Před 70 lety se začala v Silverstone psát historie MS F1

Úvodním závodem nově vytvořeného mistrovství světa se stala přesně před sedmdesáti lety III. Velká cena Velké Británie, pořádaná královským autoklubem RAC.

V roce 1949 motocyklová federace FIM navázala na předválečnou tradici evropského šampionátu a vypsala mistrovství světa, zahrnující nejvýznamnější motocyklové závody. O rok později ji následovala i automobilová federace FIA.

Nejvýznamnější velké ceny a k tomu 500 mil v Indianapolisu se hodnotily jako mistrovství světa už v letech 1925 až 1927, kdy o titul soupeřily jen automobilky. Ve 30. letech na tuto tradici navázalo mistrovství Evropy jezdců.

Nově vytvořený šampionát sestával ze šesti podniků formule 1 a k tomu se připočítával výsledek 500 mil v Indianapolisu, konaných podle jiných pravidel (v zásadě se jednalo o předpis platný pro velké ceny v letech 1938 až 1946). Výsledky jednotlivých závodů se hodnotily body - osm pro vítěze, šest za druhé místo, čtyři za třetí, tři za čtvrté a dva za páté. Jeden bod získal jezdec, který dosáhl nejrychlejšího kola v závodě. Pokud se jezdci střídali nebo nejrychlejšího kola dosáhlo více závodníků, body se dělily rovným dílem.

Předpisy F1, platné od roku 1947, povolovaly dva typy pohonných jednotek. První navazovaly na předválečné voituretty s přeplňovaným motorem se zdvihovým objemem 1,5 l. Druhé vycházely ze sportovních vozů s nepřeplňovanými motory o objemu do 4,5 l. 

231986

Pamětníku velkých bitev třicátých let Luigimu Fagiolimu bylo už 51 let. Foto: archiv

Vznik mistrovství světa motivoval Alfu Romeo, aby se po roční přestávce vrátila k závodům s vozy 158 Alfetta s přeplňovanými osmiválci, koncepčně vycházejícími z předválečné konstrukce. V letech 1947-48 tato auta neměla rovnocenné soupeře. Jejich jezdci byli Nino Farina, Juan Manuel Fangio a Luigi Fagioli.

Maserati představilo v roce 1948 zcela nový vůz poháněný přeplňovaným čtyřválcovým motorem, jehož výkon na Alfetty nestačil. Jednalo se ale o relativně jednoduchý automobil, který kromě továrního týmu (jeho jezdcem byl Louis Chiron) používala i řada soukromých stájí, jako Scuderia Ambrosiana či ekipa Enrica Platého.

Jedinými speciály s nepřeplňovanými motory byly zpočátku francouzské Talboty Lago, vycházející ze sportovních vozů. Rychlostí sice zaostávaly za Alfettami a Maserati, nicméně jejich výhodou byla podstatně menší spotřeba paliva, a proto i menší počet zastávek kvůli tankování. Dva vozy Automobiles Talbot-Darracq řídili Giraud-Cabantous a Martin, další byly soukromé. 

231990

Vítěz Giuseppe Farina se ve stejném roce stal i historicky prvním mistrem světa F1. Foto: archiv

Do Anglie nepřijela Scuderia Ferrari, nejúspěšnější tým v sezoně 1949. Proti Evropanům se postavili Britové většinou s předválečnou technikou. Několik se jich ale objevilo v evropských týmech. Alfa Romeo jeden ze svých vozů například zapůjčila Regu Parnellovi a Scuderia Ambrosiana Britům poskytla oba své automobily. Největší domácí naděje ve F1, národní monopost B. R. M., nebyla včas hotova a představila se jen krátkou ukázkovou jízdou.

Už tréninky ukázaly, že čtveřice vozů Alfa Romeo představuje kategorii samu pro sebe a že zastaralé britské konstrukce na moderní evropské monoposty nestačí. Teoreticky nejvýkonnější vůz Maserati, připravený Scuderií Milano pro Bonetta, nenastoupil na start.

Velkou cenu poprvé v historii navštívila i panovnická rodina - král Jiří VI., královna Alžběta, princezna Margaret a hrabě Mountbatten s chotí.

Úvodní podnik mistrovství světa z dnešního pohledu nebyl nikterak dramatický. Čtyři vozy Alfa Romeo se rychle vzdálily ostatním. Farina už ve druhém kole vytvořil nový rekord tratě - s plnou nádrží byl dokonce o 0,2 sekundy rychlejší než v tréninku. Pořadí Farina, Fangio (na titulním snímku), Fagioli a Parnell se měnilo jen v důsledku zastávek na tankování.

Za čtveřicí alfett, mezi nimiž Parnell nedokázal udržet tempo svých zkušenějších kolegů, jely dva vozy Maserati Enrica Platého, řízené thajským princem Birou a baronem de Graffenriedem, a čtyři mohutné talboty.

Řada vozů postupně odpadla. Vyřazeny byly obě Platého maserati, Chiron s továrním maserati a Martin s talbotem. Za alfettami se tak s velkou ztrátou ocitli Giraud-Cabantous s továrním a Rosier s vlastním Talbotem Lago. Jediné vzrušení v monotónním závodu přišlo osm kol před cílem, když do té doby druhý Fangio odstavil svou alfettu, protože mu z motoru unikal olej. Nejúspěšnějším reprezentantem "British racing green" se nakonec stal Bob Gerard se svým archaicky vyhlížejícím vozem ERA.

Zdroj: převzato z magazínu FORMULE