Dva světy?

Nevím přesně, kde vznikla má vášeň pro automobilové závody, ale pravděpodobně někdy kdysi dávno, když jsem si ve čtyřech letech posunoval po stole placaté barevné bokorysy formulek, které jsem dostal od maminky. Když jsem se pak naučil číst a objevil v knihovně knížky a sešity s životopisy slavných závodníků, začal jsem je číst místo pohádek a mými hrdiny nebyl princ Bajaja, Dlouhý nebo Široký, ale Nuvolari a Chiron. Byly to zvláštní pohádky, ve kterých mnohdy princové nedostávali za odměnu princezny, ale často končili zpopelnění plameny draka, kterého vyzvali na souboj. A když jsem pobral dost rozumu, abych dokázal číst v zaprášených, a unavených obličejích jezdců na starých fotografiích, kteří se usmívali do archaických kamer často jen minuty před svou smrtí, nešlo v těch příbězích a fotografiích nenajít vzájemnou úctu, která pojila tyto závodníky se smrtí.

Pak přišla televize a s ní i Formule 1 pana Pecháčka. A Clarka, Mosse a Fangia vystřídali Stewart, Lauda, Merzario, Peterson, Roger Williamson a David Purley, později Prost a Senna. A když se po roce 1989 objevila na našem domě parabola, projasnil se pro mne i svět automobilových závodů za oceánem, který přestal být reprezentován jediným slovem „Indy“ a nahradila ho zkratka CART. Byl to tak trochu závan čerstvého větru, připomenutí, že věci se dají dělat různým způsobem a že existuje i jiná cesta než ta, po které se ubírá F1. Že nesmiřitelní soupeři na trati si po závodě podají ruce aniž by je k tomu nutily objektivy fotografů a že stájový kolega není především soupeřem, kterého je nutno zadupat do země, ale člověk, který může být ve skutečnosti tvým nejlepším přítelem a kterého pozveš v neděli s jeho rodinou na oběd. A hledat vzájemnou úctu a respekt u svého soupeře v třistakilometrové rychlosti pět metrů od smrtící betonové zdi taky nebylo příliš složité.

Nedávno se řeč během chatu při závodě CCWS či  IRL stočila k mému názoru na to, proč v F1 neuspěl Alessandro Zanardi. Než budu pokračovat, musím poctivě přiznat, že mám mnoho důvodů, proč mám rád Alexe a stejně tak dost důvodů, proč je mi Ralf Schumacher přinejlepším lhostejný a tudíž budu zřejmě lehce zaujatý. Těch důvodů neúspěchu byla určitě celá řada, ale jedním z nich bylo bezesporu i to, že Alex prohrál svou soukromou psychologickou válku s Ralfem, který neopomněl využít každé příložitosti, aby zdůraznil, že zatímco on je velký jezdec F1, Alexovy dva tituly ze závodů za oceánem neznamenají vůbec nic. Přejít od dobráka Jimmyho Vassera coby stájového kolegy k Ralfu Schumacherovi muselo být kruté procitnutí. Ptal jsem se tehdy a ptám se stále, kde že zmizela ta vzájemná úcta ke spolubojovníkovi se smrtí. Možná s vyasfaltovanými únikovými zónami, milióny sponzorských odměn a tlakem všudypřítomných médií. A pokud by Vás zajímal můj názor na Alexe a Ralfa, tak až se jejich čas naplní, tak zatímco Alexe posadí Nuvolari, Chiron, Clark a Senna na nebeskou tribunu vedle sebe, Ralf bude pravděpodobně v zákulisí čistit boty. Ale zpět k tématu.

V sobotu jsem se koukal na nechutné divadlo v boxech McLarenu a v neděli pozdě v noci na to, jak nad michiganským oválem prosvištěla neviditelná kosa starého Smrťáka. Možná minula Dariovu Dallaru náhodou, možná je Smrťák uznalý a odměnil Daria, jeho rodinu a přátele za to, co chvíli předtím na trati dokázal. Ať tak či tak, pohled na Sama Hornishe, kluka ze špinavých prašných oválů, co se stal díky svému obrovskému talentu a dřině šampiónem, jak utíká k rozbité Dallaře a pomáhá ji záchranářům obrátit zpět na kola, mne potěšil stejně tak, jako pohled na Daria vylézajícího z rozbitého vraku vozu, který ho předtím dovezl k vítězství v Indy. V tom činu byl ten kousek úcty ke svému soupeři, který se právě potkal se Smrťákem, který tak moc chyběl v sobotu na Hungaroringu. Ta úcta k soupeři a láska k příteli byla přítomna i v okamžiku, kdy se po dojetí závodu objal Tony s Dariem. Zvítězili oba.

Nejsem tak naivní, abych si myslel, že za oceánem je vše růžové a v pořádku a v F1 vše špatně. To ode mne nečekejte.   Jen doufám, že až jednou Smrťák zahrozí nad světem Formule 1, uvidím nového Davida Purleye nebo Artura Merzaria, jak utíkají zachránit svého soupeře a kamaráda. Že uvidím, jak dva jezdci v boji o titul k sobě na trati projeví úctu a uznání.

Moc bych si to přál.