Novinky

  • 14.08.2018 Bad Dvojnásobný mistr světa Fernando Alonso ze Španělska oznámil, že po sezoně končí ve F1

  • 14.08.2018 Neutral Fernando Alonso oznámil konec své kariéry ve F1

  • 14.08.2018 Good Sir Leslie Lynn Marr, druhý nejstarší žijící jezdec F1, slaví 96. narozeniny

Facebook Instagram

Konstruktérské úspěchy se stínem krutých osudů

Konstruktérské úspěchy se stínem krutých osudů

Zemřel uznávaný technik Morris Nunn

Morris Nunn s monoposty Ensign ve F1 nezískal mnoho úspěchů. Později se však proslavil za oceánem jako jeden z nejuznávanějších techniků. Činnost sympatického Brita je bohužel krutě spojena i s osudy Claye Regazzoniho a Alexe Zanardiho.

Syn obchodníka s auty Morris „Mo“ Nunn (27. 9. 1938 – 18. 6. 2018) propadl kouzlu závodů, když jednoho dne uviděl ve výkladní skříni Cooper-Climax. Více než samotné závodění jej zaujalo zkoumání jeho technické stránky. V roce 1965 nastoupil ve vlastní režii do F3 a dokázal hned při prvním startu vyhrát. Postupně se propracoval mezi nejlepší závodníky této kategorie a v roce 1969 se stal továrním jezdcem Lotusu. Párkrát se s lotusem svezl i ve F2 a pro rok 1970 měl být jeho reprezentantem ve F5000. Jenže projekt zkrachoval a zůstalo jen u pár startů s lolou.

V té době už s finanční pomocí Bernarda Lewise začal v garáži za svým domem ve Walsallu se stavbou monopostu F3, který nazval Ensign. V roce 1971 se první tři postavené vozy staly jedněmi z nejúspěšnějších v britských závodech. O rok později Rikky von Opel s vozem Teamu Ensign vybojoval mistrovský titul v jednom ze dvou britských šampionátů.

Bohatý von Opel se rozhodl vstoupit do F1 a přemluvil Nunna, aby mu postavil auto. Mo souhlasil. Koupil motor Ford Cosworth DFV, převodovku Hewland a pár dalších dílů. K tomu ve své garáži složil jednoduchý hliníkový monokok a monopost označený N173 mohl vyjet. Málokdo očekával, že vyhlášený playboy von Opel bez větších závodnických zkušeností dokáže s autem postaveným v amatérských podmínkách projít kvalifikací. Jenže Ensign byl natolik dobrý, že to zvládl. Pro rok 1974 se proto rozhodl koupit si místo v elitním týmu (byl jím Ecclestoneův Brabham).

Nunn se i bez Opelových peněz rozhodl ve F1 pokračovat, zprvu ve spolupráci s Teddym Yipem. Ač Ensign většinou bojoval o holou existenci, nalezly u něj azyl i takové hvězdy jako Chris Amon (jeho 5. místo ve Španělsku roku 1976 se stalo prvním větším úspěchem Ensignu ve F1), Jacky Ickx a Clay Regazzoni (v roce 1977 připojil 5. místa v Itálii a USA). Nunn společně s Yipem také poskytli první šanci ve F1 Patricku Tambayovi, který 5. místy v Nizozemsku a Kanadě roku 1977 vyrovnal největší úspěchy značky ve F1.

 

Ensign N175 na klání historických monopostů

 

V roce 1980 se Regazzoni k Nunnovi vrátil, ale v Long Beach došlo k neštěstí, když mu v plné rychlosti praskl brzdový pedál. Při následné nehodě utrpěl Švýcar zlomeninu obratle a ochrnul. Nunnův malý tým se z této tragédie nedokázal vzpamatovat a v dalších letech už jen živořil.

V roce 1981 Team Ensign konečně opustil Nunnův soukromý pozemek a přestěhoval se do moderního areálu v Lichfieldu. Teddy Yip jej tehdy jako sponzor opět udržel při životě a na konci roku 1983 Ensign koupil, aby jej spojil se svým notoricky neúspěšným týmem Theodore. Jenže potřeba stavět skořepinu z uhlíkových kompozitů (měl ji jen poslední model N181, ze kterého se posléze stal Theodore N183) a nutnost získat motor turbo už byly i nad jeho síly.

 

Theodore N183, původně Ensign N181, na trati v Detroitu s Johnnym Cecottem za volantem

 

Mo Nunn se poté přestěhoval do USA. V šampionátu CART se stal technikem odpovědným za přípravu vozu Roberta Guerrera. Ihned uspěl, když Kolumbijci dopomohl ke druhému místu v Indianapolisu roku 1984. Pak jej angažoval Newman Haas Racing a další úspěchy následovaly po přestupu k Patu Patrickovi. U něho v roce 1989 připravil vůz pro Emersona Fittipaldiho, který s ním vyhrál jak 500 mil Indianapolisu, tak i titul v mistrovství CART.

V roce 1992 Mo Nunn nastoupil do týmu Target Ganassi Racing. Ve službách Chipa Ganassiho se stal nejúspěšnějším technikem CART 90. let. S jím připravenými monoposty získali mistrovské tituly Jimmy Vasser (1996), Alex Zanardi (1997 a 1998) a Juan Pablo Montoya (1999).

Na konci roku 1999 se Mo Nunn rozhodl znovu se osamostatnit a společně s Brucem McCawem a Rodem Campbellem založil vlastní tým Mo Nunn Racing. Jeho jezdcem se stal Tony Kanaan, ale na předchozí úspěchy se Nunnovi nepodařilo navázat.

Když se v roce 2001 rozhodl Alex Zanardi po neúspěšné sezoně u Williamsu ve F1 vrátit do mistrovství CART, spojil své síly opět se svým přítelem Mo Nunnem. Zanardimu se příliš nedařilo, ale na Lausitzringu se konečně zařadil opět mezi nejrychlejší. Jenže v závěru závodu došlo k tragické nehodě, při které byl jeho vůz zasažen z boku v plné rychlosti jiným monopostem. Ital přišel při nehodě o obě nohy a jen zázrakem se podařilo zachránit jeho život.

Mo Nunn v roce 2003 přešel se svým týmem do konkurenčního šampionátu IRL, ale dvě zde strávené sezony skončily dalším zklamáním. Na konci roku 2004 proto ohlásil odchod na odpočinek.

reklama
reklama

Komentáře ke článku