Novinky

  • 12.01.2023 Neutral Vettel po 10 letech a 150 kilometrech prodává Nissan GT-R.

  • 11.01.2023 Good Sebastián Montoya se stal členem juniorky týmu Red Bull.

  • 09.01.2023 Good Dnes se ujímá funkce šéfa Scuderia Ferrari Frédéric Vasseur.

Facebook Instagram

Robert Lechner: s formulí 1 mám otevřený účet...

Robert Lechner: s formulí 1 mám otevřený účet...

Koncem devadesátých let platil Robert Lechner ze Salzburgu za největší rakouskou naději formule 1.

Koncem devadesátých let platil Robert Lechner ze Salzburgu za největší rakouskou naději formule 1. Dnes vede osmatřicetiletý Lechner společně s bratrem Walterem vlastní závodní stáj, která nastoupí v německém a italském šampionátu formule 4. Celý tým se teprve před měsícem stěhoval do nových hypermoderních prostorů v obci Thalgau nedaleko Lechnerova bydliště a Salzburgringu. Tato investice se má postarat o další kapitolu v úspěšné historii Lechner Racingu. S Romanem Klemmem hovořil bývalý závodník o své kariéře, plánech a o motorsportu vůbec. 

To už měl svůj vlastní Monkey-Bike a nejen to: Robert Lechner a jeho Dallara-Opel formule 3 roku 1998.

RK: Rád bych náš rozhovor rozdělil na dvě části: zaprvé "Robert Lechner závodník" a pak "Robert Lechner šéf týmu a podnikatel". Tvůj otec, Walter Lechner senior, patřil od poloviny sedmdesátých až hluboko do devadesátých let k závodnické elitě Evropy. Ještě dnes se mi vybaví před očima obrázky rakouské televize, kde po vítězství v závodě Interserie na Österreichringu nedrží v náruči jen poháry, ale i své dva chlapce. Byla tedy Tvá kariéra a kariéra Tvého bratra Waltera juniora jaksi předznamenaná? Byli jste vystavěni otcově tlaku?

RL: S motorsportem jsme vyrůstali. Byli jsme ve středu jeho víru. Táta byl pořád s úspěchem na cestách a kamarádi ve škole o tom se mnou samozřejmě rádi mluvili. To, že u nás doma běžně procházely velké osobnosti sportu, jako Roland Ratzenberger nebo dnešní šéf Tora Rossa, Franz Tost pro nás ale bylo zcela normální. Roland (roku 1994 zahynul za volantem Simteku v Imole) dokonce občas směl být naší chůvou!   

Ohledně tlaku: ne, neměli jsme tlak... Vůbec ne - nula. Spíše obráceně: z dnešního hlediska musím podotknout, že by asi tenkrát bylo lepší, kdyby nás táta do sportu nasměroval mnohem dříve a silněji. Nikdy jsem například neměl vlastní motokáru a v depu jezdců jsem záviděl jiným dětem, které se směly prohánět na Monkey-Biku. Můj otec ale byl a je realista. Znal tento sport lépe, než mnozí ostatní a přesně věděl, že je nejen drahý, ale i nebezpečný.

 S Franzem Konradem jezdil Robert Lechner roku 2005 mistrovství světa GT.

RK: Tvůj otec byl mistrem Evropy Formule-V, šampion Intersérie, účastník 24h Le Mans a majitel vlastního týmu. Muselo Tě přeci napadnout, že se kolem Tebe děje něco zvláštního?

RL: Jak jsem již řekl - pro mne to byla normalita. Jistě byly tu příležitosti, kdy jsem cítil zvláštní hrdost. Například v Československu. Závody Intersérie tam tehdy na ochozy přilákaly statisíce diváků. Když jsme v Mostě přijeli před hotel Murom, tak tam již čekaly stovky fandů na autogramy a nálepky. Když se pak vrhli na tátu, tak jsem si myslel "Táta je Rockstar!"

Na druhé straně si dodnes dobře pamatuji na strašné české hranice. Dlouho jsme museli na něco čekat, všude byly ostnaté dráty, samopaly... Krčil jsem se v autě a měl jsem hrozný strach. Už jako dítě jsem tušil, že tady něco nebylo v pořádku.

Ach a při tom mne napadá: v Intersérii se tehdy daly vyhrát pěkné peníze. Jen je nikdo nesměl z Čech vyvézt. Proto jsme měli s Walterem doma témeř výlučně české hračky. Pamatuji i na matračky "Barum" a kuchyň plnou českého cibuláku! Za něco táta ty peníze utratit musel..

Robert coby majitel týmu Lechner-Verva-Porsche roku 2014 v Monze.

RK: Jak se tedy nakonec událo, že jsi začal závodit i Ty?

RL: Táta měl na Österreichringu závodnickou školu a během prázdnin jsme tam s Walterem směli vždy pár týdnů pomáhat - tedy uklízet dílny a pucovat auta. Walter Penker tam tehdy vedl motokárovou dráhu a jednoho dne nás nechal jen tak z legrace jet. Franz Wurz, otec jezdce F1 a mluvčího GPDA Alexe, si pak vzal tátu stranou a navrhl mu, aby mě v malém rámci nechal závodit. Roku 1991 jsem tedy jel pár klubových závodů. Motokáru nám půjčil známý. Vedl jsem si celkem dobře, protože jsem pak v letech 1992 až 1994 slavil úspěchy v národním šampionátu. Po technické stránce se ale o mne staral pořád ještě ten známý a k závodům mě vozila máma, nebo děda. Táta měl dost své vlastní práce a podívat se přišel jen jednou za rok, aby "si udělal obrázek o mém vývoji". Nechtěl se do toho míchat, protože sám nepřicházel z motokárové scény a nevyznal se tam příliš dobře. Prostě ještě nepatřil do generace Sennů a Schumacherů.   

RK: Roku 1995 jsi pak postoupil do monopostů...

RL: Ano, a i tentokrát hrál Alex Wurz klíčovou roli. Byl jedním z absolventů tátovy závodnické školy, stejně tak jako například i Stefan Bellof nebo Christian Klien. V mých očích byl Alex hrozně "cool". Byl mistrem formule Ford, měl vlastní auto, přítelkyni... To mi moc učarovalo a chtěl jsem to také!

Táta byl s mým vývojem spokojen a rozhodl se, že mne jednu sezony podpoří. Koncem toho roku jsme pak chtěli zhodnotit výsledky a rozhodnout, jak pokračovat dál. Výsledky byly výborné. Stal jsem se hned rakouským mistrem a koncem sezony jsem dokonce před Basem Leindersem v Brands Hatchi vyhrál závod mistrovství Evropy. Příští den jsem tam nastoupil do Festivalu Formule Ford, jakéhosi světového šampionátu této třídy a dojel jsem za Markem Webberem čtvrtý. Ještě v Anglii mi šéf Van Diemenu, Ralph Firman nabídl pro příští rok bezplatně tovární vůz pro britské mistrovství. Webber měl být můj týmový kolega.

Robert Lechner vítězí roku 1999 na Norisringu.

RK: Příští léta se, jak známo, proměnily ve "velkou show Roberta Lechnera". Opět jsi se stal mistrem formule Ford, pak šampionem silnější formule Renault a roku 1998 jsi byl vicemistrem prestižního mezinárodního německého šampionátu formule 3. Tvé cíle se jasně rýsovaly na obzoru: formule 3000 a pak formule 1. Na startu Grand Prix jsme Tě ale nikdy neviděli, v čem byla chyba?

RL: Po sezoně 1998 jsem měl několik nabídek ohledně přestupu do formule 3000 a ohledně testů formule 1. AMG-Mercedes a Opel se mnou chtěli jednat o vozu pro DTM. Všem jsem ale odřekl - a oni se již podruhé neozvali... Za pousmání stojí, že dnes je ředitelem sportovního oddělení Mercedesu Toto Wolff, další z žáků školy Walter-Lechner-Racing-School.

Ozvaly se u mne i velké manažérské skupiny jako Willi Weber (Schumacher), Peter Cramer nebo WWP a chtěli mi dát smlouvu. Táta ale byl přesvědčen, že je to všechno moc brzy. Byl jsem tenkrát takový maličký hubeňourek a chtěl mě chránit před nástrahami velkého světa. Dobře tomu rozumím.

Zůstal jsem tedy druhý rok ve formuli 3. Jako vicemistr minulé sezony jsem platil za favorita. Měli jsme velké sponzory  a i média měla jistá očekávání. Tlak byl obrovský a překvapilo mne, že s úspěchem ještě rostl! V takové pozici by mi pomohl jen titul -  ten jsem bohužel nevyhrál. Roku 1999 jsem byl rychlejší a lepší jezdec, než před tím, měl jsem ale několik nehod.

Koncem sezony jsem myslel, že všechno vyžehlím dobrým výsledkem v Macau. Byl jsem zrovna druhý za Jensonem Buttonem, když jsem vyletěl do bariéry... Bylo to ale právě v Macau, kde jsem si sám sobě definitivně potvrdil, že jsem špičkový jezdec. V kvalifikaci jsem měl také nehodu, přesto jsem docíli třetího nejrychlejšího času. Většina pozorovatelů byla ale tak povrchní, že můj výkon kvůli té nehodě v závodu zapadl.

Robertovy nejhezčí léta v motorsportu: v sérii V8-Star s týmem Zakspeed roku 2003

RK: Šel jsi pak, tak jako Ratzenberger, Schumacher a Irvine před Tebou, na rok do Japonska.

RL: Pro ročník 2000 jsem měl dvě možnosti. Buď postup do formule 3000, nebo Japonskou formuli 3. Táta mne tlačil směrem F3000 a testoval jsem za týmy Super Nova a Astromega v Jerezu. U Astromegy tam byl mým týmovým kolegou mladý Fernando Aalonso. Tenhle Španěl byl neuvěřitelně rychlý a v nitru duše jsem uznal, že je lepší, než já. Byl jsem naivní. Dnes je mi jasné, že prostě rychlejší být musel - celý rok na té trati jezdil, zatímco pro mne byla úplně nová...

Rozhodl jsem se pak pro Japonsko. Mělo to více důvodů. Boss továrního týmu Tom´s-Toyota mi věřil a oslovil mne již v Macau. Smlouva s ním znamenala, že jsem konečně mohl sportem vydělávat peníze. Mimo to jsem chtěl všem dokázat, že to zvládnu i sám, bez táty. No a také jsem chtěl prostě pryč od médií a stát se továrním jezdcem.

RK: Tvůj "Japonský plán" ale nevyšel...

RL: Ne úplně... Dokázal jsem sice i tam vyhrávat závody, byl jsem ale příliš daleko pryč od Evropy. Před "érou internetu" to byl velký problém. Zprávy o mých výsledcích zde nebyly moc dobře viditelné, mé úspěchy tedy byly de facto bezcenné.

Ze začátku jsem tam bydlel společně s Alexem Yoongem, s jejich řečí a kulturou jsem se ale nějak nedokázal spřátelit. Nabídli mi sice, abych zůstal a jeszdil jejich F3000 a GT, po roce jsem se ale rozhodl, že se vrátím do Evropy.      Svět motorsportu je ovšem velmi zapomětlivý a po mém návratu jsem se zde ocitl bez sponzorů a bez manažera...   

Roku 2012 se Robert vrátil do svého V8-Star Jaguaru při demonstrační jízdě na Salzburgringu.
                                                                                                                              

RK: Co tedy bylo retrospektivně rozhodující chybou v plánování Tvé kariéry?

RL: Měl jsem lépe využít "vlnu úspěchu roku 1998". Měl jsem tehdy přestoupit do DTM a vedle toho vzít místo testmana formule 1. Myslím, že by to můj tehdejší sponzor, telefonní společnost A1, finančně zařídil. Také jsem se neměl "manažovat sám". Měl jsem to přenechat profesionálům, s důležitými vztahy. Časem je člověk vždy chytřejší...

RK: Později jsi pak ale přeci dokázal, vybojovat se mezi špičku jezdců GT a sportovních vozů...

RL: Neměl jsem opravdu nic v ruce, když mne jednoho dne oslovil jeden bývalý mechanik Lechner Racingu. Jeho tým MIS potřeboval pro závod seriálu V8-Star náhradu pro závod na Salzburgringu, protože jejich jezdec onemocněl. Rád jsem tedy zaskočil - a ten závod jsem před Johnny Cecottem vyhrál!

Znamenalo to můj průlom. Pro příští dva roky jsem dostal smlouvu s týmem Zakspeed a jezdil jsem za ně v V8-Star společně s bývalým pilotem F1 Pedrem Lamym.  Ty auta měly senzační zvuk a vyhrával jsem. Tyhle dva roky se Zakspeedem byly nejlepší mé závodnické kariéry!

Roku 2004 Robert jezdil na Ferrari 550 týmu JMB v mistrovství světa GT.

RK: Kdybys směl vybrat nejhezčí okamžik Tvé kariéry..?

RL: Tak bych vybral mé vítězství při čtyřiadvacetihodinovce na Nürburgringu roku 2002. Vyhráli jsme společně s Pedrem Lamym a Peterem Zakowskim na Dodge Viper a je to zvláště pěkné, když se můžeš radovat s kolegy.

RK: A okamžik největšího zármutku?

RL: Tak to musím opravdu hodně dlouho přemýšlet... Ano, vzpomínám si na jeden večer v hotelu v Suzuce během mého prvního závodního víkendu v Japonsku. Na špičku mi chyběli tři desetiny a já neměl plán, kde je najít. Cítil jsem se tehdy hrozně sám a bezradný. Oči mi zvlhly a ptal jsem se, jestli to nebyla chyba, že jsem se tam vůbec vydal..?

Mladý šéf týmu Robert Lechner prezentuje hrdě svou novou firemní budovu v Thalgau u Salzburgu.

RK: Čímž bychom dospěli ke druhé části rozhovoru - Robert Lechner, majitel týmu, manažer a učitel...

RL: Můj poslední závod jsem jel za Astonu Martin roku 2008 společně s mým dobrým kamarádem Tomášem Engem na Nürburgringu. Již roku 2005 jsme ale s bráchou založili agentůru, která se specializovala na různé prezentace a PR-akce. Jednou takovou akcí byl náš podíl na provedení a organizaci šampionátu Mini-Cooper-Challenge. Konkrétní plány ohledně založení vlastní stáje jsme tehdy ale ještě neměli.

Firma se dost dobře vyvíjela a v létě roku 2012 nás oslovil jeden polský olejářský koncern, zda bychom s ním nechtěli nastoupit do  Porsche Supercupu. V letech 2013 až 2015 jsme tam slavili ohromné úspěchy.

RK: Jak vypadá dělba práce mezi bratry Lechnerovými?

RL: Jedna naše spolupracovnice to moc dobře definovala: "Robert je software podniku a Walter hardware". Jako vyučený ekonom se starám předevšímm o finanční stránku a marketing. Walter je zodpovědný za logostiku a techniku. 

Nový komplex dílen a kanceláří stáje Lechner Racing se nachází jen několik kilometrů od Salzburgringu.

RK: Teprve v březnu jste se přestěhovali do vašeho nového "hlavního stanu" u Salzburgringu. Kolik spolupracovníků má Lechner Racing a jaký ja váš program sezony 2016?

RL: Chtěli bychom se vrátit ke kořenům Lechner Racingu a proto pojedeme se třemi vozy formuli 4 v Německu a Itálii. Naši jezdci Michael Waldherr, Yannik Brandt a Tommy Preining všichni prošli naší závodnickou školou a mají velký potenciál.

Máme sedmnáct pevných zaměstnanců a mimo závodní stáje vedeme dále naší školu a konzultační agentůru.

RK: Kde vidíš rozdíly mezi dnešní formulí 4 a dorosteneckými šampionáty Tvé éry před dvaceti lety?

RL: V zásadě dělají jezdci dnes ty stejné chyby jako tenkrát. V tom ohledu se tedy nic nezměnilo. Musím ale přiznat, že dnes vládne mnohem větší vyrovnanost. Všichni přicházejí do monopostů z motokár a jsou tedy již ostřílení závodníci. Také okolí se hodně změnilo. Mého času ještě neexistovali všichni ti manažeři, trenéři a physioterapeuti.

Robert Lechner má svou přilbu již jen jako dekoraci kanceláře a chce další úspěchy slavit coby manažer.

RK: Jakým způsobem vybíráte vaše jezdce?

RL Týdně se u nás hlásí kolem patnáct zájemců o kokpit. Po telefonním rozhovu ty nejslibnější pozveme k nám. Stavíme i moderní simulátor. V osobním rozhovoru si pak uděláme celkový obrázek, protože se nesmí opomenout ani finační stránka věci. Budget jedné sezony formule 4 se pohybuje kolem 300.000 Eur. V zásadě je to ale tak, že kdo chce za Lechner Racing závodit, ten musí předem projít naší školou.

RK: Stavbou nového komplexu jste položili základ úspěšné budoucnosti vašeho týmu, jaké jsou vaše plány příštích několika let?

RL: Dovedl bych si Lechner Racing docela dobře představit v DTM. Naším dalším velkým snem ja nastoupit v Le Mans. No a pak je tu pořád ještě i formule 1. Jako jezdec jsem se tam sice nedostal, jsem si ale jistý, že to dokážu na sektoru manažementu. S mými zkušenostmi a konekcemi tam mohu jistě hodně dokázat. Nejdůležitější poznatek mých pětadvaceti let strávených v motorsportu totiž je, že k úspěchu vede pouze optimální souhra talentu, vztahů a správných rozhodnutí...

S formulí 4 se Lechner Racing vrací ke svým kořenům. Tým nastoupí jak v německém, tak i v italském šampionátu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Texty k obrázkům:

01 - To už měl svůj vlastní Monkey-Bike a nejen to: Robert Lechner a jeho Dallara-Opel formule 3 roku 1998.

03 - Robert Lechner vítězí roku 1999 na Norisringu.

05 - Robertovy nejhezčí léta v motorsportu: v sérii V8-Star s týmem Zakspeed roku 2003.

07 - Roku 2012 se Robert vrátil do svého V8-Star Jaguaru při demonstrační jízdě na Salzburgringu.

08 - Roku 2004 Robert jezdil na Ferrari 550 týmu JMB v mistrovství světa GT.

10 - S Franzem Konradem jezdil Robert Lechner roku 2005 mistrovství světa GT.

11 - Robert coby majitel týmu Lechner-Verva-Porsche roku 2014 v Monze.

 

L01 - Mladý šéf týmu Robert Lechner prezentuje hrdě svou novou firemní budovu v Thalgau u Salzburgu.

L015 - Nový komplex dílen a kanceláří stáje Lechner Racing se nachází jen několik kilometrů od Salzburgringu.

L04 - Robert Lechner má svou přilbu již jen jako dekoraci kanceláře a chce další úspěchy slavit coby manažer.

L08 - C