Tajného agenta podrazili vlastní kumpáni
Zaniklé týmy - Shadow
Trevor Harris si usmyslel, že postaví nejradikálnější závodní auto všech dob. Aby snížil aerodynamické ztráty, zmenšil jeho čelní plochu extrémně nízkou stavbou. Pro realizaci svého nápadu našel v roce 1968 spojence v Donu Nicholsovi.
Ten byl během válek v Koreji a Vietnamu tajným agentem. Pak se objevil v Japonsku jako obchodník s pneumatikami a pomáhal tam budovat základy motoristického sportu. V roce 1968 se vrátil do USA a založil firmu Advanced Vehicle Systems, aby realizoval Harrisův projekt.
Vůz AVS Shadow Mk. I se zkoušel koncem roku 1969 a George Follmer s ním jel pár závodů seriálu CanAm v roce 1970. Jenže to už byla zakázána vysoká křídla a Harrisovi vznikl problém, protože v něm měl umístěný chladič. Také potřeboval dostat brzdový kotouč o průměru dvanácti palců do desetipalcových kol.
Don Nichols (vlevo) se svým jezdcem Jeanem-Pierrem Jarierem. Foto: DPPI
Už během roku 1970 Nichols potajmu angažoval lidi z jiného nadějného projektu Ti22 v čele s konstruktérem Peterem Bryantem a závodníkem Jackiem Oliverem (ve F1 jezdil pro B. R. M.). S podporou propagátora bezolovnatého benzinu UOP postavil pro rok 1971 kompaktní vůz, kombinující principy Mk.I a Ti22. Ten se postupně zařadil k nejrychlejším.
Na podzim roku 1972 přistoupil Nichols k dalšímu zlomovému kroku - přesunul sídlo týmu z Kalifornie do Weedonu v Anglii. Šéfem se stal Alan Rees, kterého Max Mosley vypudil z firmy March, kterou s ním zakládal.
Na Oliverovo doporučení přišel od B. R. M. konstruktér Tony Southgate. Ten dostal za úkol postavit vítězící auto pro CanAm a monopost F1. Navrhl DN1 jako povedenou kopii Lotusu 72. Ve F1 debutující veterán Follmer i Oliver posbírali během sezony 1973 pár bodů, zatímco v CanAm neměl DN2 proti turbem poháněnému Porsche šanci.
Díky novým předpisům kraloval v roce 1974 Shadow DN4 v CanAm, ovšem za cenu roztržky mezi Follmerem a vítězem seriálu Oliverem, která v Mosportu vyvrcholila rvačkou. Oliver pak v zámoří jezdil s DN6 F5000, a to se slušnými výsledky.
Jackie Oliver na Severní smyčce Nürburgringu v roce 1973. Foto: DPPI
Jejich místa ve F1 zaujali Peter Revson, který se u McLarenu cítil odstrčený, a mistr Evropy F2 Jean-Pierre Jarier. Jenže při testu v Kyalami praskl na Revsonově voze závěs kola a náraz do ještě nedokončené bariéry skončil smrtelným zraněním. Na Američanovo místo Rees lákal Briana Redmana, ale ten dal přednost jistějším příjmům ve F5000. Jako druhý jezdec se nakonec prosadil Velšan Tom Pryce.
Vozy Shadow z let 1973 až 1976 byly výsledkem pozvolného vývoje. Na okruzích s rychlými zatáčkami (především na Interlagosu) se řadily k nejlepším. Vždy ale měly problémy se spolehlivostí. Nicméně dosáhly několika solidních výsledků a Pryce počátkem roku 1975 dokonce vyhrál Závod mistrů v Brands Hatch.
V roce 1975 se připravovala výměna Pryceho za Ronnieho Petersona od Lotusu, ale nepodařilo se ji finančně zabezpečit. Během roku 1975 se ve speciálně upraveném voze DN7 s prodlouženým rozvorem zkoušel motor Matra V12. Projekt vypadal nadějně, ale Matra nakonec dala přednost spolupráci s francouzským nováčkem Ligierem.
Na konci sezony 1975 skončila spolupráce s UOP, což předznamenalo trvalý boj s nedostatkem peněz. Nový vůz DN8 se proto objevil až v polovině příštího roku. Pro MS F1 1977 sehnal Oliver peníze u bankéře Franka Ambrosia a místo Jariera byli přijati italští piloti. V Kyalami ale došlo k tragédii, když Pryce srazil hasiče přebíhajícího přes trať k Zorziho vozu Shadow. Hasicí přístroj zasáhl Pryceho do hlavy a zabil jej.
Na jeho místo byl angažován Alan Jones. Ten s DN8 dosahoval závod od závodu lepších výsledků, až nakonec v Rakousku zvítězil. Jenže triumf se stal předzvěstí konce.
Alan Jones míří s monopostem Shadow DN8 za vítězstvím ve VC Rakouska 1977. Foto: DPPI
Na konci roku 1977 Oliver, Rees a Southgate spolu s Ambrosiem založili nový tým Arrows. S sebou si vzali i plány nového DN9, využívající princip wing caru. Nichols sice soudním příkazem dosáhl zničení vozů Arrows FA1, ale moc to nepomohlo.
Shadow měl sice zkušené jezdce Regazzoniho a Stucka i solidního partnera Villiger, ale příprava aut byla špatná. Sezona 1978 skončila neúspěchem a ztrátou důvěry sponzorů.
Mezi střídajícími se konstruktéry se v roce 1979 objevil i Trevor Harris. Ten po odchodu od Shadowu připravoval pro závody vozy Datsun a vedl tým BRE ve F5000. Jenže ani jím modernizovaný monopost DN9 s nováčky Lammersem a De Angelisem neměl šanci na úspěch.
Během roku 1980 se Nichols spojil se stájí Theodore Racing Teddyho Yipa, ale když se opakovaně nedařilo kvalifikovat se do závodu, činnost týmu ukončil. Na konci roku jej prodal Yipovi a vozy DN12 se vrátily do F1 pod jménem Theodore.
Zdroj: převzato z magazínu FORMULE