V sobotu a v neděli nás čeká kvalifikace na Indy500

Víťa Boch
18.05. 2013

Víťa Boch
18.05. 2013

97th Indianapolis 500 – kvalifikační formát

O víkendu se dozvíme, jak bude vypadat startovní pole 97. ročníku závodu 500 mil Indianapolis. Jezdce čekají dva dny kvalifikačních bojů, z nichž vzejde pole 33 nejrychlejších, které příští neděli (26. května) čeká 250 kol ve Staré cihelně, jak se oválu také přezdívá. Protože kvalifikační formát pro závod 500 mil Indianapolis je unikátní, pojďme si jej představit.

Jak se měnila kvalifikace v Indianapolisu

Kvalifikační procedura se za 102 let závodu mnohokráte změnila. V prvním závodě startoval z pole position Američan Lewis Strang. O pořadí na startovním roštu nerozhodovali jezdci, ale pošťáci. Jezdci museli prokázat, že jsou schopni se v letmém kole dostat nad 75 mil v hodině, ale když to prokázali, což se povedlo 40 ze 42 přihlášených pilotů, rozhodovalo o tom, jak se seřadí na startovním roštu pořadí, v němž doručila pošta na Indianapolis Motor Speedway jednotlivé přihlášky.

Pošta rozhodovala kvalifikaci i v následujícím roce, drobně se ale změnilo rychlostní kritérium, jezdci museli rychlostí 75 mil v hodině absolvovat celé kolo, nestačilo ji jen překročit. Pětasedmdesátimílová hranice platila i v letech 1913-14, ale „poštovní kvalifikaci“ tentokrát nahradil los startovních pozic.

Až do pátého ročníku závodu se kvalifikovalo na základě dosažených rychlostí. Nejvyšší průměrnou rychlost na jedno letmé kolo zajel Američan Howdy Wilcox a stal se tak prvním jezdcem, o jehož startu z prvního místa v Indianapolisu rozhodoval skutečně výkon v kvalifikaci. Poprvé bylo také ustanoveno číslo 33 jako maximální počet startujících, byť až do roku 1919 tento limit nebyl naplněn a později byl ještě několikrát změněn, než se organizátoři definitivně vrátili ke 33 vozům na roštu.

V roce 1916 jsme se dočkali další novinky, která platí dodnes. Jezdci, kteří se kvalifikovali v druhý den kvalifikace, se na startovní rošt postavili za ty, kteří se kvalifikovali první den a to bez ohledu na to, jaká byla jejich průměrná rychlost. V Indy500 se totiž pořadí sestavuje podle nejvyšší dosažené průměrné rychlosti, nikoliv podle nejrychlejšího času. Byť samozřejmě logicky platí, že jezdec s nejvyšší průměrnou rychlostí má i nejrychlejší čas.

Jedno letmé kolo nahradila v roce 1920 i v dnešní době používaná čtyři po sobě jdoucí letmá kola. Ralph DePalma takto jako první získal pole position. Jezdci navíc museli překročit určitou minimální průměrnou rychlost (80 mil/h), aby na dráze nebyli nebezpečně pomalí. Rychlostní minimum platilo až do roku 1963 (135 mil v hodině).

Za velké hospodářské krize v roce 1933 Indianapolis Motor Speedway formát znovu změnila. Do závodu se tentokrát kvalifikovalo na základě průměrných rychlostí zajetých v 10 po sobě jdoucích kolech. Jezdci ovšem museli tato tři kola zajet maximálně s třemi galony paliva v nádrži. Od roku 1939 o pořadí na startu opět rozhodují čtyři po sobě jdoucí letmá kola.

Měnil se počet dní, které jezdci měli na kvalifikaci k dispozici. Ještě poměrně nedávno, do roku 2009, probíhala kvalifikace po dva víkendy. Tak se až na pár výjimek v Indianapolisu kvalifikovalo od roku 1952. První den se rozhoduje o jezdci na pole position, proto se mu říká Pole Day. Poslední den kvalifikace mají jezdci, kteří se nevešli mezi 33 startujících, šanci „vyšoupnout“ (anglicky bump) nejpomalejšího jezdce, který se úspěšně kvalifikoval, překonají-li jeho výkon. Proto se poslednímu dni kvalifikace říká Bump Day.

Poslední tři ročníky přešla IMS na úspornější kvalifikační režim. Kvalifikace se jede jen jeden víkend, program je tak o týden kratší. Stejný model používala IMS za ropné krize v roce 1974 a v letech 1998-2000. Nově ovšem přibyl rozstřel devíti nerychlejších jezdců o pole position na konci Pole Day.

Přehled zbarvení přihlášených vozů (zdroj: Indycar.com)

Kvalifikační procedura pro rok 2013

Kvalifikace započne v sobotu v 11 hodin. Ještě před ní proběhne dvouhodinový trénink (8:00 – 10:00). Kvalifikace potrvá až do 16:00, do závodu se kvalifikuje 24 vozů (prvních osm řad). Devítce nejrychlejších pilotů se ovšem jejich časy smažou a v 16:30 nastoupí k rozstřelu o pole position. Dostanou k dispozici 90 minut. Každý postupně zajede jeden kvalifikační pokus, potom mohou zkusit své pokusy vylepšit, zbude-li čas.

Ti, kteří se nekvalifikují v sobotu, budou mít šanci v neděli. Pojede se o posledních 9 míst na roštu. Jakmile celkem 33 pilotů zajede čtyři měřená kola, začne „bumping“. Pokud vůz, který se doposud nekvalifikoval, zajede lepší výkon než nejpomalejší kvalifikovaný vůz, a to bez ohledu na den, v němž se tento vůz kvalifikoval, posune se do startovního pole na úkor tohoto vozu.

Většinou platí, že nejpomalejší vůz je jedním z těch, kteří se kvalifikují na Bump Day. Ale kdyby se stalo, že všech devět pilotů zajede v neděli rychlejší časy, než nejpomalejší sobotní vůz, vypadne ze startovního roštu právě ten v sobotu kvalifikovaný. Celé pole by se pak posunulo – nejlépe kvalifikovaný nedělní vůz by nestartoval 25. ale 24. Na Bump Day je trať pro kvalifikace otevřena od 12:00 do 18:00.

Pokud jezdec není spokojen se svým výkonem, může jej odvolat a pokusit se znovu kvalifikovat. Ovšem nese to s sebou riziko, že původní čas je anulován a pokud by jezdec svůj výkon nevylepšil, má smůlu. Každý má k dispozici tři kvalifikační pokusy. Během svého pokusu může být závodník také „odmáván“. Pokud je v průběhu jeho jízdy jasné, že jeho výkon nebude stačit na to, aby se kvalifikoval, bude mu to naznačeno máváním vlajkou, on svůj pokus ukončí a uvolní trať dalším jezdcům.

O co se hraje

Kromě cti startovat do slavného závodu z prvního místa se vítězi kvalifikace dostane i odměny 100 000 dolarů a 15 bodů. Jezdec startující z prostřední pozice v první řadě dostane 50 000 dolarů a 13 bodů. Třetí závodník startující z první řady si přilepší o 40 000 dolarů a 12 bodů. Body dostanou všichni, kteří se do závodu kvalifikují, byť většina jen symbolické 3 nebo 4.