Novinky

  • 12.07.2020 Good V nedělním klání F3 na Red Bull Ringu triumfoval Théo Pourchaire (ART GP)

  • 12.07.2020 Good Ve zkráceném závodě F2 na Red Bull Ringu zvítězil Robert Švarcman (Prema)

  • 12.07.2020 Good Scott Dixon (Ganassi) vyhrál závod IndyCar na okruhu Road America

Facebook Instagram

BES: Perný den v Ardenách: 2.díl

BES: Perný den v Ardenách: 2.díl

Historie vytrvalostního závodu 24 hodin ve Spa-Francorchamps.

O tomto víkendu proběhne na belgickém okruhu ve Spa-Francorchamps již 63. ročník 24 hodinového vytrvalostního závodu, jehož se zúčastní vozy třídy GT3 a GT4. Podnik bude součástí série Blancpain Endurance Series.

V předchozím díle Zde jste se mohli dozvědět o událostech, jenž se týkaly devadesátileté historie dráhy vinoucí se ardenským pohořím. Nyní je na řadě vývoj vytrvalostního závodu během předchozích 62 ročníků.

Druhý v pořadí

Historie 24 hodinových závodů se začala psát teprve v roce 1923, závodem ve francouzském Le Mans. Jednalo se o odlišný formát závodů, protože do té doby běžné závody byly zaměřeny na zvyšování rychlosti a spolehlivosti nebylo věnováno tolik pozornosti. O rok později byl se stejnou myšlenkou uspořádán nejen závod na převážně rovinaté dráze okruhu de la Sarthe, ale poprvé také v hornatém terénu na silnicích spojujících městečka Francorchamps, Malmedy a Stavelot.

Historicky prvními vítězi belgické 24hodinovky se stali francouzští závodníci Henri Springuel a Maurice Becquet s vozem značky Bignan. Ujeli celkem 1 879 kilometrů průměrnou rychlostí 78,3 km/h (pro srovnání údaje z Le Mans 1924: 2 077 km a 86,55 km/h).

V následujících letech patřili mezi vítězné značky Chenard-Walcker (1925), Peugeot (1926), Excelsior (1927) anebo Mercedes-Benz (1931). Nejúspěšnějším výrobcem v předválečném období se však stala Alfa Romeo se sedmi výhrami (1928-1930, 1932, 1933, 1936 a 1938). V roce 1935 a 1937 se závod nekonal, v roce 1934 pouze v délce deseti hodin. Právě italská značka dopomohla v předválečném období k více jak jednomu triumfu Italům Attilio Marrinonimu (1928-1930) a Francesco Severimu (1936 a 1938). Rok 1939 byl prvním z devíti neuskutečněných ročníků, především v důsledku probíhající války.

Poválečné zadrhnutí

Belgičanům se podařilo navázat na tradici vytrvalostních závodů o rok dříve než v Le Mans. V roce 1948 vydobyli britští piloti St John Horsfall a Leslie Johnson první a zatím jediný triumf pro značku Aston Martin. Následující rok si vítězství z roku 1933 (s Chironem) zopakoval Luigi Chinetti, tentokráte s Jeanem Lucasem. Zároveň se jednalo o první výhru Ferrari.

Další 24 hodinové klání se však odehrálo až v roce 1953. Stalo se opět kořistí značky se vzpínajícím se koníkem ve znaku. V závodě, jenž byl součástí World Championship for Sports Cars, vyhrála s italským vozem dvojice Giuseppe Farina a Mike Hawthorn. Na dlouhých jedenáct let se stali posledními vítězi tohoto vytrvalostního závodu.

Éra cestovních vozů

V roce 1964 byla obnovena tradice 24 hodinových závodů. Byl vypsán podle pravidel pro cestovní vozy, nicméně mezi vítězi se objevily i vozy patřící spíše mezi GT (např. Porsche 911 1967-1969). I když u pěti ročníků (1989-1993) je uváděna kromě cestovních vozů i účast GT. V období do roku 1953 se jednalo o kombinaci závodních speciálů, upravených vozů GT nebo cestovních automobilů.

Přesto se historicky nejúspěšnější značkou v tomto období stalo BMW, které vyhrálo celkem 21 (z toho osm na dlouhé verzi) z 37 ročníků (15 na dlouhém okruhu). Celkem šestkrát vyhrál Ford (třikrát na starší verzi), čtyři triumfy si připsalo Porsche (3x) a dvakrát vyhrál Peugeot (pouze na kratším okruhu). Úvodní ročník přinesl jediné vítězství pro Mercedes-Benz, další výrobci triumfovali jednou, vždy na kratší verzi. Jednalo se o Mazdu, Jaguar a Nissan.

Celkem šest závodníků dosáhlo v tomto období více jak tří vítězství, až na dvě výjimky na kratší verzi. Jean-Michel Martin (1979, 1980, 1987, 1992) a Thierry Tassin (1983, 1986, 1994, 1996) vyhráli celkem čtyřikrát. Pierre Dieudonné ke dvěma výhrám (1974, 1975) na starém Spa přidal v roce 1981 vítězství na kratší verzi a Dieter Quester po výhře v roce 1973 přidal na krátké verzi další dva triumfy (1986, 1988). Třech vítězství dosáhli Hans Heyer (1982-1984) a Roberto Ravaglia (1985, 1988, 1994).

Během 80. let minulého století se Belgičanům podařilo zařadit závod do některého ze šampionátů. Pouze v roce 1981 bylo Spa zařazeno do kalendáře World Endurance Championship. Poté následovalo do roku 1988 období během nějž byl závod součástí Evropského mistrovství cestovních vozů (v roce 1987 se jednalo o MS).

Zajímavé srovnání přinesly ročníky 1978 a 1979. V obou případech byl vítězným vozem Ford Capri, ale závodící na dvou rozdílných verzích. Posádka Gordon Spice a Teddy Pilette ujela na 14 kilometru dlouhé verzi během 24 hodin 4 316 kilometru průměrnou rychlostí 179,916 km/h. Na novém, necelých 7 km dlouhém okruhu, urazila následující rok dvojice Jean-Michel Martin a Philippe Martin pouze 3 084 kilometru rychlostí 128,485 km/h. V obou případech se jednalo o výkony obvyklé pro tyto varianty, takže by měl být omezen vliv počasí (bližší informace o závodech nejsou k dispozici).

V této době se objevili také zajímavá jména vítězů. V roce 1965 se z výhry radoval Gérard Langlois van Ophem. Jeho otec byl jedním z původců vytvoření okruhu Spa-Francorchamps. Pokud uvedu jméno Tonie Hezemanse, vítěze z roku 1973, jistě Vás napadne, který ze současných pilotů MS GT1 a účastník belgické 24hodinovky je jeho synem. Dalším ve Spa úspěšným otcem účastníka MS GT1 byl v roce 1995 Joachim Winkelhock. Současný pilot GT1 Maxime Martin je synem čtyřnásobného vítěze v éře cestovních vozů, Jeana-Michela Martina.

Posledním ročníkem pořádaným pro cestovní vozy byl rok 2000. Na počátku 21. století přijal Belgický královský automobilový klub nabídku společnosti SRO na zařazení 24 hodinového závodu do šampionátu FIA GT.

Přijetí nové výzvy na prahu 21. století

Od roku 2001 se stalo vrcholným podnikem tříhodinových závodů mistrovství FIA GT 24 hodin trvající klání vozu tříd GT (později GT1) a N-GT (GT2). Součástí závodu bez nároku na body mohly být také vozy z národních šampionátů, které nesplňovaly předpisy pro vozy GT2 (označené GTN nebo od roku 2003 G2) anebo vozy z pohárových šampionátů (SMM, od roku 2003 G3). Po vzniku šampionátu GT3 v roce 2006 se mohly do závodu přihlásit i účastníci tohoto mistrovství do kategorie G3. Toto rozdělení bylo používáno až do roku 2009.

Specialitou v letech 2007 a 2008 byla soutěž o pohár Coupe du Roi. V jednom voze se vystřídali celkem tři dvojice jezdců. V poli se nacházeli vždy dva vozy v této třídě.

Nejlepší značkou tohoto období bylo Maserati (2005, 2006, 2008), které se zároveň stalo držitelem rekordu nejdelší ujeté vzdálenosti na kratší verzi. V roce 2006 urazila posádka Bartels/Bertolini/van de Poele vzdálenost 4 093 km průměrnou rychlostí 171,043 km/h. Dvě vítězství vydobyl Chrysler (2001, 2002) a Corvette (2007, 2009) a jednou vyhrálo Ferrari (2004). Ojedinělé je vítězství Porsche v roce 2003, neboť se jednalo o vůz třídy N-GT!

Nejúspěšnějším jezdcem se stal s Eric van de Poele (2005, 2006, 2008 a další dvě výhry v cestovních vozech v roce 1987 a 1998) spolu s Michaelem Bartelsem (2005, 2006, 2008). Dvakrát triumfovali Andrea Bertolini (2006, 2008), Christophe Bouchut (2001, 2002), Fabrizio Gollin (2004, 2007) a Mike Hezemans (2007, 2008). Po jednom vítězství má hned trojice jezdců, kteří navíc triumfovali před anebo po tomto období. Marc Duez vyhrál v roce 2001 (a také v letech 1997, 1998), Romain Dumas v roce 2003 (další výhru si připsal loni) a Kurt Mollekens (vyhrál vždy v závěrečných letech předělů – 2000, 2009). Přehled všech vítězů a jejich vozidel naleznete v následující tabulce.

 Rok  Posádka  Vůz
2001  C.Bouchut/J.P.Beloc/M.Duez  Chrysler Viper GTS-R
2002  C.Bouchut/D.Terrien/V.Vosse  Chrysler Viper GTS-R
2003  S.Ortelli/M.Lieb/R.Dumas  Porsche 996 GT3-RS
2004  L.Cappellari/F.Gollin/L.Bryner/E.Calderari  Ferrari 550 Maranello
2005  M.Bartels/T.Scheider/E.van de Poele  Maserati MC12
2006  E.van de Poele/M.Bartels/A.Bertollini  Maserati MC12
2007  J.D.Deletraz/M.Hezemans/F.Gollin/M.Fässler  Corvette C6R
2008  M.Bartels/A.Bertolini/S.Sarrazin/E.van de Poele  Maserati MC12
2009  M.Hezemans/A.Kumpen/J.Menten/K.Mollekens  Corvette Z06

V loňském roce došlo ke změně rozdělení kategorií. Špičková kategorie GT1 se závodu nezúčastnila, protože zaměření vozidel se měnilo z vytrvalostního závodění na sprinterské závody.

Nedostatečný počet zájemců o šampionát GT2 vedl k rozhodnutí, že automobily této třídy se utkají pouze v 24 hodinovém závodě o Evropský pohár. Osm vozů GT2 doprovodilo 21 GT3 (v minulosti pod označením G3), poprvé se zúčastnila třída GT4 se čtyřmi automobily. Zbylých osm vozidel na roštu soutěžilo v kategorii GTN pro vozy z národních šampionátů, nesplňující předpisy uvedených tříd. Nicméně zde byla zahrnuta i dvojice v popředí se pohybujících BMW M3, což bylo způsobeno nejen továrním zázemím a kvalitním jezdeckým obsazením, ale především technikou. Jednalo se o vozy ze seriálu ALMS, kde byly součástí GT2.

Po absolvování 3 789 kilometrů zvítězila posádka Dumas/Bergmeister/Ragginger/Henzler ve voze Porsche 997 RSR. V plánech odhalených právě při loňském klání ve Spa se počítalo s vytvořením vytrvalostní série, jejíž součástí by byl opět nejen 24 hodinový závod, ale také třída GT2.

V polovině prosince loňského roku byla představena nová vytrvalostní série vozů GT Blancpain Endurance Series. O třídě GT2 nebyla uvedena žádná zmínka, celodenní závod v Belgii však představoval vrchol kalendáře nejnovějšího přírůstku v rodině SRO.

Popis vývoje belgického vytrvalostního závodu je u konce. Na řadě je již poslední část věnovaná informacím k závodu, jenž se odehraje tento víkend na okruhu v Ardenách. Představení sedm kilometrů dlouhé dráhy, pilotů, vozů a jejich rozdělení do tříd bude věnován zítřejší článek. Naleznete v něm též informace o bodování, časovém rozvrhu a možnostech sledování závodu.

Komentáře ke článku