Lauda a Regazzoni ve Watkins Glenu

Roman Klemm
08.10. 2015

Roman Klemm
08.10. 2015

Motorsport před 40 lety - 41. díl

Po odřeknutí velké ceny Kanady uzavírala roku 1975 šampionát formule 1 Grand Prix USA ve Watkins Glenu. O mistrovi již bylo rozhodnuto, proto představoval tento podnik začátkem října spíše jakési „páté kolo u vozu“ a málokdo se do státu New York opravdu těšil. Po dvou navazujících ročnících se smrtelnými nehodami (roku 1973 Cevert a roku 1974 Koinigg) se Američané rozhodli, že „Glen“ odostří novou šikanou umístěnou těsně před místem Francouzovy smrtelné nehody. Její obrubníky ale byly příliš vysoké a svodidla kolem byla montována stylem „Montjuich park“ – šťasten ten, kdo ji projel správnou linií.

Tradičně nevlídné počasí se tentokrát ukázalo ze své shovívavé stránky, podnik za to pokazila politika. Uraženému pořadateli závodu v Mosportu se podařilo najít soudce, který rozhodl, že startovné z Watkins Glenu bude až do dalšího rozsudku „zamraženo“. Týmy, které se do USA těšily zejména kvůli tučným měšcům dolarů, tedy nejprve vyšly naprázdno. O problému se mělo rozhodnout až v týdnech po závodě. K dalším nepokojům vedla obava jezdců, že za závod v USA nedostanou zaplaceno. K tomu se přidružily zvěsti o neoficiálním systému transférů, který hodlala zavést Ecclestoneho F1CA. Dohady mezi jezdci a zodpovědnými vedly mezi jiným i k fyzické konfrontaci mezi Emersonem Fittipaldim a Bernie Ecclestonem. Na čas se dokonce zdálo, že sdružení jezdců GPDA bude závod bojkotovat.

Ani ze sportovní stránky se výlet na sever amerického kontinentu příliš nevydařil. Dobrá, nový mistr světa Nilki Lauda demosntroval i v Americe převahu jeho Ferrari a vyhrál startujíc z pole-position stylem start-cíl. Fandové kolem tratě ale byli ošizeni o notnou dávku napětí, kterou mohl nabídnou Fittipaldi. Jeho McLaren byl po celý víkend výborně nastaven a byl jediným vozem, který mohl Laudu vážne ohrozit. Brazilec se úvodem závodu dokázal dlouho držet v Rakušanově závětří – a víc než to: na rovince se dokonce dvakrát pokusil o předjětí. Této podívané ale učinil konec Laudův kolega Regazzoni. Clay neměl v Glenu dobrý víkend. Kvalifikoval se jen jako 11., po startu byl zamotán do šarvátky, při které se pomuchlal nos vozu a musel do boxů pro novou příď. Na trať se vrátil just před tandemem bojujícím o vedení – a tuto napínavou podívanou zničil: lídra Laudu před sebe samozřejmě hned pustil, před Fittipaldim se jeho Ferrari ale jako kouzlem „rozšířil“. Švýcar se před naštvaným Brazilcem motal tak dlouho, až jim Lauda o 12 sekund ujel.

Po pěti kolech blokády zareagoval „Rega“, až když mu ředitel závodu hrozil černým praporem. Později byl Ferrari č.11 oficiálně vyzván k zastávce v boxu, šéf Ferrari Montezemolo se při tom popral s ředitelem závodu a „na protest“ Regazzoniho ze závodu stáhl. Lauda tento poslední podnik sezony bez problémů vyhrál před Fittipadim a druhým McLarenem dobrého Jochena Masse. Za Němcem dojeli v rozmezí pohých 2,6 sekundy Hunt, Peterson a Scheckter. Z „nových kombinací“ zaznamenal nejlepší výsledek John Watson startující poprvé za tým Penske. Na starším modelu PC1 dojel devátý. Debutant Michel Leclere odstoupil již po 5 kolech s rozbitým motorem jeho Tyrrellu, zatímco Lella Lombardiová do jejích jediného závodu za tým Franka Willaimse ani neodstartovala: její modifikovaný Williams FW04-1 zůstal stát v zahřívacím kole.

Ian Scheckter a jeho Lexington-Tyrrell 007 ovládli poslední závod Jihoafrického mistrovství formule 1 v Kyalami. Ani toto šesté vítězství v devátém podniku šampionátu mu ale nemělo přinést titul. Z toho se po 32 kolech radoval Dave Charlton (McLaren), který dojel druhý před Guyem Tunmerem (Lotus). Jednalo se o poslední závod této třídy – šampionát na jihu Afriky byl od roku 1976 vypsán již jen pro vozy formule Atlantic.

Pokud si optimisté po posledním závodě Evropského šampionátu F5000 v Silverstone mysleli, že tato třída přeci jen má dobré základy a jistou budoucnost, musel je pohled na pole startujících při podniku ve Snettertonu přesvědčit o opaku. Do Norfolku přicestovalo jen 15 účastníků a v závodě, ve kterém většina z vozů demonstrovala špatnou technickou přípravu, se jich do cíle dovleklo jen šest. Vyhrál Teddy Pilette v jednom z mála opravdu profesionelně připravených vozů týmu VDS před Guy Edwardsem a Richardem Scottem. Ještě před týdnem dominující Alan Jones zastavil v boxech hned po zahřívacím kole a ani neodstartoval. Také druhý uživatel motoru Ford V6, David Purley, nedokázal bojovat o špičková místa: v prvním kole narazil zezadu do jednoho z konkurentů a musel v boxech fasovat novou příď. Poté byl klasifikován jako šestý, se ztrátou šesti kol na vítěze.

V Oulton Parku se mimo jiné utkaly i jezdci obou předních britských šampionátů monopostů – formule 3 a formule Atlantic. Mezi Atlantiky se prosadil Gunnar Nilsson (Chevron-For B29) před Tedem Wentzem (Lola-Ford T360) a Bobby Muirem (Birrana-Ford 273). Jednalo se o třetí vítězství talentovaného Švéda za sebou.

V závodě formulí 3 slavil svůj první velký mezinárodní triumf Ingo Hoffman a britští novináři neváhali porovnávat mladého Brazilce s jeho velkými krajany Fittipaldim a Pacem, kteří v této třídě také sbíraly první zkušenosti. I tento závod mohl s trochou štěstí vyhrát Gunnar Nilsson. Tovární jezdec značky March držel dlouho po startu první pozici, jeho odvaha, nazout bezprofilové slicky, se ale nakonec nevyplatila. Počátečně lehký déšť během podniku zesílil a budoucí jezdec Lotusu-F1 za sebou nakonec nedokázal udržet Hoffmana, Ribeira a Larryho Perkinse na vhodnějším obutí. Za Švédem dojeli South, Keegan a Dieudonne. Toto čtvrté místo ovšem Nilssonovi stačilo, aby se stal mistrem šampionátu BP-Super-Visco-Formula 3.

V prvním kole velké ceny USA ve Watkins Glenu vede Niki Lauda Emersona Fittipaldiho a zbytek pole novou šikanou.