Novinky

  • 04.07.2020 Neutral Lewis Hamilton popřel, že žádá od Mercedesu zvýšení svého ročního platu

  • 04.07.2020 Good Oscar Piastri (Prema) vyhrál úvodní závod F3 na Red Bull Ringu

  • 03.07.2020 Neutral Red Bull podal oficiální protest proti systému řízení DAS používanému Mercedesem

Facebook Instagram

Od titulu mistra světa k bankrotu

Od titulu mistra světa k bankrotu

Zaniklé týmy F1 - Cooper

Charles Cooper začal stavět závodní auta na bázi Austinu Seven už v roce 1936. Hned po válce se spolu se svým synem Johnem a Ericem Brandonem zapojil do výroby malých závodních vozů s půllitrovými motory.

Využili komponenty z Fiatu Topolino a jako pohonnou jednotku zvolili motocyklový motor JAP. Pro zjednodušení konstrukce jej umístili za záda jezdce. Podobný koncept ale tehdy zvolili i jiní konstruktéři těchto vozítek. Formule 500 (od roku 1951 se označovala jako F3) si získala velkou popularitu a vozy Cooper s různými motory byly dlouho nejúspěšnější, ale i cenově nejdostupnější. Leckdo v nich zkoušel i výkonnější motory. Harry Schell s motorem JAP 1,1 l dokonce dovedl Cooper až na start VC Monaka 1950.

V roce 1951 Cooperové postavili monopost F2, tentokrát klasické koncepce s motorem Bristol vpředu. Se soukromým autem dosáhl v roce 1952 řady úspěchů Mike Hawthorn v mistrovství světa, které se tehdy jelo pro vozy F2. To Coopery vedlo k rozhodnutí vytvořit i vlastní tým. Coopery-Bristol s motory vpředu se ve velkých cenách objevovaly až do roku 1956

John Cooper (vpravo) s Brucem McLarenem po VC USA 1959 v Sebringu. Foto: DPPI

Cooperové se k motoru vzadu vrátili u svých sportovních vozů. V roce 1955 si Australan Jack Brabham v Cooperově dílně jeden upravil a startoval s ním ve VC Velké Británie. Od roku 1957 se Owenem Maddockem zkonstruované lehké Coopery-Climax F2 s motory 1,5 l vzadu začaly pravidelně objevovat i v závodech F1, povolující tehdy agregáty 2,5 l.

V roce 1958 už s motorem 2,2 l dosáhl soukromý tým Roba Walkera pro Cooper prvního vítězství a Roy Salvadori sbíral solidní výsledky s továrním vozem. V roce 1959 se s motorem 2,5 l a novou generací pneumatik Dunlop prosadila lepší vyváženost koncepce s motorem vzadu i její nižší hmotnost a Jack Brabham s Cooperem-Climax získal titul mistra světa. V roce 1960 měly tovární i soukromé coopery ve startovním poli naprostou převahu a Brabham obhájil titul, přičemž Bruce McLaren skončil druhý.

V roce 1961 v nové F1 s motory 1,5 l nemohl Cooper se slabým čtyřválcem konkurovat výkonnějším šestiválcům Ferrari. Na konci roku Brabham odešel a brzy se ukázalo, že jeho přínos na konstrukci vozů byl větší, než se mohlo zdát. 

Jack Brabham získal s vozy Cooper dva tituly mistra světa. Foto: BMW

S novým Climaxem V8 ještě v roce 1962 Bruce McLaren vyhrál v Monaku. Jenže to už přišla nová konstrukční revoluce - Lotus 25 se samonosným šasi. Coopery s trubkovým rámem byly sice elegantní, ale najednou těžkopádné. Cooperové na novou situaci nedokázali zareagovat, takže jejich vozy stále více paběrkovaly na konci pole. Podobně coopery vyklidily pole i v dalších kategoriích s výjimkou malých vozů Mini Cooper, upravovaných pro soutěže i závody. Mini Coopery se vyráběly až do roku 1971 a celkem jich vyjelo 150 000 kusů.

V roce 1964 Charles Cooper zemřel a krátce na to utrpěl John Cooper zranění při dopravní nehodě. Vedení týmu F1 se nakrátko ujal Ken Tyrrell. Počátkem roku 1965 John Cooper firmu prodal skupině Chipstead Motor Jonathana Sieffa, mj. britskému dovozci vozů Maserati.

Tým se přestěhoval ze Surbitonu do Byfleetu a do čela se postavil jeho bývalý jezdec Roy Salvadori. Díky svým obchodním kontaktům vyjednal Sieff pro novou třílitrovou F1, která vstoupila v platnost roku 1966, spolupráci s Maserati. Giulio Alfieri v Modeně upravil motor V12, který byl postaven už v roce 1957. Derek White pro těžkou pohonnou jednotku postavil hodně mohutný monopost T81, který se stal posledním, jenž byl ve větším počtu prodáván i soukromníkům.

T81 sice neměl dobré jízdní vlastnosti, ale byl spolehlivý a vzhledem k problémům ostatních i jezdeckému talentu Jochena Rindta sbíral úspěchy. Ty se rozrostly po příchodu Johna Surteese od Ferrari. Surtees vyhrál poslední závod sezony 1966 v Mexiku a na to navázal prvenstvím ve VC JAR 1967 jeho nástupce Pedro Rodríguez.

Jenže nová generace monopostů roku 1967 už odstavila Coopery-Maserati na vedlejší kolej. Derek White připravil vylehčenou verzi T81B, která alespoň sbírala body díky své spolehlivosti. Během roku 1967 se objevil ještě zcela nový T86 s trochu lehčím motorem Maserati, ale na jeho vývoj nebylo dost času.

Když Maserati na konci roku 1967 opustilo F1, získal Cooper motory B. R. M. V12. Ty sice neměly dostatečný výkon ve srovnání s novými vozy s motory Ford Cosworth V8, nicméně byly kompaktnější než Maserati, takže monoposty T86B působily trochu méně neohrabaně. 

O poslední pódiové umístění pro Cooper se v Monaku 1968 postaral Lucien Bianchi. Foto: DPPI

V týmu se během roku 1968 vystřídala celá řada jezdců. Nešlo už o žádné hvězdy, nicméně většina získala po pár bodech. Ve VC Monaka dokonce Lucien Bianchi a Lodovico Scarfiotti skončili třetí a čtvrtý, ovšem se ztrátou čtyř kol. Konzervativní přístup týmu se projevil i tím, že vozy Cooper byly posledními, které jezdily bez vysokých přítlačných ploch.

Ještě během roku 1968 se hledaly nové motory. Cooper navázal kontakt s Alfou Romeo a Bianchi ve voze T86C testoval její osmiválec 2,5 l. Pro rok 1969 se připravoval nový monopost T91 s motorem Ford Cosworth. Jenže k jeho stavbě už nedošlo a Cooper do MS nenastoupil (jen v Monaku startoval naposledy soukromý vůz Cooper-Maserati). Na jaře 1969 byly vyrobeny dva z plánované série 24 vozů T90 pro F5000. V červnu 1969 firma Cooper Car ohlásila úpadek.

John Cooper pak založil rodinnou garáž, v níž upravoval vozy Mini, a na použití jména Cooper prodal licenci automobilce BMW. Krátce před svou smrtí na Štědrý den v roce 2000 dostal jedno z nejvyšších britských vyznamenání CBE (Commander of Order of the British Empire).

Zdroj: Převzato z magazínu FORMULE

Komentáře ke článku