Vzpomínka na největší závodnici všech dob...

Ing. Alfréd Neubauer, muž, který stál svého času v čele týmu Mercedes, ve své knize „Muži, ženy, motory" píše mimo jiné: „Paní Eliška Junková byla první ženou, která kdy udělala pokus získat prvenství ve světoznámém automobilovém závodě na Sicílii Targa-Florio, tehdejší nejtěžší závodní dráze na světě...

Mocný Campari, božský Albert Divo (který zlomil na potkání každé dívčí srdce mezi Paříží a Římem), tito dva a ještě mnozí další byli najednou silně znepokojeni docela neznámým děvčetem. Tento epický souboj trval na dráze delší než 400 km - až nakonec přece jen ženská dovednost musela na kolena před mužskou silou a výdrží. S velkými obtížemi ovšem a s potem, že by stačil na vykoupání, se podařilo přece jen Camparimu, Divovi a Connelimu, a pak i Chironovi dokončit závod před paní Junkovou..."

Narodila se 16. listopadu 1900 v Olomouci jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečnického mistra. Po vyučení nastoupila v šestnácti letech do místní pobočky Pražské úvěrové banky na pozici korespondentky. Zde se také poprvé setkává se svým budoucím manželem Čeňkem Junkem, který vedl v roce 1916 Olomouckou pobočku. V roce 1917 odchází Čeněk do Brna založit a vést další pobočku Pražské úvěrové banky, jako svoji „pravou“ ruku si vybírá právě Alžbětu.

Po konci 1. světové války odchází Alžběta do Francie a posléze do Ženevy na zkušenou. V cizině je její české jméno Alžběta vyslovováno jako Elisabette, Alžbětu si toto pojmenování získá tak silně že po pozdějším návratu do Čech se už nevrátí k původnímu jménu Alžběta ale jméno Elisabette si počeští na Elišku.

Během svého „vandrování“ po cizině se občas dostává i domů, při jedné z návštěv doma se rozhodne pro složení zkoušky z řízení motorového vozidla – musíme si uvědomit že to je v té době u dívky poměrně neobvyklá činnost. Je dost možné že původně si chtěla udělat „řidičák“ jen kvůli Čeňkovi, který byl pro automobily velice zapálen a v této době začal s automobily i závodit. Jak se ukázalo, nebyl sám, komu rychlá jízda učarovala...

V dubnu 1922 dosáhl Čeněk prvního motoristického úspěchu když z vozem Mercedes-Benz vyhrál v tu dobu ceněný závod do vrchu Zbraslav – Jíloviště. Další úspěch, tentokráte v osobním životě, zaznamenal Čeněk za dva měsíce, přesněji 24. června 1922. V tento den mu řekla tehdy 21letá Eliška své ano, a od této doby už nebyla Alžbětou Pospíšilovou, nýbrž Eliškou Junkovou.

Protože byli oba pro automobilové závodění hodně zapálení, nikoho asi nepřekvapí originálnost jejich svatební cesty, kterou zasvětili přípravám na závod Karlovy Vary - Mariánské Lázně. Negativem přípravy bylo, že Čeněk při tréninku na závod havaroval a zcela zničil svůj vůz. Pozitivem havárie bylo, že bylo nutné hledat jiný závodní vůz. To vyřešili Junkovi tak, že se vypravili na podzimní pařížský autosalon do Francie, kde se seznámili s Etorem Bugattim a dohodli se na koupi nového vozu Bugatti 30. Vůz jim byl doručen ještě před koncem roku 1922, oni ho pak hned na jaře vezli zpět do Molsheimu k přestavbě na závodní vůz.

(Eliška Junková coby host při MS cestovních vozů v Brně v roce 1987. Všímavý čtenář si jistě povšimne, že za paní E. je tovární BMW M3, s nímž mj. v Brně jel i Roland Ratzenberger.)

V počátcích závodila Eliška jako spolujezdec-mechanik Čeňka Junka, jejich první společné vítězství se datuje ke konci dubna 1923 kdy vyhráli už „tradičně“ závod Zbraslav – Jíloviště. V létě téhož roku si Junkovi pořídili novější a lepší závodní vůz – Bugatti 32. Vůz byl osazen výkonnějším dvoulitrovým osmiválcovým motorem a měl pontonovou karoserii. S tímto vozem dosáhli Junkovi několika dalších vítězství.

V srpnu 1924 si Junkovi pořídili zcela nový vůz Bugatti 35, mnohem významnější událostí toho roku však byl samostatný start Elišky. Sedmého září 1924 startuje Junková poprvé samostatně na mezinárodních závodech Lochotín-Třemošná a dojela na voze Bugatti 30 pro své první vítězství ve třídě sportovních automobilů. Také její manžel bral první místo, ovšem v kategorii závodních vozů kam jeho Bugatti 35 patřilo.

Podobný „double“ ve svých kategoriích zopakovali Junkovi v květnu roku 1925 na svém „rodinném“ závodě Zbraslav – Jíloviště a pak ještě na většině pořádaných závodů po celý zbytek roku 1925.

Rok 1926 byl pro Elišku velice významný, její manžel přesedlal na výkonnější Bugatti 35B a na Elišku „zbylo“ Čeňkovo Bugatti 35. S tímto vozem se Elišce podařil skvělý husarský kousek, když 9. května na jubilejním desátém závodě Zbraslav - Jíloviště porazila celé startovní pole, včetně svého manžela a získala tak svoje první absolutní vítězství. A jen za několik málo týdnů se Eliška účastní nejtěžšího evropského závodu do vrchu Klaussenpass ve Švýcarsku a získává na něm druhé místo ve své třídě, přitom se jedná o její vůbec první zahraniční závod!

Rok 1927 byl pro Elišku významný především její účastí na veleslavném (ale také maximálně těžkém) závodě Targa Florio. Eliška nestartovala ve své tradiční Bugatti 35, ale v modernější a lehčí Bugatti 37. V prvním kole si vedla velice dobře, bohužel ji v druhém kole postihla porucha řízení a po následné havárii mohla být ráda že zůstala naživu. Diváci však odměnili její výkon bouřlivým aplausem a samotný organizátor závodu Florio ji požádal, aby na závod nezanevřela a startovala i příští rok.

To, co jí tvrdohlavost její Bugatti vzala na Targa-Florio, ji vrátila na Velké ceně Německa na Nürburgringu, kde sice černá v obličeji, ale nesmírné šťastná, vystupuje Eliška v cíli z auta jako vítězka třídy. Vyhrává dva prestižní závody ve Francii, která jí rázem leží u nohou. Paříž má nový motoristický idol... Samotná Eliška na chvilku přemýšlí o konci kariéry, ale nakonec v závodění pokračuje.

6. května 1928 se Eliška opět objevuje na Targa Florio, tentokrát za volantem vozu Bugatti 35B svého muže. Ještě ve druhém kole nemůže být situace lepší, Eliška vede celé závodní pole s náskokem kolem 20 sekund, avšak ve třetím se nejprve projevily problémy s přehřívajícím se motorem, aby její šance na triumf definitivně odvál defekt pneumatiky, po kterém následovala nevyhnutelná oprava a pád o čtyři místa. Eliška Junková obsadila ve zmíněném závodě celkově páté místo, ovšem s časem jen o 9 minut horším, než měl vítěz, zároveň vybojovala cenu pro nejlepšího jezdce třídy netovárních jezdců, první cenu ženské závodnice a první cenu za nejlepší čas v závodě. Po návratu domů čekalo Elišku bouřlivé uvítání jak od manžela a od rodiny, tak i od množství jejích fanoušků.

Sama na největší úspěch své velmi krátké závodní dráhy vzpomíná: „Měla jsem v plánu jet závod na „sichrovku“, tedy opatrně, ale pilně. Skutečně jsem to dodržovala, jak jen to šlo... Projížděla jsem kolem tribun, nacpala jsem se před nějakou bugatku, ohlédnu se a byl to on - Divo. Dala jsem mu znamení, uvolnila cestu a držela se za ním... Držím se stále za ním a tak to zůstává až do pátého kola, kdy začíná vřít voda v chladiči. Zastavuji, čilý mechanik, tentokrát Francouz, vyskakuje a hlásí, že přestala pracovat vodní pumpa. Před očima se mi dělají mžitky. Tak mne smůla přece jen neopustila, v posledním kole budu muset prohrát... Ale mechanik mne utěšuje, ucpává pumpu a já běžím s plátěným vědrem k nedalekému potůčku pro vodu. A pak jsme jeli opravdu - jak se říká - na plný plyn. Konečně jsme na rovince do Campofelice, jedeme, co to dá, ale mně i ta rychlá jízda připadá jako věčnost. Konečně vidím tribuny, cíl. Vítá mě jásot diváků..."

Bohužel radost ze skvělého výkonu velice záhy vystřídal smutek. 15. července 1928 startoval Čeněk na známé severní smyčce Nürburgringu, dostal smyk, havaroval a téměř okamžitě zemřel na následky roztříštění lebky. Stal se tak první obětí tohoto náročného okruhu.

Pro samotnou Elišku byla smrt manžela těžkou ránou a tak nebylo divu, že se okamžitě vzdala závodního volantu. Nevzdala se však volantu úplně. Ve snaze vyrovnat se s Čeňkovým skonem, spojila se Eliška s Ettore Bugattim, který jí poskytl zcela nový kabriolet se kterým se vydala na náročnou cestu do Indie a na Srí Lanku, aby propagovala značku Bugatti. To byla Eliščina předposlední slavná jízda.

Tou poslední byla pak její účast na vzpomínkové jízdě Targa Florio v roce 1966 které se jí podařilo zúčastnit i přes odpor tehdejší politické reprezentace.

Samotná Eliška se od druhé poloviny minulého století pohybovala v naší automobilové závodní historii už jen jako pasivní účastník, či přesněji jako významný host toho kterého závodu. A tak vcelku logicky upadlo její jméno v českých zemích v zapomenutí a dnes je tak známější v zahraničí, kde její jméno najdeme v knihách pojednávajících o historii automobilového sportu.

V srdcích tisíců vyznavačů benzínu a stejně tak i v názorech erudovaných historiků zůstala jako nejlepší evropská závodnice své doby.

Informace čerpány z následujících publikací: kniha Eliška Junková autorů: Koťátko Petr, Černý Jiří, Adler Rudolf, Cincibuch Petr, Jozíf Milan, Junek Vladimír, Kožíšek Petr, Příhoda Emil; česká a anglická Wikipedia; z internetu obecně; z archivu autora článku

Velké foto: BPA/Martin Straka