Novinky

  • 03.06.2020 Neutral Lando Norris údajně tento týden absolvoval soukromý test s monopostem formule 3

  • 02.06.2020 Bad Před padesáti lety zahynul na okruhu v Goodwoodu Bruce McLaren

  • 02.06.2020 Good Kalendář letošních evropských závodů F1 byl oficiálně potvrzen

Facebook Instagram

David Kennedy: stejně rychlý jako Prost a Piquet

David Kennedy: stejně rychlý jako Prost a Piquet

Plavovlasý Ir David Kennedy se sice nikdy nedokázal kvalifikovat do oficiální velké ceny formule 1, pro mnohé pamětníky je ovšem se světem Grand Prix pevně spojen - ba hrdinou mládí.

Plavovlasý Ir David Kennedy se sice nikdy nedokázal kvalifikovat do oficiální velké ceny formule 1, pro mnohé pamětníky je ovšem se světem Grand Prix pevně spojen - ba hrdinou mládí. Talentovaný mladík byl prostě jedním z těch, kteří v nepravý čas vsadili na špatného koně, tak jak to v Kennedyho případě roku 1980 ohledně skomírajícího týmu Shadow bezesporu bylo. 62letý rodák ze Sliga ale byl a je na parketu automobilového sportu důležitou osobností, která se může poohlédnout po nejednom sportovním a obchodním úspěchu. Kennedy dnes vlastní týmy v Evropě i v Asii a v Monze poskytl Romanovi Klemmovi následujícíc rozhovor rozhovor.

RK: Coby slibný jezdec, který svůj talent potvrdil v Evropském mistrovství formule 3, jsi do sezony 1980 vyrazil jako tovární pilot stáje Shadow F1. Výsledkem Tvého snažení ovšem bylo sedm nevydařených pokusů o kvalifikaci za sebou, než se tým definitivně rozpadl a zanikl. Lituješ toho a jak frustrující byla tato zkušenost pro mladého sportovce?
DK: Ano, postoupil jsem do formule 1 za okolností, které snad nemohly být horší... Ale čeho litovat? Situace ohledně formule 1 byla podobná, jako dnes: pokud se objevila možnost postoupit, tak jsi se na to vrhl. A tak to tehdy bylo v mém případě. Byla to má jediná šance na kokpit F1. Situace v týmu ale byla špatná. Začátkem roku Shadow pořád ještě patřil jeho zakladateli Donu Nicholsovi. Ten ale ztrácel čas a energii nekonečnými tahanicemi ohledně vlastnictví týmu. Teprve později stáj převzal Teddy Yip. Sezonu jsme začali s mým dobrým přítelem Stefanem Johanssonem a dokázal jsem být zpravidla rychlejší. Po Brazílii Stefana nahradili Geoffem Leesem, na situaci to ale nic nezměnilo. Koncem června, po velké ceně Francie přestal tým Shadow existovat a já byl bez kokpitu...

RK: Vraťme se ale o pár let zpět, do dob Tvých začátků. Je to pravda, že jste společně s kamarádem přes zimu hledali zlato, aby jste mohli financovat svůj sport?
DK: Ale ano - a tím kamarádem nebyl nikdo jiný, než Derek Daly! Dostali jsme takový tip, že se těžbou cenných kovů dá na Aljašce, nebo v Austrálii dobře vydělat. Nemohli jsme se dohodnout, kde to zkusíme, tak jsme hodili mincí - opravdu to tak bylo! No a vyšla nám Austrálie. Makali jsme tam šest měsíců. To se ale vyplatilo. Když jsme se vrátili domů, tak si každý z nás koupil nový monopost formule Ford. Já jsem pak zcela ovládl národní britská mistrovství a Derek vyhrál prestižní Festival Formule Ford. A formule Ford, to tehdy nebyla legrace se šestnácti auty na startu, jak to bývá v juniorských třídách dnes. Ke každému podniku se tehdy přihlásilo kolem šedesáti hladových maníků. Jela se kvalifikace, pak rozjezdy a finále. Mladý jezdec tehdy musel mít trochu jinou "dravost", než ji mají mnozí chlapci dnes - a jí ji měl!
Na naši společnou dobu v Austrálii jsem si musel bezděčně vzpomenou na startu velké ceny Španělska 1980. Já seděl v mém Shadowu a Derek v Tyrrellu. Říkal jsem si tehdy "vida, kam to tihle dva chlapci z Formule Ford dotáhli!" Balestre a FIA ten závod ale prohásili za ilegální...

RK
: Následoval Tvůj postup do formule 3, přičemž jsi se překvapivě rozhodl pro účast v evropském šampionátu a ne v britském.
DK: Ano, všichni mí soupeři z formule Ford to táhlo do britského mistrovství F3. Já šel jinou cestou a dal přednost Evropě. Snažil jsem se totiž hledět trochu dál a myslel jsem si, že bude dobré, seznámit se s evropskými okruhy.

RK
: S předělaným autobusem, který ve svých útrobách vezl poněkud exotický monopost Argo-F3, jsi tedy kočoval po Evropě. Jaké to bylo?
DK: Ve formuli Ford jsem si ještě vystačil sám a na závody mne doprovázela jen má přítelkyně. To ve formuli 3 nešlo. Sezonu jsem vlastně začal s vozem March, tým za který jsem startoval ale bankrotoval. Musel jsem se tedy ohlédnout jinde. Vsadil jsem tehdy na nový Argo JM1 firmy Anglia Cars, protože se mi s jejím vlastníkem Jo Marquartem podařilo domluvit výhodný deal. Chtěli své auto propagovat a já se tak stal v jistém smyslu továrním jezdcem. Na závody jsem sebou musel brát čtyři lidi (jedním z nich byl Marquart) a sezona mne stála kolem 30.000 liber.

RK
: Od Tvých začátků Tě podporoval podnik jménem Group Waterworks. Co to bylo za firmu?
DK: Byl to podnik, který se zabýval konstrukcí a instalací vodovodů v Irsku a všeho kolem, co k tomu patří. Patřil jednomu příteli.

RK: Jak se Ti ve formuli 3 vedlo sportovně?
DK: Tehdy (roku 1978) bylo v Evropě strašně těžké vyhrát. Jezdili tam esa jako Alain Prost, Nelson Piquet a Piercarlo Ghinzani. Teprve později se tedy dala rozeznat nebývalá kvalita tehdejšího pole. Podařilo se mi ale čtyřikrát zajet nejrychlejší kolo a dvakrát dojet druhý. Byl jsem proto přesvědčen, že jsem také tak dobrý, jako oni. Rychlost jsem měl, jen mé auto trpělo špatným vyvážením, protože Marquart použil příliš těžké převodovky.

RK: Hned poté následoval Tvůj postup do britského šampionátu formule 1 (Aurora Series) s podporou známého podnikatele z Hong Kongu, Teddyho Yipa. Jak jsi se k němu dostal?
DK: Bylo to díky Sidovi Taylorovi, který tehdy vedl sportovní stránku týmů Theodore. Sid byl také Ir a byl o mých schopnostech přesvědčen.

RK
: V Auroře jsi se stal za Rupertem Keeganem vicemistrem...
DK: Měli jsme výborné auto, Posthletwaiteův Wolf WR4. Byl to fantastický monopost, se kterým se dalo krásně driftovat zatáčkami s volantem v protizáběru. Byl to pro mne krásný čas a krásná zkušenost. Vyhrál jsem hned můj první závod i když jsem tam narazil na esa jako Tony Trimmer, Guy Edwards nebo Emilio de Villota. V zimě jsme pak startovali v Austrálii, kde pořádali pro vozy F1/F5000 něco jako malou Tasmánskou sérii. Vyhrál jsem v Surfers Paradise - krása. Rád na ten čas vzpomínám. S tím stejným autem pak jezdila Auroru-F1 i Desiré Wilsonová. Byla výborná - možná nejlepší závodnice vůbec...

RK
: Následovala ona neblahá zkušenost v mistrovství světa formule 1, po které jsi se do monopostů již nevrátil. Tvá kariéra pokračovala na sektoru sportovních vozů.
DK: Dostal jsem nabídku od Mazdy a stal jsem se jejich továrním jezdcem číslo jedna. Nebyl jsem ale jen jejich jezdcem. De facto jsem organizoval jejich tým a program v Evropě. Auta sice stavěli v Japonsku, mužstvo, které je nasazovalo ale bylo doma v Anglii. Byli jsme opravdu jen malá skupinka a podařilo se mi získat konstruktéra Nigela Strouda, který namaloval Porsche pro CanAm. S Mazdou jsem zůstal až do devadesátých let a vrcholem mé spolupráce s Japonci bylo naše vítězství v Le Mans roku 1991. Tehdy jsem byl pořád ještě jezdcem číslo 1 "Mazdaspeedu", závod ale vyhrál náš druhý vůz s Herbertem, Weidlerem a Gachotem. Já dojel se Stefanem Johanssonem a Mauriciem Sandro-Salem šestý.

RK: Měl jsi a máš vedle samotného závodění i jiné obchodní zájmy?
DK: Ano. Založil a vlastnil jsem například světoznámou firmu GPRacewear, kterou jsem před několika lety prodal. Také jsem se zabýval manažerstvím mladých jezdců, ke kterým patřili například Richard Lyons a Ralph Firman. Díky mým dobrým konekcím v Japonsku jsem jim mohl zajistit dobrá místa v tamních šampionátech. Mimo toho mám dodnes vlastní sloupek v motoristických novinách a pracuji i pro televizi.

RK: Blížíme se tedy k současnosti, kdy spolupraciješ se synem Tvého bývalého sponsora Teddy Yipa, Teddym juniorem.
DK: Teddyho juniora znám již od jeho narození. K rodině Yip a Teddyho vdově Beverly Clark-Yip jsem nepřetržitě udržoval nejlepší vztahy. S mladším Teddym jsme se dali dohromady v šampionátu A1, kde jsme vedli roku 2008-2009 tým Ireland. S Adamem Carollem jsme měli výborné výsledky. Teddy junior si řekl "motorsport, to je lehké" a od té doby v tom jedu s ním.

RK
: Váš společný tým Status nasazuje vozy v GP2 a v GP3...
DK: Nejen to! Pod jménem Theodore Racing jsme aktivní i v různých šampionátech v Číně, Macau a Asii. Teddy junior ovšem zatím toto pojmenování nechtěl vzkřísit i na mezinárodním sektoru.

RK: "Zatím"..? Znamená to, že se s pojmem Theodore Racing možná znovu setkáme i v Evropě?
DK: Přemýšlíme o tom. Zatím ale pojedeme dál pod jménem Status.

RK
: Co plánuje Status pro sezonu 2016?
DK: Na každý pád i nadále seriál GP2, do kterého jsme letos teprve postoupili. GP3 za to ale asi vzdáme.

RK: Souhrnem na závěr - co byla Tvá nejsmutnější zkušenost v tolika letech automobilového sportu?
DK: Jednoznačně smrt mého týmového kolegy ze stáje Argo-F3, Jeanita Campose. Byl to mladý Argentinec a při testech v Silverstone vlětel za vysoké rychlosti kolmo do svodidel. Zlomil si vaz a moc se mne to tenkrát dotklo.

RK: A obráceně, na co jsi zvláště hrdý?
DK: Tak jsem hlavně rád, že jsou mé nohy ještě pořád napevno spojeny s mým zadkem ("that my legs are still attached to my as"). Ze sportovního hlediska jsem zvláště hrdý na fázi ve formuli Ford, kdy jsem dokázal, že jsem nejlepší. No a pak na mé tři vítězství ve třídách v Le Mans.

 

 

Komentáře ke článku