Novinky

  • 17.09.2019 Good Sir Stirling Moss, vítěz 16 velkých cen a 4krát vicemistr světa F1, slaví 90. narozeniny

  • 16.09.2019 Neutral Audi vyjednává s managementem Roberta Kubici o jeho přestupu do DTM

  • 16.09.2019 Neutral Haas představil podobu vozu bez log bývalého titulárního partnera Rich Energy

Facebook Instagram

Smolař, který měl nakonec veliké štěstí

Smolař, který měl nakonec veliké štěstí

Legendy: Alessandro Nannini

O životní úspěch Alessandra Nanniniho (narozen 7. července 1959 v Sieně) - vítězství ve Velké ceně Japonska 1989 - se do značné míry postarali sportovní komisaři, kteří vyloučili Ayrtona Sennu za projetí šikanou po kolizi s Alainem Prostem. Ale skeptici by neměli zapomínat, že v té době se Sandro dostával do životní formy. Nebylo proto náhodou, že za dvojicí nejlepších jezdců té doby, jedoucích navíc v tehdy neporazitelných mclarenech, se v rozhodující chvíli pohyboval právě on.

Se závoděním začal poněkud neobvykle - ve svých 19 letech a navíc v motokrosu. Brzy ale přešel na rallye. A protože pochází ze zámožné rodiny ze Sieny, mohl brzy vystřídat maličký Citroën Dyane za legendární Lancii Stratos.

Bylo mu 21 let, když poprvé vyzkoušel závodění na okruzích ve formuli Italia. Už ve druhé sezoně v ní získal mistrovský titul. A protože peníze pro něho nebyly velkým problémem, zamířil rovnou do formule 2.

V týmu Minardi zde jezdil tři sezony, v nichž se mu ne vždy zcela dařilo překonat pověst synka z bohaté rodiny. Vlastně jen druhá místa v Misanu na konci první sezony a především o rok později na Severní smyčce Nürburgringu naznačovala, že má opravdu talent. Přitom býval hodně rychlý v kvalifikacích a většinu jeho nezdary měla na svědomí především nespolehlivá technika.

V roce 1982 se rovněž stal členem týmu Martini Lancia ve vytrvalostních závodech a zde se mu dařilo mnohem lépe. Několikrát stál na stupních vítězů, v roce 1984 dlouho s Bobem Wollekem vedli v Le Mansu a Sandro tam zajel nejrychlejší kolo. Vrcholem této čtyřleté spolupráce bylo vítězství v Kyalami s Riccardem Patresem.

V Le Mansu byl v roce 1984 s Lancií LC2 nejrychlejší ze všech

Když se Giancarlo Minardi rozhodl vstoupit do F1, chtěl, aby jeho jezdcem byl právě Sandro. Jenže navzdory mnoha úspěchům ve vytrvalostních závodech a stále solidním výkonům ve F2 Nannini překvapivě nedostal pro rok 1985 superlicenci. Dočkal se jí až o rok později, nicméně s nespolehlivým Minardi poháněným poruchovým motorem Motori Moderni turbo neměl šanci ukázat, co umí. Překvapil ale tím, že byl v kvalifikacích většinou rychlejší než zkušený Andrea de Cesaris.

O rok později už jezdil solidně ve středu pole, ale technika jej opakovaně zrazovala. Svými výkony nicméně zaujal natolik, že dostal nabídku od týmu Benetton.

Ten měl k dispozici tovární motory Ford. Ovšem u Fordu se tehdy rozhodli dát přednost přípravě na budoucnost a vsadili na nepřeplňovaný motor V8. To proti turbomotorům znamenalo nepřekonatelný handicap.

Sandro přesto exceloval. Většinou byl nejlepším jezdcem bez turba a jako jediný chvílemi udržel kontakt s rychlejšími mclareny a ferrari. Jenže jeho čistě, snad až opatrně jezdící týmový kolega Thierry Boutsen sklízel více úspěchů než on se svým agresivním útočným stylem. Občas končil kolizemi a zřejmě i příliš namáhal techniku, protože měl mnohem více poruch než Boutsen. V několika závodech ho navíc trápil bolestivě skřípnutý nerv v pravé noze. Vrcholem sezony pro něj bylo Silverstone, kde navzdory smyku dojel v dešti třetí a poprvé vystoupil na stupně vítězů.

V roce 1988 dostal šanci v týmu Benetton

V následujícím roce postoupil do postavení týmové jedničky. Benetton ale neměl včas hotový nový vůz a musel také čekat několik závodů na motor. Sandra zprvu zaskočila rychlost nováčka Johnnyho Herberta. Odpověděl na ni třetím místem v Imole, kde dojel za dvojicí i bez turba nepřekonatelných mclarenů. Stále ještě se starým autem obsadil čtvrtou příčku v Mexiku a vybojoval třetí místo na startu v ulicích Phoenixu, což byl jeho nejlepší výsledek v kvalifikaci. Jenže závod nedojel, protože byl otřesen nehodou v ranním warm-upu.

Na Paul Ricardu měl na dosah druhé místo, když mu praskl závěs, ale opět dojel třetí v Silverstone. Pokud jej nevyřadily poruchy, umisťoval se pak pravidelně na čelných pozicích. Série kvalitních výsledků vyvrcholila šťastným prvenstvím v Suzuce a k tomu přidal ještě druhé místo v Adelaide, ač dojížděl s prasklým výfukem. V mistrovství světa skončil na šestém místě.

Šéf týmu Flavio Briatore jej pro sezonu 1990 postavil před těžký úkol, když jako jeho týmového kolegu angažoval trojnásobného mistra světa Nélsona Piqueta. Sezonu Sandro začal dvěma nehodami, ale už v Imole byl rychlejší než Piquet a dojel třetí. Také v Montréalu Brazilce porazil v kvalifikaci, dokonce chvíli vedl, ale pak přejel sviště a havaroval.

S Benettonem se v roce 1990 zařadil mezi absolutně nejlepší

V dalším průběhu sezony jej pronásledovaly technické problémy, které jej stály další pódiová umístění. To se změnilo až na Hockenheimringu, kde jel na tvrdých pneumatikách bez zastávky. Dlouho vedl, ale zdržel se při předjíždění jednoho opozdilce, takže jej předstihl Senna.

V Budapešti se probojoval na druhou pozici a připravoval se zaútočit na vedoucího Boutsena, když do něho zezadu najel Senna. V Monze se na něj obrátilo vedení Scuderie Ferrari, znervózněné tím, že vyhlédnutý Jean Alesi podepsal současně smlouvu se třemi týmy najednou. Podmínky smlouvy se mu ale nelíbily a dal přednost prodloužení spolupráce se stále se lepšícím Benettonem. To potvrdil i třetím místem v Jerezu. To byla jeho poslední velká cena.

Nedlouho před Velkou cenou Japonska přistával s vrtulníkem nedaleko vily svých rodičů. Manévr ale nezvládl a došlo k nehodě. Při pádu mu list vrtule usekl pravé předloktí. Sandro se podrobil desetihodinové operaci, při níž se podařilo ruku přišít a úspěšně obnovit většinu jejích životních funkcí. Nicméně se zdálo, že se závoděním je konec.

Zvláště kruté bylo, že k nehodě došlo ve chvíli, kdy se ukazoval jako rychlejší jezdec než Piquet. Ten poté pro Benetton vyhrál obě závěrečné velké ceny sezony. Nannini byl v šampionátu klasifikován jako osmý.

Ač se to zdálo nemožným, za dva roky se opět objevil v závodním voze. S upravenou Alfou Romeo startoval v italském šampionátu cestovních vozů a vyhrál tři závody. Koncem roku 1992 mu proto Ferrari připravilo k testu upravený monopost F1, ale závodit s ním nemohl.

S Alfou přešel do DTM a přes opakované problémy s převodovkou triumfoval ve dvou závodech. Dalších pět vítězství přidal v následujícím roce, kdy v konečném účtování zaujal čtvrtou příčku. 

Se závody se rozloučil v šampionátu GT jako jezdec Mercedesu

DTM pak bylo nahrazeno šampionátem ITC, jenže Alfě se zprvu nedařilo. V roce 1996 ale Sandro vyhrál nejvíce závodů - sedm. Celkově skončil třetí, protože opět často nedojížděl.

Potom přijal nabídku Mercedesu a přestoupil do šampionátu GT. Jenže tým preferoval Bernda Schneidera a Sandro se trápil se slabým spolujezdcem Marcelem Tiemannem. Přesto v Suzuce, kde dosáhl svého jediného vítězství ve F1, opět symbolicky vyhrál.

Na konci sezony se závoděním definitivně skončil. Jeho hlavním zájmem se staly rodina, vinice a vlastní síť kaváren. Dnes je mu přesně 60 let.

Zdroj: magazín Formule

Komentáře ke článku