Zuřivý John se dokázal rozhádat s každým
Zaniklé týmy - Surtees
Bývalý několikanásobný motocyklový šampion a mistr světa F1 z roku 1964 John Surtees vyrůstal mezi motory a k technice měl velmi blízko. V roce 1962 se jako jezdec týmu Bowmaker Yeoman sblížil se zakladatelem firmy Lola Erikem Broadleyem, který pro něj postavil monopost F1. V roce 1966 si John založil vlastní tým s vozy Lola pro závody sportovních vozů. Začal skvěle, protože hned vyhrál první ročník seriálu CanAm.
Když ve F1 přestoupil k Hondě, pomáhal Team Surtees s přípravou vozů, které na jeho popud používaly šasi Lola. Vrcholem této spolupráce bylo Surteesovo vítězství ve VC Itálie 1967.
V roce 1969 byl John požádán, aby pomohl odstranit problémy připravovaného vozu Leda F5000. Rozhodl se celý projekt převzít a vytvořil Surtees Racing Organization, sestávající z Teamu Surtees a TS Research&Developments, vyrábějícího vozy TS5 (předchozí čtyři projekty byly motocykly s označením JS).
Nezdary s Hondou a poté s B. R. M. jej vedly k rozhodnutí postavit si vlastní monopost i pro F1. S motorem Ford Cosworth DFV a převodovkou Hewland to nebylo složité. Než se auto podařilo vyrobit, zahájil sezonu 1970 s koupeným McLarenem M7C.
Monopost Surtees TS7, koncepčně vycházející z TS5, byl hotov pro domácí velkou cenu v Brands Hatch. Prvních mistrovských bodů se Surtees dočkal v Kanadě. V USA půjčil rezervní vůz Dereku Bellovi, který s ním dojel šestý.
John Surtees v kanadském Mont-Tremblantu, kde v roce 1970 získal pro stáj první body v MS F1. Foto: DPPI
Pro rok 1971 spojil své síly s nejlepším soukromým týmem Roba Walkera, druhý vůz pronajal Rolfu Stommelenovi a třetí čas od času půjčoval jezdcům, kteří sehnali peníze. Nový TS9 byl delší a rychlejší než TS7, což John dokázal vítězstvím v nemistrovském klání v Oulton Parku. Jeho vozy TS8 byly úspěšné i ve F5000, v níž skončili shodně na druhém místě Mike Hailwood v evropském a Sam Posey v americkém šampionátu.
Jenže John se také hádal se Stommelenem, nespokojeným s přípravou vozu, a nezvládal vedení své organizace. V Monze půjčil jeden TS9 Mikeovi Hailwoodovi. Ten byl v cíli čtvrtý, což byl lepší výsledek, než jakého se svým vozem dosáhl sám. John se poté rozhodl omezit vlastní jezdeckou kariéru.
V roce 1972 vstoupil Team Surtees i do F2 a s TS10 získal Hailwood titul mistra Evropy. S TS11 vyhrál Gijs van Lennep v evropské F5000 a Posey obhájil druhé místo v její americké větvi. Sezona 1972 byla pro Team Surtees nejúspěšnější i ve F1. S TS9B, s chladiči přesunutými na boky, jezdili v režii Roba Walkera Tim Schenken a Hailwood a třetí vůz si pronajal Andrea de Adamich za peníze výrobce keramiky Pagnossin. Hailwood pravidelně bodoval a v Monze dojel druhý, což zůstalo nejlepším výsledkem týmu.
Na stejném místě se John, který krátce před tím vyhrál s TS10 VC Japonska, rozloučil s F1 za volantem prototypu TS14, vyrobeného podle předpisů pro rok 1973. Jenže tento vůz byl příliš těžký a body sbíral jen díky talentu Carlose Paceho. Ve F2 vybojoval Jochen Mass s TS15 druhou pozici v ME, ale tím aktivity Teamu Surtees mimo F1 skončily.
Big John, skvělý jezdec a špatný šéf týmu, se se závodním volantem rozloučil ve VC Itálie 1972. Foto: DPPI
Do sezony 1974 nastupoval Surtees s velkými ambicemi, rychlou dvojicí Pace a Mass a novým TS16, ovšem zprvu i bez sponzorů. Když získal podporu výrobce hifi Bang&Olufssen, zajel Pace v Kyalami druhý čas v kvalifikaci. Jenže příprava vozů byla špatná a tým postupně opustili oba jezdci i sponzor. V kokpitu se pak vystřídal kde kdo. Když už se zdálo, že tím pravým by mohl být Helmut Koinigg, přišel tento mladý Rakušan o život ve Watkins Glenu.
Pro rok 1975 se daly dohromady peníze jen na jedno auto, přičemž Mikem Pilbeamem připravovaný TS18 nespatřil světlo světa. S upraveným TS16 jezdil John Watson, ale jen do doby, než odešel k Penskemu.
V roce 1976 si John vzal k ruce zkušeného pomocníka Kena Searse a vytvořili TS19, trojúhelníkovitým průřezem připomínající vozy Brabham. Ve Velké Británii toto auto vyvolalo pobouření a hrozbu zákazu přenosů z F1, protože sponzorem vozu Alana Jonese byl výrobce prezervativů Durex (druhý monopost Bretta Lungera propagoval cigarety Chesterfield).
Jones sbíral body, ale jeho vztahy s Johnem byly velmi napjaté. Pro rok 1977 proto přišel Vittorio Brambilla, který si jako bývalý motocyklista zprvu s Johnem padl do noty. Pravidelně skóroval, zatímco ve druhém voze se opět vystřídala řada jezdců bez šance na úspěch.
V počátcích své kariéry ve F1 se ve voze Surtees objevil i René Arnoux. V kokpitu TS20 zaskočil ve VC USA a Kanady 1978 za zraněného Brambillu. Foto: DPPI
TS20 pro rok 1978 byl logickým pokračováním vývoje, ale proti nové generaci wing-carů neměl šanci. Surtees navíc nesehnal ani dodávky kvalitních pneumatik. Slabiny vozu Brambilla nahrazoval nasazením, což končilo opakovanými haváriemi. Za tu poslední, kolizi po startu v Monze, která jej takřka stála život, ale nemohl.
John sám se potýkal se zdravotními problémy (šlo o následky jeho zranění při havárii s lolou v roce 1965) a dostal se do ostrých sporů s asociací konstruktérů FOCA, protože se nedokázal vyrovnat s rostoucí profesionalizací F1. Tým sice připravoval wing-car TS21, ale nesehnal sponzory.
John se po odchodu z nemocnice věnoval více jedné ze sestřiček (později si ji vzal za manželku) a stáj se po 118 velkých cenách vytratila z MS. Přechodný vůz TS20+, což byl TS20 s přidanými bočnicemi, se nakonec objevil jen v britském šampionátu F1, kde byl v roce 1980 zničen při havárii Raye Mallocka.
Surtees se pak ze světa formulového závodění nadlouho vytratil. Vrátil se až v letech 2005 - 2007 jako šéf britského národního týmu v A1 Grand Prix. Staral se také o kariéru syna Henryho, který však tragicky zahynul v roce 2009
Zemřel 10. března 2017 ve věku 83 let.
Zdroj: převzato z magazínu FORMULE