Tripolis 1933 - z historie automobilového sportu.

Minulost je to, co si Vy pamatujete, co si představujete, že si pamatujete, o čem přesvědčíte sebe, že si to pamatujete, nebo co předstíráte, že si pamatujete. Harold Pinter

V dějinách automobilového sportu je mnoho legendárních příběhů o velkých vítězstvích ještě větších jezdců, které se přenášejí z generace na generaci a nepřestávají udivovat nové a nové čtenáře. Za všechny jmenujme například památné vítězství Tazia Nuvolariho, který v roce 1935 na německém Nurburgringu porazil na své Alfě Romeo Typ B mnohem silnější smečku německých vozů; nebo velké vítězství Juan Manuela Fangia na tomtéž okruhu v roce 1957; nebo památné vítězství Stirlinga Mosse na Lotusu proti smečce vozů Ferrari v Monaku 1961; nebo úžasné vítězství Gillese Villeneuva ve španělské Grand Prix v roce 1981.

Žádná z těchto legend však nepřekonává to, co bylo k vidění při Grand Prix Tripolisu v roce 1933. Příběh tohoto závodu byl mnohokrát popsán těmi největšími novinářskými legendami. Autory článků byli mimo jiné Charles Proche, William Court, Charles Fox, Eoin Young, Richard Garrett, Chris Nixon, Mark Hughes či Rob Walker.

Závod je pak velice obsažně popsán i v knize Alfreda Neubauera „Speed Was My Life“ v kapitole „The Race that was Rigged“ (v originále Maenner, Frauen und Motoren: Die Erinnerungen des Mercedes- Rennleiters Alfred Neubauer). Neubauer byl manažer vítězného týmu Mercedes Benz v předválečném i poválečném období. Co je překvapivé na tom, že sám Alfred Neubauer použil tento příběh ve své knize, je fakt, že sám nebyl závodu přítomen a vše znal jen z doslechu. To mu na druhou stranu zase tak nevadilo, Neubauer byl nejenom skvělý manažer, ale i skvělý vypravěč příběhů a tudíž pro něj nebylo problém vyprávět příběh, který znal jen z doslechu a náležitě ho „okořenit“.

Příběh Tripolisu 1933 je tedy velmi neobvyklou legendou. Legendou, u které jsme schopni původ mýtu vystopovat s velkou určitostí.

Skutečný příběh souvisí s italskou předválečnou kolonií nacházející se na severu Afrického kontinentu – Libyí, tehdy Tripolitánií. Kolonie Tripolitánie hledala ve dvacátých letech minulého století způsob, jak nalákat do země turisty a osadníky, slibovala si od toho příliv kapitálu. Jedním z ideálních způsobů propagace se v tu dobu jevily automobilové závody, což byl sport mezi Italy velice oblíbený. Proto byl v roce 1926 postaven na okraji Tripolisu, hlavního města kolonie, betonový okruh o délce 26,2 km. Na tomto okruhu se pak až do roku 1930 závodilo se střídavými úspěchy. V prvním ročníku se dostavil očekávaný úspěch, ale postupně se závod finančně propadal do čím dál větší ztráty. V roce 1929 se závod konal jen díky přímému zásahu guvernéra Emilia de Bono, který osobně přesvědčil sponzory. V roce 1930 pak závod skončil katastrofálně, na start nastoupilo jen 12 vozů, diváků přišlo málo a ještě ke všemu při závodě zahynul vítěz předchozího ročníku, populární Gaston Brilli Peri. To vše vedlo k tomu, že organizátoři nebyli schopni v následujících dvou letech závod uspořádat.

Naštěstí prezident místního automobilového klubu Tripolisu nepatřil k lidem, kteří by se lehko vzdávali. Všechnu svou sílu napnul na pořádání dalšího závodu v roce 1933. Podařilo se mu dokonce zajistit z rozpočtu peníze na vybudování nového okruhu, peněz nebylo mnoho a byly vyčleněny z peněz na podporu turistiky.

V tu dobu jistý italský novinář Giovanni Canestrini, redaktor deníku Gazzetta dello sport - jednoho z nejpopulárnějších sportovních plátků v Itálii - hledá způsob, jak v Irsku velice populární způsob sázení na koně při dostizích použít pro sázení na automobilové závody. Jedná se o to, že lidé si kupují lístky s konkrétním koněm a pokud ten vyhraje a oni jsou vylosováni, následně získávají výhru.

Canestrini se domnívá, že podobné schéma může být použito při automobilových závodech a následně se se svým nápadem obrátí právě na Sforziniho s tím, že by mohl být uplatněn při jarním závode v Tripolisu v roce 1933. Část z výtěžku této loterie by bylo použito na dobudování okruhu, část by dostal samotný autoklub Tripolisu a část by bylo použito k propagaci Libye.

Egidio Sforzini, jehož snem je vybudovat skutečně moderní okruh, který by měl být vybaven moderním fotoelektrickým časovým systémem a měl by nabízet velkolepé zázemí jak pro jezdce, tak pro diváky, je pochopitelně nadšen.

Myšlenky se následně chopí starý známý guvernér Emilio de Bono, ten se brzy stane koloniálním ministrem ve vládě a tak se o prosazení nápadu osobně zasadí. Díky vlivu se nápad dostane až k Musolinimu, který je také nadšen a osobně ho schválí. A tak je 13. srpna 1932 na palubě italské námořní lodi Savoia podepsán královský výnos 1147, který umožňuje pořádat tuto loterii. Tikety se budou prodávat za 12 lir a výtěžek bude podporovat Libyi a financovat samotný závod.

Novým guvernérem se po de Bonovi stává Pietro Badogli, ten je o loterii informován a také s ní souhlasí. Tikety se začaly prodávat v říjnu 1932 a poslední tikety byly prodávány 16. dubna 1933. Pro představu bylo údajně prodáno tiketů minimálně za 15 milionů lir, ze zisku šlo 1,2 milionu lir na výdaje Tripolisu, na startovné a prize money šlo 550 tisíc lir. V samotné loterii pak mělo být rozděleno 6 milionů lir - 3 miliony bere majitel tiketu vítěze, 2 a 1 milion pak další majitelé tiketů dalších dvou jezdců v pořadí. Co se stalo ze zbytkem peněz, cca. 7,5 miliony lir, není jasné, ale pravděpodobně se na této akci přiživilo několik velkých zvířat ve fašistické vládě.

Štědrost organizátorů způsobila, že o závod byl eminentní zájem a závodu se zúčastnila většina špičkových italských týmů.

Co se týče samotného losování, stvrzenky jednotlivých losů byly poslány do Tripolisu jen několik dní po prodeji posledních lístků, losování se pak konalo v sobotu 29. dubna 1933 – tedy osm dní před samotným závodem. Na regulérnost losování dohlížel samotný guvernér Pietro Badogli. Každý z třiceti účastníků závodu měl tak vylosovaného člověka, který z případného vítězství toho kterého jezdce bude profitovat.

Brzký termín losování vedl k tomu, že už osm dní před závodem bylo jasné, kteří lidé budou z vítězství toho kterého jezdce profitovat. Protože favorité závodu byli vcelku jasní, je pochopitelné, že vylosovaní výherci s tiketem na tyto jezdce se zcela logicky snažili pojistit si určitým způsobem svou případnou výhru.

Následně se mělo dle mnoha pramenů udát toto: setkal se Canestrini s Nuvolarim na neutrální půdě, setkání se měli zúčastnit i Varzi a Borzacchini. Oficiální téma setkání není jasné, podle Canestriniho se probírala pouze témata blízká samotné organizaci závodu. Podle všeho se však nejednalo jen o samotném závodě, ale především o spojitosti závod – sázení na závod – odměna pro vítěze. V podstatě se jednalo o tom, jak neporušit sportovní pravidla, udělat „regulérní“ závod a zajistit, aby si zúčastnění po finanční stránce přišli na své. Zúčastněnými se rozumí nejenom jezdci, ale především šťastní vítězové loterie.

Pro úplnost uveďme, kteří lidé by profitovali z případného vítězství toho kterého jezdce - jméno držitele lístku pro Nuvolariho je uváděno jako Alberto Donati. Muž, který by profitoval z vítězství Varziho je obvykle uváděn jako Enrico Rivio z Pisy, držitel Borzacchiniho lístku je uváděn jako Alessandro Rosina od Piacenza. A s těmito muži a třemi jezdci Canestrini uskutečnil setkání.

Výsledkem setkání byla podle dobře informovaného zdroje dohoda, na základě níž měli jezdci Varzi, Nuvolari a Borzacchini sehrát divadlo a za toto divadlo být následně odměněni. Bez ohledu na to zda by zvítězil Nuvolari, Varzi nebo Borzacchini, každý z šesti účastníků dohody (tři jezdci plus tři výherci) by dostal přibližně 500 tisíc lir. Dalších 333 tisíc lir by pak dostali pokud by jeden další ze tří výše jmenovaných skončil tzv. v jedné vteřině s vítězem. Takže při úspěšném provedení závodu by každý, tedy všichni tři jezdci a tři šťastní držitelé jejich tiketů, dostali 833 tisíc lir – a to byly v roce 1933 velice zajímavé peníze.

Celá tato dohoda velice záhy prosákla na veřejnost, díky čemuž o ní psal téměř celý sportovní tisk, pochopitelně kromě deníku La Gazzetta dello sport – ten, kdo se účastní dohody, o ní nemůže informovat...:-)))

Po “provalení“ celé aféry se od ní někteří lidé snažili distancovat, například Nuvolari musel dokonce vydat prohlášení, že Enzo Ferrari neví nic o nějaké dohodě ohledně tohoto závodu.

Tato dohoda také nepomohla celkové atmosféře před závodem, zvláště závodníci nezúčastnění na dohodě byli vůči trojici Nuvolari, Varzi, Borzachini hodně nepřátelští – za všechny jmenujme Campariho a Fagioliho. Oba veřejně slíbili, že udělají vše pro to, aby v závodě zvítězili a porazili právě vzniklou koalici. Campari s Birkinem dokonce uzavřeli dohodu o vzájemné pomoci si v závodě. Jiní jezdci, například Gazzabini, se dokonce uchýlili k tomu, že Nuvolarimu veřejně vyhrožují.

Ale ani mezi účastníky dohody nebylo vše růžové, začalo jim docházet, že pokud se přímo nepodpoří, mohlo by případné závodění mezi Varzim, Borzacchinim a Nuvolarim mít pro dohodu katastrofální následky. Kdo ztratil nervy první byl Varzi, který chtěl za každou cenu zvítězit. Nuvolari byl ochoten o tom diskutovat, ale chtěl férové řešení a tak navrhl, aby o vítězi závodu rozhodl los mincí, který provede Canestrini. Varzi přistoupil na řešení, Canestrini hodil mincí a Varzi zvítězil. Nuvolari s výsledkem losu vyslovuje souhlas. Zde je docela zajímavé uvést, že se losovalo jen mezi Nuvolarim a Varzim, možnost losovat i s Borzacchinim o jeho případném vítězství nebyla využita.

Samotný závod byl odstartován v momentě, kdy guvernér Badoglio stiskl tlačítko aktivující startovací světla. Nejrychlejší start měl Carlo Cazzangia s Alfou Romeo 8C-2300, nicméně po dokončení prvního kola vedl Birkin následován Nuvolarim, Camparim, Zehenderem a zbytkem pole. Při dalším průjezdu startem a cílem už vedl Campari před Nuvolarim a Birkinem, za nimi už se začal tvořit časový odstup. V tu dobu začal mít Varzi problémy se svým Bugatti, motor kvůli problémům s olejem běžel jen na sedm válců. Problémy se následně podařilo redukovat a motor běžel opět na všech osm válců.

Ve 14 kole měl problémy Campari s olejovou nádrží. Poruchu částečně opravil, ale vůz nebyl schopen dlouho pokračovat. Campari neodstoupil ze závodu lehce, jeho chování bylo plné hněvu k Varzimu a Nuvolarimu.

A i další z jezdců, co slibovali pomstu syndikátu, měl problém - Birkin si při rutinní zastávce a tankování paliva spálil paži od výfuku a následně došlo i k menšímu požáru. Toto zranění se později ukázalo jako vážné a Birkin 22. června 1933 umírá. Faktem je, že není 100% jisté zda zemřel na následky popálení a požáru. Tento angličan za první světové války sloužil na Středním východě a onemocněl mimo jiné i malárií, smrt tudíž bývá občas přičítána i možnosti recidivy této choroby.

Závod však pokračoval dál, po 23 kolech se k návštěvě boxů a doplnění paliva odhodlal i Nuvolari. Samotné tankování bylo velice krátké, trvalo jen asi 20 sekund. Nicméně na trať příliš nespěchal a ztratil nějaký čas. Varzi se do boxů nechystal, jeho Bugatti bylo vybaveno další nádrží a proto nemusel v závodě tankovat.

A tak se Varzi následně dostal do čela závodu, ovšem v momentu, kdy musel přepnout přívod paliva z jedné nádrže na druhou, měl nečekané problémy. Nuvolari se nejen dostal za Varziho, ale dokonce ho i předstihl. Oba jezdci se spolu snažili komunikovat. Nuvolari nabyl dojmu, že díky technickým problémům Varziho dohoda ohledně výsledku závodu padá a tak nakrátko přebral vedení. Zda se jednalo o domluvené divadlo, nebo zda spolu skutečně bojovali, je těžké objektivně posoudit.

Každopádně jejich souboj pokračoval a zdálo se, že ani jeden není ochoten ustoupit druhému. V posledním kole se mezi jezdci rozpoutala pravá bitva o vítězství, Varzi využil celou šířku silnice, aby udržel Nuvolariho za sebou a ten i přes největší úsilí nedokázal předstihnout Varziho a Varzi tak následně zvítězil s náskokem 0,2 sekundy.

Otázkou zůstává, zda spolu v posledním kole skutečně bojovali, nebo zda hráli jen divadlo. Faktem je, že z čistě finančního hlediska pro ně bylo jedno kdo z nich zvítězí – oba brali 833 tisíc lir.

Je pochopitelné, že ne všichni měli z takového výsledku závodu radost, řidiči a majitelé tiketů, kteří z výsledku závodu neprofitovali, se pochopitelně bouřili. To, že aféra nakonec vyzněla do ztracena, bylo i důsledkem toho, že fašistická vláda postupně umlčela kritiku a přijala opatření, aby se něco takového už příště neopakovalo. V dalším roce došlo k losování pouhou půl hodinu před samotným závodem, v době, kdy už jezdci stáli na startovním roštu a díky tomu k žádné takové dohodě nemohlo dojít.

V roce 1936 byl šéf Tripoliského autoklubu Sforzini nahrazen Ottorino Giannantonionim. Sforzini se vrátil do Itálie, kde upadl v zapomnění a v únoru 1956 zemřel.

Závěrem je dobré zmínit, že samotná dohoda přinesla všem zúčastněným zajímavý finanční zisk, který si povětšinou užili. Výjimkou byl Borzacchini, který ještě téhož roku zahynul při VC Monzy.

Na závěr speciální dík Honzovi Procházkovi za úpravy textu.

Informace čerpány z atlasf1.autosport.com.