Novinky

  • 22.10.2018 Bad Kevin Magnussen a Esteban Ocon byli dodatečně diskvalifikováni z VC USA

  • 21.10.2018 Neutral Kimi Räikkönen ve Ferrari vyhrál VC USA před Verstappenem a Hamiltonem

  • 21.10.2018 Neutral Na obou mercedesech byly před startem VC USA vyměněny vodní pumpy, trest nehrozí

Facebook Instagram

I španělskému králi poklepal na rameno

I španělskému králi poklepal na rameno

Legendy: Mika Häkkinen

Dvojnásobný mistr světa Mika Häkkinen asi neměl tolik fanoušků, kolik by si zasloužil. Jako by se báli jeho ledově chladných pohledů, které pramenily v seveřansky klidné povaze. Rodák z předměstí Helsinek se ze světa F1 vytratil v pravý čas. A se závoděním skončil ve chvíli, kdy převzala vládu jeho finská kopie – Kimi Räikkönen.

Ve třinácti letech Mika Häkkinen dojížděl denně do školy ve městě Vantaa na starém kostitřasu. Nejvíc se mu na něm líbilo, že nemá brzdu. Taková jízda z kopce, to bylo panečku dobrodružství! Až si toho všiml jeho učitel a poslal ho do cirkusácké školy. Tam se učil krkolomné kousky na visuté hrazdě a proskakoval hořící obručí.

Byla to veselá léta,“ vzpomíná dodnes. Koutky jeho úst při těch slovech lehce zaškubají do typické grimasy, které u něho můžeme považovat za úsměv. Vyloudí ho pokaždé, když na své nebezpečné kousky už jen vzpomíná…

V roce 1980 skočil do motokáry, kterou mu otec koupil po Henrim Toivonenovi, a také za volantem prokazoval cit pro přesnost. Stal se čtyřnásobným mistrem Finska a pak mu pomohl krajan Keke Rosberg získáním sponzorů přestoupit do formulí. V roce 1987 získal první cennější trofej, když ve voze Reynard vyhrál mistrovství Skandinávie ve formuli Ford. O rok později zvítězil v Euroserii formule Opel a odešel do Anglie, protože právě tam se tehdy soustřeďovali jezdci s talentem pro F1. V roce 1989 obsadil s vozem Reynard celkově 7. místo v britském šampionátu F3 a v následujícím roce získal za volantem Raltu titul a deset vítězství! 

Mika Häkkinen při premiéře ve VC USA 1991 za volantem lotusu 

To už byly dostatečné argumenty pro vstup do F1. První příležitost dostal ve VC USA 1991 ve Phoenixu v týmu Lotus. Už ve třetím závodě, ve VC San Marina, získal za 5. místo své první dva body. Byly však za celou sezonu jediné a stačily jen na 15. místo v konečném pořadí. Naopak se přesvědčil, že obtížnější než vystoupit na výsluní je udržet se mezi elitou. Necelé tři měsíce po prvním bodovém zisku se v Magny-Cours ani nekvalifikoval do závodu. Ve druhém roce poskočil na osmou příčku a zaujal i Rona Dennise, který ho okamžitě angažoval do McLarenu. Zrodilo se tak jedno z nejdelších spojení jezdce a šéfa týmu v historii F1. Společně absolvovali devět úspěšných sezon. Aniž by o tom jeden nebo druhý hovořili, stali se z nich opravdoví přátelé. Ron Dennis nedal na Miku dopustit, protože si vážil jeho věrnosti, férovosti a přímého jednání.

Ačkoli Ron Dennis vždy prohlašoval, že v jeho týmu se neurčují jedničky či dvojky, leckdo právě na vztahu s Finem dokazoval, že tomu tak vždycky není. Křivdu občas cítil i týmový kolega David Coulthard, ale nedával to nijak hlasitě najevo, protože si na druhé straně místa ve špičkové stáji vážil.

V roce 1993 byl týmovým kolegou Brazilce Ayrtona Senny 

První šanci v mclarenu dostal Mika Häkkinen ve VC Portugalska 1993, když nahradil neúspěšného Michaela Andrettiho. V prvním závodě sice havaroval, ale už ve druhém vystoupil na stupeň vítězů. Bylo to ve VC Japonska a po jeho boku stáli nejslavnější ze slavných: týmový kolega Ayrton Senna jako vítěz a čerstvý šampion Alain Prost v barvách Williamsu.

Tento jediný úspěch stačil k tomu, aby se Fin stal pro následující ročník základním kamenem McLarenu, který vyměnil motory Ford za nové peugeoty. Häkkinen se vyšplhal až na čtvrtou příčku konečného pořadí se ziskem 26 bodů. To ještě z uctivé vzdálenosti sledoval bitvu o titul mezi Michaelem Schumacherem (Benetton) a Damonem Hillem (Williams). Na stupeň vítězů v té sezoně poprvé vystoupil po VC San Marina. Místo radosti z dalšího úspěchu s ním však hluboce otřásla smrtelná havárie bývalého týmového kolegy Ayrtona Senny.

 

Stupeň vítězů po VC Japonska 1993: zleva Alain Prost, Ayrton Senna a Mika Häkkinen 

V roce 1995 došlo k důležitému spojení McLarenu s Mercedesem jako dodavatelem motorů. A také k problematickému angažování veterána Nigela Mansella na dvě velké ceny. Byl to těžký rok, protože auto najednou nestačilo na výsledky, na které si pomalu zvykal. Mika chtěl víc od vozu i sám od sebe. A v listopadu se při nehodě div nezabil. To když mu v tréninku na australskou velkou cenu v Adelaide praskla levá zadní pneumatika a bez brzdění narazil do zdi. Život mu zachránila pohotová tracheotomie přímo na závodní dráze. Dlouho ležel v australské nemocnici. A společnost mu dělala Erja Honkanenová, finská dívka, kterou krátce předtím poznal jako pracovnici cestovní kanceláře na Azurovém pobřeží. Erja zmírnila jeho bolest i dlouhé čekání na uzdravení. Právě v nemocnici se jejich vztah natolik prohloubil, že se později vzali. Společně se usadili v Monaku přímo proti knížecímu paláci a vychovávali společně syna Huga Ronana (nar. 11. 12. 2000) a dcerku Ainu Julii (nar. 12. 5. 2005).

Na první vítězství musel Mika Häkkinen čekat až do 96. velké ceny. Vytvořil tím tehdejší rekord v trpělivém čekání na první triumf, který později překonali Giancarlo Fisichella (110), Jenson Button (113), Jarno Trulli (117) a Rubens Barrichello (124). Společně s novým partnerem Davidem Coulthardem (v letech 1997 až 2001) totiž museli čekat, až se podaří doladit spolehlivost stále se lepšícího motoru Mercedes. Obrat nastal v posledním závodě sezony 1997 ve španělském Jerezu. Fin vyhrál jen díky tomu, že Jacques Villeneuve už měl titul v kapse a v předposledním kole pustil svého soupeře do vedení. Šuškalo se, že to byla sjednaná odměna za to, že jezdci týmu McLaren nezkříží Kanaďanovi cestu za titulem.

V roce 1998 se na ramenou Eddieho Irvinea a Davida Coultharda radoval z prvního titulu mistra světa

Houževnatěji než mnozí kolegové Mika podřizoval svůj život cíli: v co nejkratší době vyhrát co nejvíc závodů. Možná to bylo tím, že na první triumf musel tak dlouho čekat. Byla to odměna za trpělivou práci pro McLaren v letech, kdy se stáji příliš nedařilo. Víc než na trati Mika trpěl při plnění povinností vůči sponzorům. Hodně by o tom mohl vyprávět Pavel Turek, který přišel k týmu začátkem roku 1997 a absolvoval v blízkosti finského jezdce nejúspěšnější fázi jeho kariéry. Při nejrůznějších akcích se mu dostával stále víc pod kůži. A jednou se ve finské sauně Mika tak rozpovídal, že se Pavel nestačil divit. Poznal ho díky tomu z úplně jiné stránky. A patrně byl jedním z mála lidí kolem F1, kteří měli možnost alespoň na pár hodin poznat Miku jako úplně jiného člověka.

Navenek působil Mika Häkkinen velmi uzavřeným dojmem. I v mateřštině často hledal slova, aby vyjádřil své pocity nebo názory. Jako by ho obtěžovalo vše kolem, zpravidla schovával oči za sluneční brýle. Nervózními prsty si často pohrával s pohárkem kávy. Kdo vyhrál jako on první závod na motokáře už v šesti letech a od té doby prahl po dalších triumfech, žil ve třiceti dávno ve světě, kde nebezpečí představovalo každodenní rutinu. A kde zvuk motoru hovořil jasnější řečí než zvídavé dotazy novinářů. Ani mezi čtyřma očima většinou nebyl tak roztomilý jako v televizní reklamě Mercedesu, kde mu stačil koketní úsměv a několik slov („Je to diesel… No jasně!“). Proto také sponzoři později s úspěchem obsazovali do reklamy zároveň manželku Erju, která měla na Mikův projev blahodárný vliv.

Za volantem mclarenu v roce 1999 obhájil svbětový titul

Pokud jde o lidské rysy, daly se na něm najít nedostatky. Když mu tisk vyčítal aroganci, docela to chápal, protože prý jeho slova mnohdy vyzní chladněji, než jsou myšlena. Nejvřelejší pocity vyjadřoval spíš rukama: po závodě si vždycky nejdřív prohrábl blonďaté vlasy a pak inženýrům a mechanikům uznale poklepal na rameno, aby jim ukázal, že i uzavřený Fin umí být srdečný. Tímhle gestem se pozdravil třeba i se španělským králem Juanem Carlosem, když mu předával vítěznou trofej. Víc lidskosti si formulový mistr světa asi neuměl představit.

Za prvním titulem mistra světa vykročil razantně. Sezonu 1998 zahájil triumfy v Austrálii a v Brazílii. V prvním případě se na pokyn týmu vzdal vítězství jeho kolega David Coulthard. A svět F1 si zvykal vídat Miku na nejvyšším stupni. Zvláštní bylo, že on sám jako by tomu ještě nepřivykl. Stále působil nedůvěřivě a na zářící hvězdu F1 byl až příliš plachý. Z prvních jedenácti závodů sezony byl sedmkrát nejrychlejší v kvalifikaci a šestkrát zvítězil!

Největším překvapením byly právě výkony v souboji s časem, protože do té doby byl experty považován za rychlejšího jezdce David Coulthard. Za srovnatelných podmínek však měl většinou mírně navrch „létající Fin“. Že si potom v závodě udržel vedoucí pozici, to ani tolik nepřekvapilo. Komfortní náskok 22 bodů se však náhle ztenčil na pouhé 2 body. Právě v tom okamžiku se plně projevila Häkkinenova odolnost. I když byl vystaven obrovskému psychickému tlaku, nedal se vyprovokovat k chybám. Suverénně vyhrál další dvě velké ceny v Rakousku i v Německu. K historické návštěvě České republiky pak přijel jako vedoucí jezdec světového šampionátu.

O první titul nakonec musel bojovat až do posledního závodu – do VC Japonska v Suzuce. Dokázal zvítězit, zatímco jeho největší soupeř Michael Schumacher nebodoval. Měl jsem štěstí, že jsem tehdy oslavy titulu mohl absolvovat v Mikově blízkosti. S přispěním finské vodky Finlandia se rychle zbavil obvyklé masky a ledová kra před našima očima roztála. Mika Häkkinen se uměl radovat a bavit jako každý jiný. Jen k tomu musela být ta pravá chvíle.

O rok později prvenství obhájil. Jen zdánlivě to bylo snazší, protože jeho největším soupeřem byl Eddie Irvine. Michael Schumacher si tehdy ve VC Velké Británie v Silverstone zlomil nohu a vynechal šest závodů. Do Malajsie však už přijel pomoci týmovému kolegovi, aby se stal po dvaceti letech prvním mistrem světa v barvách Ferrari. Mika bojoval proti přesile, ale v přímém souboji v Suzuce Ira porazil. Byl na vrcholu, ale F1 ještě neopustil. Pokusil se o hattrick, ale na rozjeté Ferrari už nestačil. Na konci roku 2001 se na své trati v Suzuce s formulí 1 rozloučil. Nechybělo mnoho, aby ještě mohl naposled zamávat ze stupně vítězů, ale dojel čtvrtý za týmovým kolegou Davidem Coulthardem. 

V anketě Zlatý volant 2016 byl Mika Häkkinen odměněm cennou trofejí, kterou mu předal Josef Zajíček

 

Dal si pauzu a po třech letech podlehl vábení Mercedesu, aby si ještě zkusil zazávodit v německém šampionátu cestovních vozů DTM. Během tří sezon vyhrál tři závody. V celkovém pořadí obsadil 5., 6. a 8. místo. A pak ve 39 letech definitivně odložil volant závodního vozu. Mika Häkkinen, dvojnásobný mistr světa F1, odešel do závodnického důchodu.

Na kontě měl 161 velkých cen, 420 získaných bodů, 20 vítězství, 51 umístěnbí na stupni vítězů, 26 pole position, 25 nejrychlejších kol, 1487 kol v čele závodu. V minulosti několikrát navštívil Českou republiku. V roce 2001 se zúčastnil slavnostního vyhlášení ankety Zlatý volant. Potom k nám jezdil častěji. S manželkou Erjou se rozvedl a jeho druhou manželkou se stala Markéta Remešová, s níž má dceru Ellu (nar. 30. 11. 2010). Při slavnostním vyhlášení ankety Zlatý volant za rok 2016 převzal od Josefa Zajíčka cenu za přínos světovému motoristickému sportu.

rok tým týmoví kolegové závody body umístění
1991 Lotus Judd Julian Bailey, Johnny Herbert, Michael Bartels 15 2 15.
1992 Lotus Ford Johnny Herbert 15 11 8.
1993 McLaren Ford Ayrton Senna, Michael Andretti 3 4 15.
1994 McLaren Peugeot Martin Brundle, Philippe Alliot 15 26 4.
1995 McLaren Mercedes Nigel Mansell, Mark Blundell, Jan Magnussen 15 17 7.
1996 McLaren Mercedes David Coulthard 16 31 5.
1997 McLaren Mercedes David Coulthard 17 27 6.
1998 McLaren Mercedes David Coulthard 16 100 1.
1999 McLaren Mercedes David Coulthard 16 76 1.
2000 McLaren Mercedes David Coulthard 17 89 2.
2001 McLaren Mercedes David Coulthard 16 37 5.
reklama
reklama

Komentáře ke článku