Novinky

  • 13.03.2024 Neutral Massa kvůli ne-titulu žaluje FIA a FOM o dvě miliardy korun

  • 20.02.2024 Good Takuma Sato je výkonným poradcem Honda Racing Corporation

  • 13.02.2024 Good FIA má nového technického ředitele monopostů - Jana Monchauxe

Facebook Instagram

Na Nikiho Laudu byla i smrt krátká

Na Nikiho Laudu byla i smrt krátká

Trojnásobný mistr světa se dožívá sedmdesáti let

Jen malému počtu závodníků se podařilo dosáhnout věhlasu i mimo komunitu příznivců rychlých kol. V sedmdesátých a počátkem osmdesátých let byl synonymem pro formuli 1 Niki Lauda. Trojnásobný mistr světa dnes slaví sedmdesáté narozeniny.

Andreas Nicolaus Lauda, jak zní jeho celé jméno, se narodil 22. února 1949 ve Vídni. Pochází z vlivné podnikatelské rodiny, jeho dědeček Hans Lauda byl dokonce prezidentem svazu rakouských průmyslníků.

Rodiče o nějakém závodění nechtěli ani slyšet, tvrdohlavý synátor si ale prosadil svou. Navíc díky vlivnému jménu si dokázal sehnat movité sponzory.

Na startu stál poprvé už v devatenácti. Bylo to přesně 15. dubna 1968 a šlo o závod do vrchu v Bad Mühllackenu. Absolvoval ho s vypůjčeným Mini Cooperem S 1300 a hned skončil druhý ve třídě. Napřesrok mu peníze od Erste Österreichische Sparkasse umožnily pořídit si Kaimanna pro formuli V. S ním vyhrál na Monze a v Šoproni a stal se rakouským mistrem.

Následoval přestup do formule 3, v níž ovšem poutal pozornost hlavně četnými haváriemi. Záhy z ní prchl, protože, jak sám tvrdil, odmítal být tím nejbláznivějším mezi samými blázny. Pokračoval ve formuli 2, současně jezdil s Porsche 908/2 vytrvalostní klání a nastupoval také v tehdejším ME cestovních vozů. V roce 1973 triumfoval s BMW Coupé ve čtyřiadvacetihodinovce na Nürburgringu. 

Legendární duel - rivalové z roku 1976 Niki Lauda a za ním James Hunt

Už předtím ale zažil debut ve F1. V domácí velké ceně se 15. srpna 1971 objevil s privátním marchem, cíl však nespatřil. Lauda se nevzdal, obstaral si dva miliony šilinků od Raiffeisenbank a koupil si kokpit v oficiálním týmu March. Z něj zamířil k B.R.M.

Když v Monaku 1973 udržel za zády dotírajícího Jackyho Ickxe, zaujal Belgičanova šéfa Enza Ferrariho. Ten ho brzy přetáhl do Maranella.

Scuderia byla zase jednou na dně. Na titul čekala od roku 1964 a dokonce vynechávala některé VC. Daleko větší pozornost se věnovala sportovním vozům. Laudovi se podařilo, spolu s mladým vedoucím závodního oddělení Lukou di Montezemolem a konstruktérem Maurem Forghierim, situaci změnit.

V roce 1974 s mimořádně povedeným monopostem 312B3 vyhrál ve Španělsku a Nizozemsku, kvůli několika výpadkům však v konečném účtování zaujal až čtvrtou příčku. Nejvíce ho štvalo, že v tomto ohledu byl mnohem úspěšnější jeho stájový kolega a vicemistr světa Clay Regazzoni.

V sezoně 1975 už ovšem s vylepšeným 312T dominoval. Pětkrát zvítězil a před nadšenými tifosi na Monze v předstihu oslavil zisk titulu. Navíc jako první člověk zajel jedno kolo na Severní smyčce Nürburgringu pod sedm minut (6:58,4). Jenže v zimě přešel Montezemolo na jinou pozici v koncernu Fiat a s jeho nástupcem Danielem Audettem nenašel Lauda společnou řeč.

Obhajoba prvenství se proměnila ve skutečné drama, které se před několika lety skutečně dočkalo i filmového zpracování. Lauda si už během přípravy při havárii s traktorem(!) zlomil několik žeber. Fyzioterapeut Willi Dungl ho dal dohromady, to nejhorší ale mělo teprve přijít.

Prvního srpna 1976 doháněl Niki Lauda na Nürburgringu ztrátu, způsobenou nepovedenou zastávkou v boxech. Při nájezdu do úseku Bergwerk dostal v zatáčce, nesoucí dnes jeho jméno, smyk, prudce vybočil vpravo, vletěl do ochranného valu a odrazil se zpět na dráhu. Zde do něj krátce po sobě narazili Brett Lunger a Harald Ertl.

Ferrari se vzňalo. Jen díky hrdinství obou dalších účastníků nehody a také Artura Merzaria a Guye Edwardse, kteří okamžitě zastavili a přispěchali na pomoc, se Laudu podařilo z plamenů dostat. Byl ale velmi těžce popálen a v nemocnici v Adenau, kam byl převezen, se mu dokonce dostalo posledního pomazání.

Zdá se to neuvěřitelné, ale už za 42 dní seděl na Monze nezdolný Rakušan znovu v autě. S přešitou tváří a poničeným zdravím, ještě plný bolesti, dojel čtvrtý, zatímco jeho největší rival James Hunt odpadl. Při finále v japonském Fudži však v hustém lijáku ve druhém kole Niki zajel zpět do boxů a odstoupil. Hunt pak v mimořádně vypjaté koncovce vybojoval svůj jediný primát ve F1.

Laudovy vztahy s Ferrari se neustále horšily. Silně si ho dotklo, že po jeho zranění ho Commendatore Ferrari de facto odepsal, když místo něj angažoval Carlose Reutemanna. Přesto v roce 1977 znovu nenašel přemožitele. Jakmile už nemohl být bodově dostižen, sbalil se a dal šanci mladému Gillesu Villeneuveovi. „Byla to zlá doba. Pořád jsem trpěl tím, co mně provedli po mém úrazu. Chtěl jsem jim jen dokázat, že jsem znovu v plné síle, a pak pryč. Najít si jinou výzvu,“ svěřil se.

S brabhamem v ulicích Monte Carla v roce 1979

Volba padla na Ecclestoneův Brabham. Nebyla ale šťastná. Převahu Lotusu se nepodařilo zlomit a Lauda po tréninku na VC Kanady 1979 oznámil ukončení aktivní činnosti.

Jenže o tři roky později už byl zpátky. Zlanařil ho McLaren a exšampion se nestačil divit, jak se F1 za dobu jeho nepřítomnosti po technické stránce změnila. „Nemohl jsem uvěřit, co se s vozy stalo. Přísavný efekt byl právě na vrcholu a auto se strašně špatně ovládalo. Nepřicházelo žádné varování, jestliže jste se dostal přes limit,“ vzpomínal později.

Zvykal si nicméně rychle, byť zpočátku byl hendikepován absencí přeplňované pohonné jednotky. Když ale do šasi bylo zabudováno turbo od Porsche, vrátily se zlaté časy. Po celý šampionát 1984 se Lauda rval o titul se svým parťákem Alainem Prostem. Nikdo jiný na ně neměl. Nakonec svého soka zdolal o pouhý půlbod – nejmenší rozdíl v dějinách F1. 

Píše se rok 1982 a Niki je zpátky - tentokrát ve službách McLarenu

Chvíli to vypadalo, že ho zláká Renault. Sezonu 1985, jež měla být jeho definitivně poslední, ale nakonec strávil znovu v McLarenu. Často odpadal pro technické závady, zatímco Prost se mu nezadržitelně ztrácel v dáli. Právě tato drtivá převaha zřejmě stála za rozhodnutím pověsit volant s konečnou platností na hřebíček. Svědkem derniéry velkého mistra bylo 3. listopadu australské Adelaide.

V té chvíli měl na kontě 25 vítězství, 24 pole position a 24 nejrychlejších kol. V 171 velkých cenách si vyjel 420,5 bodu.

V prostředí F1 se pohyboval i nadále, coby manažerovi se mu ovšem zdaleka tolik nevedlo. Působení ve Ferrari (1993 – 1995) a v Jaguaru (2001 – 2002) rozhodně nelze považovat za zdařilá. Daleko větší popularity dosáhl jako svébytný komentátor německé televizní stanice RTL. Od září 2012 je předsedou dozorčí rady týmu F1 Mercedes a také jeho desetiprocentním vlastníkem. 

S Florianem Königem vytvořil nezapomenutelnou komentátorskou dvojici

Lauda se projevil i coby zdatný obchodník. Známé jsou zejména jeho aktivity v letecké dopravě, kdy postupně řídil aerolinky Lauda Air, flyniki a Laudamotion.

Byl dvakrát ženat. Ze svazku s Marlene Knausovou má dva syny, Lukase a Matthiase (jenž se s malým zdarem pokoušel kráčet v jeho šlépějích). Birgit Wetzingerová mu porodila dvojčata Maxe a Miu.