Novinky

  • 09.05.2024 Bad Z FIA odchází generální ředitelka, Natalie Robynová

  • 09.05.2024 Neutral Americký kongres vyšetřuje, proč Liberty odmítla Andrettiho

  • 03.05.2024 Good David Sanchez je technickým ředitelem Alpinu

Facebook Instagram

Představení účastníků IZOD IndyCar Series – 3. díl

Představení účastníků IZOD IndyCar Series – 3. díl

Team Penske – Bez Marlbora a ve třech

Nejúspěšnější americká stáj sice nastupuje do sezóny ve stejném složení, jako loni, došlo u ní k jedné z největších změn za poslední sezóny. Zmizel totiž tradiční sponzor Marlboro a s ním červenobílé zbarvení, které Penskeho piloti na svých vozech vozili dvacet let. Will Power získal u týmu plnohodnotné angažmá, neboť loni při svém záskoku za Helia Castronevese a v další fázi sezóny ve třetím voze stáje dokázal, že do kokpitu patří. Roger Penske nasadí poprvé od roku 1994 tři vozy, a když to udělal naposledy, smazali jeho piloti zcela konkurenci.
Podobně jako třeba Chip Ganassi, Michael Andretti nebo Jimmy Vasser začínal Roger Penske jako závodní jezdec. Penske začal v národním mistrovství cestovních vozů v roce 1958. Hned v příštím roce získal ve voze Porsche RS své první vítězství v sérii SCCA. V letech 1961 a 1962 startoval v amerických velkých cenách Formule 1. Připsal si osmé místo v roce 1961 v Sebringu a deváté místo o rok později ve Watkins Glen. Úspěchu se dočkal i v nižší sérii pod hlavičkou NASCARu, kde triumfoval v roce 1963 na dnes již neexistující trati v Riverside ve voze Pontiac. Stále více a více se ale mladý Roger zaměřoval na obchod. Obchodní povinnosti mu zabránily zúčastnit se nováčkovského testu v Indianapolis. Na jeho místo usedl jiný nováček – Mario Andretti. Roger se v roce 1965 rozhodl ukončit svou závodnickou kariéru a prodávat ve Philadelphii Chevrolety. Nicméně ve stejném roce vzniká slavná stáj Penske Racing, vzhledem k úspěchům někdy přezdívaná New York Yankees motosportu.
Roger Penske brzy přišel na to, že pro propagaci prodávaných vozů budou nejlepší úspěchy na závodní dráze. A tak v roce 1966 nasadil Corvety do čtyřiadvacetihodinovky v Daytoně (posádka Dick Guldstrand, George Wintersteen a Ben Moore vyhrála třídu GT) a do dvanáctihodinovky v Sebringu (tam třídu GT vyhráli Wintersteen s Moorem). Ve stejném roce navíc došlo k setkání, které ovlivnilo Penskeho život nejvíce. Roger se seznámil se závodním jezdcem Markem Donohue. Penske pro něj nasadil vůz Lola T-70 do závodů sportovních vozů SCCA Can-Am a USRRC. V obou šampionátech dokázali v první sezóně triumfovat.
Spojení Penske – Donohue začalo sklízet ohromné úspěchy v závodech cestovních a sportovních vozů. V USRRC (United States Road Racing Championship) získali tituly v letech 1967 a 1968 a z patnácti závodů, které se dohromady za dvě sezóny odjely, vyhrál Donohue jedenáct! Vítězství sbírali také v sérii Can-Am, ačkoliv absolutní triumf získal Donohue až v roce 1973 s vozem Porsche 917/30KL, o rok dříve pro Penskeho přivezl triumf v jiném Porsche 917 George Follmer. Tři tituly si Donohue připsal v sérii Trans-Am. V roce 1972 si poprvé vyzkoušeli NASCAR a hned v následující sezóně Donohue přivezl vítězství v Riverside.
Už v roce 1968 začali koketovat s monoposty. Naskočili do dvou závodů na přírodních okruzích v Mosportu a v Riverside, které se jely pod hlavičkou USAC (de facto předek dnešní IndyCar). V následující sezóně se poprvé představili v Indianapolis, Donohue dojel sedmý a byl vyhlášen nejlepším nováčkem. Napřesrok už byl druhý, další rok získal v USAC první vítězství (v závodech na pět set mil v Poconu a na dvě stě mil v Michiganu. A v roce 1972 se Penske a Donohue dočkali vítězství v první pětistovce v Indianapolis!
Donohue po sezóně 1973 odešel do důchodu, ale zbývala ještě jedna nepokořená meta, Formule 1, kterou společně vyzkoušeli v roce 1971 v kanadském Mosportu (Donohue dojel třetí). Roger se na konci roku 1974 rozhodl tuto metu pokořit a Donohue se vrátil z jezdeckého důchodu. Sezónu 1975 už měl tým odjet kompletní, jenže bohužel při tréninku na rakouskou Grand Prix došlo k nehodě a nerozlučné přátelství Marka Donohue a Rogera Penskeho rozdělila Markova smrt, jen týden po té, co na Talladega Speedway stanovil rychlostní rekord na závodní dráze (221,160 mil v hodině).
Sezónu ve Formuli 1 dokončit Brit John Watson a Penske jej najal i pro další sezónu. A právě na Österreichringu rok a týden po Markově tragické smrti se dočkal Roger Penske svého prvního a jediného vítězství ve Formuli 1. Následně totiž svůj tým rozprodal a soustředil se na severoamerický kontinent.

Helio Castroneves, #3 Team Penske

V šampionátu USAC angažoval Penske dalšího legendárního pilota, Toma Snevu. Sneva byl prvním, kdo se do pětistovky v Indianapolis kvalifikoval s větší průměrnou rychlostí, než 200 mil za hodinu. Vyhrál na superoválech v Texasu a Poconu a Penskemu přivezl v roce 1977 první titul v IndyCar. V následujícím ročníku svůj triumf v šampionátu USAC zopakoval. Ve druhém voze startoval tou dobou pilot Formule 1 Mario Andretti. Když měl Andretti povinnosti ve Formuli 1, nahradil ho nováček Rick Mears. A zrodilo se další partnerství, které trvá dodnes (Mears je spotterem Helia Castronevese).
V roce 1979 stál Roger Penske společně s Danem Guernym, Patem Patrickem, Carlem Hoganem a s dalšími u zrodu šampionátu CART, který de facto nahradil USAC. Prvnímu ročníku hned Penskeho duo Rick Mears a Bobby Unser dominovalo. Mears vyhrát Indy500 z pole position a v celkovém pořadí šampionátu byl první před Unserem. Ze 14ti závodů vyhráli 9. Dvakrát za tým startoval i Mario Andretti a v závodě na 500 mil na kalifornské Ontario Speedway obsadila Penskeho sestava poprvé kompletní stupně vítězů.

Druhý titul v CART získal Rick Mears v roce 1981, Bobby Unser ve stejném roce vyhrál pětistovku v Indianapolis, ačkoliv o tom, jestli předjel Maria Andrettiho pod žlutou vlajkou nebo ne se soudili ještě několik měsíců. Když byly výsledky potvrzeny a Unser vyhlášen vítězem, ukončil svou jezdeckou kariéru. Mimochodem, pětistovka nebyla součástí kalendáře CART.

Ryan Briscoe, #6 Team Penske 

Rick Mears v roce 1982 zkompletoval hattrick titulů v CART. V Indianapolis prohrál v jednom z nejtěsnějších finišů o 0.16 sekundy s Gordonem Johncockem. Místo Bobbyho Unsera přišel od roku 1983 k Penskemu další z klanu Unserů, „Big Al“ Unser Sr, tou dobou již trojnásobný vítěz z Indianapolis. Hned v prvním roce u Penskeho získal mistrovský titul, stačilo mu k tomu jediné vítězství. Byl to prozatím poslední rok, ve kterém Penske nasazoval vlastní vozy. Od sezóny 1984 přešel na šasi March, a Rick Mears opět z pole position vyhrál v Indianapolis, ale v závodě na Sanair Super Speedway si vážně poranil nohu.
Sezóna 1985 viděla dramatický souboj otce a syna Unserových. Big Al v těsném souboji o jeden jediný bod přeskočil Little Ala a přesně stejně, jako v roce 1983 si s jedním vítězstvím a 151 mistrovskými body zajistil titul. Penske se radoval také v Indianapolis. Danny Sullivan sice během závodu dostal hodiny, ale celou situaci zvládl a dokázal závod vyhrát. Rick Mears se vrátil a nastoupil v některých závodech.
Penske spojil své úsilí s britskou motorářskou firmou Ilmor Engineering a podílel se na vývoji motoru Ilmor Chevy, v roce 1987 s ním Mears dokázal zvítězit v závodě Pocono 500. Ve stejném roce Al Unser získal své čtvrté a poslední vítězství v Indianapolis.
To už ale Penske začínal pomalu přivádět své soupeře k zoufalství. Představil nové šasi Penske PC-17 a v Indianapolis s ním Mears, Sullivan a Unser soupeřům vyfoukli celou první řadu. Mears si potřetí dojel v Cihelně do Victory Lane a Danny Sulliven získal titul šampiona CART. V novém šasi Penske PC-18 vyhrál napřesrok titul a závod v Indianapolis Emerson Fittipaldi, ale pro stáj Patrick Racing.

Od roku 1990 vzniká spojenectví Penskeho s Marlborem. S Marlborem přešel k Rogerovi i Brazilec Fittipaldi. Rick Mears vyrovnal v roce následujícím v Indianapolis historický rekord AJ Foyta a Ala Unsera v počtu vítězství. Roger Penske se jako majitel stáje radoval poosmé. Založil pobočku Penske Racing South a nasadil vůz pro Rustyho Wallace do NASCAR. Mears po sezóně 1992 ukončil kariéru. U Penskeho zůstal jako poradce.

Will Power, #12 Verizon Team Penske (foto Steve Swope, Penske Racing) 

Ke zkušenému Fittipaldimu přišel kanadský mladík Paul Tracy. Fittipaldi podruhé vyhrál v Indianapolis. Oba jezdci skončili v celkovém pořadí na druhém, respektive třetím místě. Porazit je dokázal jen Nigel Mansell, rok po tom, co vyhrál šampionát Formule 1. Sezóna 1994 představuje největší dominanci, které se kdy někomu v americkém motosportu podařilo dosáhnout. K týmu se připojil Al Unser Jr. a trio Unser Jr., Fittipaldi, Tracy obsadilo první tři příčky v konečném hodnocení šampionátu. Unser Jr. vyhrál titul i pětistovku v Indianapolis.
Po dominanci, ale přišel ústup ze slávy. Nejdříve se nepovedlo ani jeden vůz kvalifikovat do pětistovky v Indianapolis v roce 1995, následně vznikla Indy Racing Leage, Penske zůstal věrný CART a až do roku 2001 měl s Indy útrum. Al Unser ani Tracy v roce 1996 nedokázali vyhrát jediný závod. Napřesrok sice Tracy získal tři vítězství v řadě, ale ani to nestačilo na lepší, než páté místo v celkovém pořadí. V roce 1998 opět vyšel tým naprázdno, pokud šlo o vítězství. Když už to vypadalo, že to nemůže být horší, tak si v prvním závodě sezóny 1999 zlomil v prvním kole nohu Al Unser Jr. Během sezóny vyzkoušel Penske uruguayského pilota Gonzala Rodrígueze.  V Detroitu byl dvanáctý, bohužel v Laguně Sece dojel akorát v tréninku do slavné Corkscrew a tam tragicky havaroval. A jako by toho nebylo dost, Penske podepsal smlouvu s kanadským talentem Gregem Moorem jezdícím za Forsythe Racing. Jenže Moore měl v posledním závodě v kalifornské Fontaně, na trati, která vznikla z Penskeho peněz, ošklivou nehodu a ještě během závodu byl prohlášen za mrtvého.
Roger Penske nenechal ve svém týmu kámen na kameni. Ještě během roku 1999 přestal vyvíjet vlastní šasi a začal používat monoposty Lola. Od roku 2000 přešel na úspěšnější Reynardy. Motor Mercedes vyměnil za Hondu. Do pozice prezidenta týmu angažoval Tima Cindrica, který je s týmem dodnes. Angažoval brazilskou dvojici, zkušeného Gila de Ferrana, který měl na svém kontě již pět sezón v CART a jeden titul vicemistra, a místo Grega Moorea brazilského mladíka Helia Castronevese, pro něhož to měla být třetí sezóna v CART. Úspěch se dostavil okamžitě. De Ferran sice vyhrál jen dva závody, ale i to mu stačilo k zisku titulu. Castroneves si připsal své první vítězství. Krom toho de Ferran zajel rychlostní rekord na závodní dráze při kvalifikaci na závod na California Speedway (241,428 mil).
Rok 2001 byl jedním z nejnabytějších v Penskeho kalendáři. Poprvé začal Roger koketovat s Indy Racing League. Nasadil vozy do úvodního závodu ve Phoenixu, krom toho, že de Ferran a Castroneves startovali pravidelně v CART. Poprvé od roku 1994 se vrátil i do Indianapolis a to hned vítězně, triumfoval Castroneves před de Ferranem. De Ferran si připsal druhý triumf v CART, opět za dva vyhrané závody. Ale možnost bojovat o třetí triumf již nedostal. Marlboro chtělo vidět své vozy v IndyCar a v Indianapolis, takže Penske přihlásil svůj tým do sezóny 2002 IRL. A zahájil tak exodus a postupný úpadek CARTu. Castroneves získal druhý triumf v Pětistovce, ačkoliv se o něm rozhodovalo až u soudu. Opakovala se situace z roku 1981 a opět vše dobře dopadlo pro Penskeho jezdce, i když teď byl v pozici předjetého pod žlutou vlajkou a předjíždějícím byl Paul Tracy. Nikdy se s tím nedokázal úplně smířit. V celkovém pořadí IRL dokázal oba piloty Team Penske porazil Sam Hornish Jr. V roce 2003 se to povedlo Dixonovi, který do IRL zrovna přestoupil s Ganassim z CARTu. De Ferran skončil druhý, ale jeden závod chyběl kvůli zranění. Podařilo se mu ale triumfovat v Indianapolis a Castronevesovi překazit čistý hattrick. Po sezóně ukončil svou bohatou kariéru.
Nahradil jej dvojnásobný šampion IRL Sam Hornish. Ale dařit se přestávalo Toyotě, která poháněla Penskeho Dallary. Sice na tom Rogerova stáj nebyla tak špatně, jako konkurenti od Chipa Ganassiho, protože Penskeho stáj si je sama upravovala, ale tituly si připsali Wheldon a Kanaan z týmu Andretti-Green Racing. Až když se v roce 2006 stala Honda jediným dodavatelem motorů, dokázal Hornish v jednom z nejtěsnějších závěrů sezóny získat díky většímu počtu vítězství při rovnosti bodů titul. Druhý byl Wheldon jezdící za Ganassiho, Castroneves byl jen o dva body třetí.
Od té doby však Penske na další titul v IndyCar čeká. I když předloni Castroneves a loni Briscoe měli šanci až do posledního závodu. Castroneves zmeškal začátek loňské sezóny, neboť byl obviněn z daňových úniků. Penske si vybíral náhradu z trojlístku Power, Wilson a Hunter-Reay. Přestože mu mnozí vyčítali, že si nevybral Američana Hunter-Reaye, dostal přednost Australan Will Power. Penskemu se za to odvděčil vítězstvím v Edmontonu. Do letošní sezóny nastoupí všichni tři piloti z loňského ročníku – Castroneves, Briscoe a Power. Ale poprvé od roku 1990 pojedou vozy v jiném zbarvení, než na které jsme byli zvyklí. Ovšem jestli si povedou jako při testech v Alabamě, rozdají si to o titul jen mezi sebou, tak jako v roce 1994 Fittipaldi, Tracy a Al Unser Jr.
#3 – Helio Castroneves

 

Celé jméno: Hélio Castro Neves
Národnost: Brazilec
Narozen: 10. května 1975
Místo narození: Sao Paulo, Brazílie
Domovské město: Sao Paulo, Brazílie
Bydliště: Coral Gables, Florida
Loňská sezóna: 4. místo – 2 vítězství – 2 pole postiton – 187 kol ve vedení
Věčně druhý Helio. Ve své kariéře skončil šestkrát v šampionátu, ve kterém závodil, na druhém místě a nikdy žádný nedokázal vyhrát. Předloni dokonce vytvořil rekord v počtu druhých míst, na kterých dojel jeden jezdec během sezóny. Ale také specialista na pětistovku v Indianapolis, kterou vyhrál třikrát.
Svou kariéru započal v brazilské Formuli Vauxhall v roce 1992 a byl 2., to byl i v letech 1993 a 1994 v jihoamerické Formuli 3 a brazilské Formuli 3. Zkusil to v Británii ve Formuli 3 a nevedl si zle, obsadil třetí příčku. Ale pak se vrátil do Ameriky, nejdřív na dva roky v IndyLights (sedmé a druhé místo) a v roce 1998 se konečně dostal do CART. U Penskeho týmu je od roku 2000. V letech 2002 a 2008 byl vicemistrem IndyCar. Ale titul je pro něj zřejmě zakletý.
Helio je svobodný, žije s přítelkyní Adrianou Henao, páru se v prosinci narodila dcera Mikaella. Když to nešlo na dráze, povedlo se Castronevesovi vyhrát alespoň soutěž Dancing With the Stars na podzim roku 2007 (V ČR známá jako Když hvězdy tančí). Loni byl Castroneves obviněn z daňového úniku a zmeškal kvůli tomu začátek sezóny, ale soud jej osvobodil, ještě ten víkend stihl závodit v Long Beach a za měsíc si připsal své třetí vítězství v Indianapolis.
#6 – Ryan Briscoe

 

Celé jméno: Ryan Briscoe
Národnost: Australan
Narozen: 24. září 1981
Místo narození: Sydney, Austrálie
Domovské město: Sydney, Austrálie
Bydliště: Mooresville, Severní Karolína
Loňská sezóna: 2. místo – 3 vítězství – 4 pole position – 739 kol ve vedení
Ryan odešel jako patnáctiletý závodit do Itálie. Poprvé v roce 2000 usedl do formule, konkrétně v jednom závodě do italské Formule Renault 2000. Svá mladá léta spojil s týmem Prema Powerteam. Závodil za ně až do roku 2003 postupně v Italské Formuli Renault 2000, v Eurocopu Formule Renault, v německé Formuli 3, v mezinárodním mistrovství Formule 3000, v Eurosérii Formule 3 a v několika dalších šampionátech, kde startoval v jednom či dvou závodech. Italskou Formuli Renault 2000 a Eurosérii Formule 3 dokázal vyhrát. Po tomto triumfu si jej vybrala Toyota a v roce 2004 byl jejím testovacím jezdcem.
Toyota mu také našla místo u Ganassiho stáje v IndyCar, kam dodávala motory. Briscoe se stal postrachem závodního pole a expertem na demolice. Ale Toyota své angažmá v IndyCar ukončila a Ganassi s velkou úlevou ukončil angažmá Briscoea u svého týmu. A tak Briscoe další rok paběrkoval. Čtyři starty v IndyCar za Dreyer & Reinbold Racing, dva starty v ChampCar za RuSPORT, nějaké starty v cestovních vozech, šest startů za Austrálii v A1GP.
Druhou šanci dal Briscoeovi Roger Penske a angažoval jej v jeho týmu v American LeMans Series. Briscoe se vrátil i do IndyCar do Indianapolis s týmem Luczo-Dragon Racing Penskeho syna Jaye. Briscoe dokázal, že jako pilot vyzrál a tak v Rogerově stáji nahradil Sama Hornishe odcházejícího do NASCAR. Zpočátku se v roce 2008 výsledky nedostavovaly a hovořilo se o jeho výměně, ale v Milwaukee se vše zlomilo, Briscoe poprvé v IndyCar vyhrál a loni už bojoval do posledních kol o titul. Bohužel se o něj připravil sám hloupou nehodou v japonském Motegi.
Po loňské sezóně se na Havaji oženil s reportérkou ESPN Nicole Manske.
#12 – Will Power

 

Celé jméno: Will Power
Národnost: Australan
Narozen: 1. března 1981
Místo narození: Toowoomba, Queensland, Australia
Domovské město: Toowoomba, Austrálie
Bydliště: Aston Clinton, Australie / Indianapolis
Loňská sezóna: 19. místo – 1 vítězství – 2 pole position – 135 kol ve vedení
Will začínal v australských formulích Ford, Holden (jejíž mistrovství v roce 2002 vyhrál) a Australské Formuli 3 (v roce 2002 také druhý). Poté zkusil štěstí v Evropě, ale neprosadil se ani během dvou sezón v britské Formuli 3, ani v roce 2005 ve Světové sérii Renault.
Do Ameriky do ChampCar jej ještě na konce sezóny 2005 vytáhl Derrick Walker. Debutoval v domácím závodě ve Surfers Paradise ve třetím voze Team Australia. Walkerova stáj byla sponzorována australským podnikatelem Craigem Gorem. Na další závod nahradil Power u Walkera dosavadního pilota a také Australana Marcuse Marshalla, který výrazně zaostával za týmovou jedničkou Taglianim.
S Walkerem zůstal Power další dvě sezóny. Rok 2007 a nové šasi Panoz DP-01 přinesly první dvě vítězství (při úvodním závodě v Las Vegas a při závodě v Torontu). Ale když ChampCar zanikly, přesunul Craig Gore své sponzorské peníze od Dericka Walkera ke stáji KV Racing Technology a s ním se stěhoval i Power. Will dokázal vyhrát při derniéře ChampCar v Long Beach. Jenže na konci sezóny IndyCar vypustila z kalendáře australský závod a Gore uzavřel kohoutek s penězi.
Nicméně Powera si vybral Roger Penske na záskok za Helia Castronevese s vyhlídkou, že pokud Castroneves prohraje soud a bude muset do vězení nebo bude vyhoštěn z USA, převezme Power jeho místo na stálo. Nicméně Castroneves naštěstí svůj soud vyhrál, už v Long Beach seděl ve svém voze a Penske dal Powerovi nový vůz s číslem 12. S tím startoval také v Indianapolis a vzhledem k dobrým výkonům si vysloužil další starty. V Edmontonu vyhrál systémem start-cíl, ale bohužel při tréninku na závod v Sonomě se dostal za horizontem do hodin Nelson Philippe, Power neměl možnost se mu vyhnout a při nehodě si zlomil bederní obratle. Ale Roger Penske se o něj postaral a Power letos dostane možnost odjet celou sezónu.