR ve světě motosportu tímto v jistém slova smyslu odstartoval módní vlnu. Omezovat rychlosti na Pit Lane začaly další a další série. Nastaveny byly striktně rychlostní limity a navíc se na Pit Road začaly objevovat cedule na dlouhých tyčích, kterými mávají mechanici a označují tak stání svému jezdci. K tomu všemu museli být všichni členové Pit posádky oděni v nehořlavých oděvech a přidány byly i ochranné pokrývky hlav, které nedlouho na to vyústily v helmy.

Smrt Mika Riche (+ 32let) tak posunula bezpečnost na Pit Road zase o něco dál a možná tak zachránila životy dalším mechanikům.

Jarní závod v Bristolu, roku 1990 si určitě bude navždy pamatovat Michael Waltrip (30. dubna 1963). Bristol Motor Speedway je velmi malá a hodně klopená trať, právě to je na ní v jistém slova smyslu děsivé. Závod Budweiser 250 série Busch Grand National (dnešní Nationwide) byl v plném proudu. Michael Waltrip se po konfliktu se Stevem Grissomem vydává vstříc horní lemující zdi v druhé zatáčce. Jenomže si to jeho Pontiac Grand Prix #30 namířil do míst, kde se nachází brána. Bristol je totiž, jak už bylo zmíněno, dost malá trať a její klopení jsou dvě věci, které neumožňují přístup dovnitř oválu tunelem, jak tomu bývá na jiných tratích. Tunel zde prostě nelze vybudovat. Brána ale nebyla řádně zavřená a tak si to Waltrip namířil ve více jak 100mph rychlosti do tupého konce lemující zdi. Všechny panely karoserie se v tu chvíli zlomily a vrak by už asi těžko někdo identifikoval jako Pontiac. Waltrip byl zraněn jenom lehce, odnesl si oděrky a modřiny.



V Bristolu se totožná situace opakovala ještě jednou, a sice roku 2002, kdy do tupého konce lemující zdi, z důvodu špatně zavřené a zajištěné brány narazil Mike Harmon.



Obě dvě nehody z Bristolu, ač vypadaly sebe více děsivě, zainteresovaní jezdci s neuvěřitelnou dávkou štěstí přežili. Snad už si příslušné osoby v Bristolu z těchto nehod vzali ponaučení a nedopustí, aby tato událost našla svého třetího bratra.