Může být jenom jedna.

Určitě mnohé z vynikajících výkonů jezdců v historii automobilových závodů si zaslouží být připomenuty při kterékoli diskuzi na toto téma. Jistě sem patří například Velká cena Německa v roce 1935, kdy Tazio Nuvolari s Alfou Romeo porazil před zraky nacistických hodnostářů konkurenci ve znatelně silnějších vozech Mercedes-Benz a Auto Union. Ale zůstaňme v rámci doby světového šampionátu F1. Přesto ale vybrat jen jednu nejlepší jízdu je zřejmě nemožné. Proto zde předkládám hned několik příkladů, dosažených za různých situací a podmínek.

Stíhací jízdy

1. Časopis Motor Sport jednou označil vítězství, kterého dosáhl Juan Manuel Fangio na Nürburgringu v roce 1957 (samozřejmě ještě na původní 22,81 km dlouhé Nordschleife) za nejskvělejší jízdu v historii automobilového sportu. Fangio (Maserati) se po startu z pole position jasně usadil na vedoucí pozici a po 12 z 22 kol kontroloval zhruba třicetisekundový náskok. Nicméně, vinou sáhodlouhé zastávky v depu se propadl na třetí místo, celých 50 sekund za dvojici Mike Hawthorn a Peter Collins ze stáje Ferrari. Vybaven čerstvými pneumatikami, Fangio začal pomalu dotahovat, ale po 16 kolech byl stále přes půl minuty pozadu. Potom ale následovala řada rekordních časů, včetně fenomenálního 9:17.4 ve 20. kole, což bylo o celých 24 sekund rychleji než Fangiovo nejrychlejší kolo z předchozí sezóny. Na začátku posledního kola Fangio a Hawthorn bojovali o vedení, ale úřadující mistr světa se už o vítězství, které mu zároveň přineslo pátý titul, nedal obrat.

2. Na Monze 1967 Jim Clark a jeho týmový kolega ze stáje Lotus, Graham Hill, bojovali o vedoucí pozici s piloty Brabhamu, Dennym Hulmem a Jackem Brabhamem. Ve 13. kole byl Clark nucen zajet do boxů pro výměnu kola a na trať se vrátil na 15. pozici, více než jednu a půl minuty a celé jedno kolo za vedoucí trojicí. Netrvalo dlouho a Clark se dostal do čela pole a i když byl ve skutečnosti stále téměř o celé kolo pozadu, začal pomalu ale jistě svou ztrátu stahovat. Hill byl schopen se držet v závěsu a oba lotusy brzy začaly brabhamům mizet z dohledu. Hulme vzdal pro poruchu ve 31. kole. V té době byl Clark sedmý, stále přes minutu za Brabhamem, který byl sám 15 sekund za Hillem. V kolech 46 a 47 byli mechanickými problémy postiženi Bruce McLaren (McLaren-BRM) a Chris Amon (Ferrari), což Clarka posunulo na páté místo za Hillem, Brabhamem, Johnem Surteesem (Honda) a Jochenem Rindtem (Cooper-Maserati). V 54. kole Clark předjel Rindta, v 59. kole Surteese a zároveň Hill odstoupil s rozbitou převodovkou. To znamenalo, že Clark byl teď druhý a měl v dohledu vedoucí brabham-repco, jehož motor už netočil na plné obrátky. V 61. kole, sedm kol před cílem, se jeho lotus-ford dostal zpátky do čela závodu. Už se zdálo jisté, že Clark přes všechny překážky zvítězí, když mu během posledního kola došel benzín a jeho lotus bezmocně projel cílovou čarou setrvačností na třetím místě.

3. Sezóna 1982 je v paměti především kvůli válce FISA a FOCA, která mimo jiné vyvolala stávku pilotů před zahajovací velkou cenou v Kyalami, ale tento závod byl i dějištem dalšího památného výkonu na trati. René Arnoux a Alain Prost ze stáje Renault měli situaci zcela pod kontrolou po více než polovinu z celkových 77 kol, když ve 41. kole Prost málem havaroval z vedoucí pozice kvůli defektu. Byl pak nucen pokračovat plazivým tempem tři čtvrtiny okruhu, než se dostal do depa. Vrátil se sice na trať na osmé pozici, ale více než celé jedno kolo a značně přes minutu za svým týmovým kolegou. Během příštích deseti kol se ale dostal před Arnouxe a postupně předjel Micheleho Alboreta (Tyrrell-Ford), Nikiho Laudu (McLaren-Ford), Johna Watsona (McLaren-Ford) and Kekeho Rosberga (Williams-Ford), přičemž zajel i nejrychlejší kolo závodu. Arnoux stále pohodlně vedl, ale jeho pneumatiky začaly jevit známky opotřebení, takže se na něho pomalu začínal dotahovat Carlos Reutemann (Williams-Ford), ke kterému se zároveň přibližoval Didier Pironi (Ferrari), zatímco Prost byl rychlejší než oni všichni. V 62. kole se oba Francouzi přehnali přes Reutemanna a když Pironi vzápětí musel do depa s vynechávajícím motorem, Prost byl bezpečně druhý. Jelikož Arnoux v důsledku sjetých pneumatik stále zpomaloval, Prost v 68. kole převzal vedení závodu, který s přehledem vyhrál o celých 15 sekund před Reutemannem.

Boj s deštěm

1. Ve Spa-Francorchamps 1963 se Jim Clark kvalifikoval jenom na osmou pozici, ale přesto se po skvělém startu brzy dostal do čela závodu. A od té doby byl doslova nedotknutelný. Původní trať měřila 14,1 kilometrů a velká cena se jela na 32 kol. Na konci 17. kola začalo silně pršet na všech částech okruhu a podmínky se zvrhly v naprostou mizérii. V té době Clark udržoval náskok asi 30 sekund před Grahamem Hillem s brm, který ale brzy odpadl pro poruchu převodovky. Dále pozadu byli Dan Gurney (Brabham-Climax), Richie Ginther (BRM) a Bruce McLaren (Cooper-Climax). Během příštích kol několik jezdců skouzlo z vozovky a když bouře dosahovala ve 28. kole nejvyšší intenzity, pouhých šest vozů stále kroužilo po trati. Před koncem závodu se Clarkovi podařilo téměř nemožné, když předjel všechny ostatní o celé kolo, ale nakonec přece jenom trochu zpomalil, čehož využil McLaren, který byl kromě Clarka jako jediný klasifikován s plným počtem kol, i když téměř pět minut pozadu.

2. Velká cena na Nürburgringu 1968 byla poznamenána deštěm od začátku do konce. Jackie Stewart odstartoval ze šesté pozice, nicméně na konci prvního 22,835 km dlouhého kola vedl pole jezdců s devítisekundovým náskokem. Speciální supermokré dunlopy seděly jeho vozu Matra Ford perfektně a v polovině závodu už byl Stewart zhruba jednu a půl minuty před Grahamem Hillem (Lotus-Ford) a Chrisem Amonem (Ferrari), přestože se stále potýkal s bolestivým zápěstím, které se po jeho havárii v tréninku na španělskou velkou cenu špatně hojilo. Ve 12. kole z celkových čtrnácti byl Stewartův náskok už kolem tří minut, když oba jeho nejbližší pronásledovatelé vyjeli z dráhy. Amonův závod byl u konce, zatímco Hill ještě stačil uhájit druhou pozici před dotírajícím brabhamem-repco Jochena Rindta, ale více než čtyři minuty poté, co cílem projel vítězný Stewart.

3. Velká cena Japonska 1976 ve Fuji, kontroverzně odstartovaná v monzunovém dešti, byla jednou z nejchaotičtějších velkých cen vůbec. Svědčí o tom i to, že po jejím ukončení James Hunt (McLaren-Ford) nevěděl, že skončil na třetím místě a stal se tím pádem mistrem světa. Úřadující mistr světa a do té doby vedoucí jezdec šampionátu Niki Lauda zaparkoval svoje ferrari po třech kolech s tím, že závodit v takových podmínkách je jednoduše přespříliš nebezpečné. Carlos Pace (Brabham-Alfa Romeo) a Emerson Fittipaldi (Copersucar-Ford) vzdali z téhož důvodu. Nicméně, závod pokračoval po celých 73 kol. Na začátku Hunt s přehledem vedl a jediný, kdo mu jakž takž stačil, byl specialista na živelné pohromy Vittorio Brambilla za volantem vozu March-Ford. Jeho jízda byla ale příliš roztěkaná a Ital několikrát vyjel z dráhy, až nakonec odstoupil pro poruchu elektrického systému. Po zhruba třetině závodu, když Hunt byl stále v čele, přestalo pršet. Další pořadí v té době bylo Jochen Mass (McLaren-Ford), Patrick Depailler (Tyrrell-Ford), Tom Pryce (Shadow-Ford), Mario Andretti (Lotus-Ford). Trať začala postupně osychat a po třech čtvrtinách závodu byla vozovka v podstatě suchá, i když na trati nadále seděla mlha. Kromě snížené viditelnosti se teď jezdci museli potýkat s problémem degradace pneumatik. Když se brzy poté vrátily občasné dešťové přeháňky, Hunt si nadále udržoval vedoucí pozici, ale stav jeho pneumatik ho nutil ke značně zpomalenému tempu. Do čela se brzy dostal Depailler, ale i on se potýkal se stejným problémem a v 64. kole musel do depa. O tři kola později jel pro nové gumy i Hunt. Jediný Andretti byl schopen udržet pneumatiky v zachovalém stavu a zároveň jet dostatečně rychle k tomu, aby suverénně zvítězil jako jediný pilot s plným počtem kol a náskokem bezmála dvou minut a 4,5 kilometrů před Depaillerem na druhém místě.

Obranné jízdy

1. Velká cena Monaka otevřela sezónu 1961, která s sebou přinesla vehementně protestované snížení objemu motoru na 1,5 litru. U Ferrari byli na tuto změnu zdaleka nejlépe připraveni a Richie Ginther se po startu snadno ujal vedení. Ve 14. kole ale Američan náhle ztratil koncentraci a byl bleskově předjet Stirlingem Mossem (Lotus-Climax) a Jo Bonnierem (Porsche). Zatímco Ginther a jeho týmový kolega Phil Hill během příštích kol bojovali o pozici za pomalejším porsche, Moss byl schopen otevřít desetisekundový náskok. Nicméně, v 60. kole (z celkových 100) měl obě ferrari v těsném závěsu. Zpočátku byl schopen k obraně své vedoucí pozice využít jejich vzájemného souboje, ale když 25 kol před cílem Hill začal pomalu odpadávat, získal Ginther volnost k plnokrevnému útoku. Moss musel z rukávu vytáhnout svůj veškerý um a zkušenosti, ale nakonec úspěšně projel cílem jako první.

2. Po zběsilém startu, kdy několik vozů vzájemně kolidovalo a utrpělo různá pokřivení svých karoserií, se Velká cena Španělska v Jaramě 1981 zdála být dominantní záležitostí Alana Jonese s vozem Williams-Ford, když ve 14. kole Australan vyjel z trati a propadl se na 16. pozici. Do konce závodu zbývalo 66 kol a Gilles Villeneuve (Ferrari), který předvedl bleskový start ze čtvrté řady, převzal vedení před Carlosem Reutemannem na druhém williamsu-ford. Ostatní v čele s Alainem Prostem (Renault) nebyli příliš pozadu. Ve 30. kole byl ale Prost mimo a vedoucí dvojici dojeli John Watson (McLaren-Ford) a Jacques Laffite (Ligier-Matra). Během dalších třiceti kol se téměř nic nezměnilo, jen Elio de Angelis se připojil k vedoucí skupině. Laffite se postupně propracoval na druhou pozici, ale před Villeneuva se nemohl dostat. Kanaďan měl díky silnému motoru dostatečnou rychlost na rovinkách, ale v techničtější části trati byli ostatní jasně rychlejší. Přesto ale Villeneuve vydržel monotónně kroužit bez jediné chyby a posledních 18 kol absolvovalo všech pět monopostů v těsné formaci beze změn. V cíli je dělilo pouhých 1,231 sekundy. Laffite později prohlásil, že toho dne by byl Villeneuva schopen předjet jenom Gilles Villeneuve.

3. Velká cena v Adélaide 1990 se odvíjela jako souboj mezi Nigelem Mansellem (Ferrari) a Ayrtonem Sennou (McLaren-Honda), když ve 45. kole z celkových 81 musel Angličan do depa. Nelson Piquet s benettonem-ford převzal druhé místo a když Senna v 62. kole havaroval, brazilský veterán převzal vedoucí pozici. Brzy se na něj ale nalepila dvě značně silnější a rychlejší ferrari Alaina Prosta a Mansella. Když v 73. kole Mansell zkonsolidoval druhou pozici, byl Piquet pod vzrůstajícím tlakem a musel k obhajobě použít opravdu všechny své triky. Během posledního kola Mansell ještě zkusil zvrátit status quo riskantním manévrem, který málem vyřadil oba vozy, ale Piquet zachoval chladnou hlavu a udržel vítězství pro sebe.

Zborcené naděje

1. Během šedesátých a sedmdesátých let 20. století existovalo jihoafrické mistrovství vozů Formule 1, ve kterém bojovali místní jezdci. Jejich vozy byly povětšinou vysloužilé stroje odkoupené od konstruktérů. Bylo dobrou tradicí, že někteří z těchto pilotů (přesněji ti, kteří si to mohli dovolit) se každoročně účastnili i oficiální jihoafrické velké ceny v Kyalami. V rámci svých možností byli většinou spokojeni s tím, když se kvalifikovali, připadně i dokončili závod. Ročník 1967 byl ale výjimkou. V tomto roce John Love z jižní Rhodésie překvapil všechny zúčastněné, když se kvalifikoval na pátou pozici. Po startu se Denny Hulme (Brabham-Repco) odpoutal od skupiny dalších vozů, ve které se přes nevydařený start držel i Love a jeho postarší cooper-climax. Během dalších kol byl Rhodésan schopen předjet Dana Gurneye (Eagle-Climax), týmové kolegy z Cooperu Jo Sifferta a Pedra Rodrigueze a Johna Surteese (Honda). Když ostatní pomalu mizeli ze scény, buď kvůli vlastním chybám, nebo mechanickým problémům, Love se v polovině závodu ocitnul na druhé pozici. Hulme byl sice stále téměř o minutu ve vedení, ale když musel v 61. kole náhle do boxů, zůstal Love v čele s náskokem 24 sekund před Rodriguezem. Do konce závodu zbývalo 19 kol a zdálo se jisté, že Afričan dokáže nemožné. Love pohodlně vedl až do 73. kola, kdy sám musel zajet do depa pro palivo. Ukázalo se, že jeho monopost upravený pro lokální šampionát jednoduše neměl dostatečně velkou nádrž k tomu, aby benzín vydržel na celou velkou cenu v tak ostrém tempu. Jednalo se sice jen o pár litrů, ale zastávka byla dostatečně dlouhá k tomu, aby Rodriguez zvítězil téměř o půl minuty před místním hrdinou.

2. Ve druhé polovině šedesátých let patřil Chris Amon několikrát mezi favority na titul. Přesto se mu nějakou záhadou nepodařilo vyhrát ani jednu mistrovskou velkou cenu, i když se mohl pochlubit takovými kousky jako kvalifikováním svého ferrari téměř o čtyři sekundy rychleji než druhý Jackie Stewart (Matra-Ford) ve Spa-Francorchamps 1968, když jeho týmový kolega Jacky Ickx (Ferrari) byl o další dvě sekundy pozadu. Jedna z největších šancí přišla pro Amona v Montjuich Parku 1969. Po startu se Amon (Ferrari) držel v závěsu Jochena Rindta (Lotus-Ford) a když Rakušan ve 20. kole havaroval, Novozélanďan převzal pohodlné vedení, které s přehledem kontroloval. V 57. kole však jeho motor explodoval, když držel náskok 40 sekund na pozdějšího vítěze Stewarta (Matra-Ford).

3. Každý, kdo se pozastaví nad bilancí výsledků francouzského jezdce Jeana-Pierra Jariera musí dojít k závěru, že jeho kariéra ve Formuli 1 byla docela průměrná. Přesto, ve dvou případech, na Interlagosu 1975 (Shadow-Ford) a v Montréalu 1978 (Lotus-Ford) byl Jarier zdánlivě neporazitelný. V obou velkých cenách startoval z pole position a bezproblémově držel zhruba půlminutový náskok, když po třech čtvrtinách závodu musel odstoupit pro malichernou technickou poruchu. Nikdy jindy předtím ani potom během desetileté kariéry v F1 nebyl Jarier v pozici, kdy mohl pomýšlet na vítězství v Grand Prix.

Balancování mezi triumfem a katastrofou

1. Velká cena Argentiny 1955 v Buenos Aires se odehrála ve slunečním žáru, který se postaral o závod za pekelných podmínek. Brzy po startu se rozpoutala bitva o vedoucí pozici mezi Juanem Manuelem Fangiem (Mercedes-Benz), Albertem Ascarim (Lancia), Froilánem Gonzálesem (Ferrari), Stirlingem Mossem (Mercedes-Benz), a Giuseppem Farinou (Ferrari). Po dvaceti kolech se na jezdcích začaly projevovat důsledky extrémně intenzivních podmínek a týmy přistoupily ke střídání vyčerpaných pilotů. Fangio, který pokračoval bez zastavení, otevřel pohodlný náskok, který udržel až do cíle. Po 96 kolech a třech hodinách jízdy Argentinec projel cílovou čarou minutu a půl před ferrari, ve kterém se střídali Gonzáles, Farina a Maurice Trintignant. Jediný, kdo kromě Fangia absolvoval celý závod, byl další domácí pilot Roberto Miéres, klasifikovaný se ztrátou pěti kol. Vítěz dorazil do cíle kompletně pokrytý olejem, sazemi, prachem a kousky gumy z opotřebovaných pneumatik, ztěží schopen udržet se na nohou nebo mluvit, ale šťastný, že se mu v tak krutých podmínkách podařilo triumfovat na domácí půdě.

2. Velká cena Itálie 1971 byla unikátní v tom, že od 18. kola z celkových 55 bojovala o vítězství šestice pilotů, kteří v té době všichni doufali ve své první vítězství v mistrovském závodě Formule 1. Byli to Ronnie Peterson (March-Ford), François Cevert (Tyrrell-Ford), Mike Hailwood (Surtees-Ford), Chris Amon (Matra-Simca), Peter Gethin (BRM), a Howden Ganley (BRM). Souboj byl strhující a jezdci se konstantně předjížděli a strkali o pozice. Konečně, Amon byl schopen držet se v čele s trochou jistoty, ale když ve 48. kole chvilkově zaváhal kvůli problému s hledím na přilbě, všech pět jeho pronásledovatelů ho předjelo během dvou sekund! Závěrečná kola byla neméně intenzivní a všichni zúčastnění si vysloužili úctu za to, že byli schopni v tak vražedném tempu závodit čistě a vyhnout se jakémukoli incidentu. Nic nebylo rozhodnuto ani v posledních chvílích. Cevert vedl při vjezdu do poslední zatáčky, Peterson v jejím středu, a Gethin při výjezdu. Angličan nakonec projel cílovou čarou jako první před Petersonem, Cevertem, Hailwoodem a Ganleym, všichni v rozmezí 0,61 sekundy. Amon, kterému mezitím začal vynechávat motor kvůli odpařování paliva, se do cíle dobelhal o půl minuty později. Trvalo celých 32 let, než ve Formuli 1 naměřili vyšší průměrnou rychlost závodu.

3. Jestliže někdo ještě v roce 1981 potřeboval další důkaz o tom, že Gilles Villeneuve se nikdy nevzdává, dostalo se mu ho v kanadské velké ceně. Startovalo se v dešti a Villeneuve v šesté řadě byl odsouzen následovat vedoucí skupinu vedenou Alanem Jonesem (Williams-Ford), Nelsonem Piquetem (Brabham-Ford), Alainem Prostem (Renault), Eliem de Angelisem (Lotus-Ford), a Carlosem Reutemannem (Williams-Ford). Navíc brzy po startu Villeneuve kolidoval s renaultem Reného Arnouxe a poškodil si přední křídlo. Zároveň tím skončil Arnouxův závod a Didier Pironi s druhým ferrari také málem havaroval. Během příštích třinácti kol postihly všechny favority nějaké problémy a v čele závodu se ocitl Jacques Laffite (Talbot-Ligier-Matra) před Villeneuvem, který postupoval dopředu přesto, že k jeho ohnutému křídlu se přidal i nepravidelný chod motoru. Během své kariéry Villeneuve několikrát předvedl, že jízda v poškozeném monopostu pro něho nebyla důvodem k oslabenému nasazení, naposledy v nedávné Velké ceně Brazílie, kde se prvních deset kol držel na pozici přes značně poškozené přední křídlo. V Montréalu byl Villeneuve schopen bránit druhou pozici a držel Laffita v dohledu po 25 kol, ale nakonec musel ustoupit Johnu Watsonovi (McLaren-Ford), který ho předjel ve 38. kole. Po dalších několika kolech Villeneuve znovu kolidoval, tentokrát když předjížděl de Angelise o kolo. V důsledku tohoto dalšího kontaktu bylo přední křídlo jeho ferrari zcela zdemolováno a navíc mu částečně zakrývalo výhled z kokpitu, nemluvě o neblahém vlivu na aerodynamické vlastnosti vozu. Kvůli nebezpečí, kterému byl vystaven sám Villeneuve, stejně jako ostatní účastníci, byli pořadatelé nuceni vážně uvažovat o jeho diskvalifikaci. Takový krok by se jistě setkal se značnou nelibostí nadšeného publika, ale situace se vyřešila sama, když se pomačkané křídlo zcela utrhlo. Neuvěřitelné bylo, že Villeneuve dokončil dvouhodinový závod po 63 kolech na třetí pozici, s monopostem, kterému v závěrečných kolech už kompletně chyběla celá přední část karosérie.

Stojí za zmínku, že dvakrát došlo k tomu, že vítěz závodu skončil dvě kola před nejbližším protivníkem. Bylo to v Montjuich Parku 1969 (Jackie Stewart, Matra-Ford) a Adélaide 1995 (Damon Hill, Williams-Renault). A každopádně je také třeba připomenout Grand Prix v Pescaře 1957, kde Stirling Moss (Vanwall) zvítězil o více než tři minuty, a na Nürburgringu 1958, kde Tonny Brooks, také s Vanwallem, měl v cíli náskok tři a půl minut.