Novinky

  • 18.09.2020 Neutral Pole position pro 24 h Le Mans získala posádka Kobajaši / Conway / López v Toyotě

  • 17.09.2020 Neutral Kamuj Kobajaši (Toyota) byl nejrychlejší v první kvalifikaci na 24 h Le Mans

  • 17.09.2020 Neutral Na VC Turecka bylo dosud prodáno 40 000 vstupenek

Facebook Instagram

Ze Staré Paky do staré cihelny

Ze Staré Paky do staré cihelny

V Čechách ukrývaný stříbrný šíp závodil v Indy500

Co má společného dvoutisícová obec na Jičínsku a nejslavnější americký závod? Jeden Mercedes W154. Monopost s výrobním číslem 9, který Němci z nálety sužované Říše přesunuli do bezpečí Protektorátu, aby jej po válce zabavil český závodník Antonín Vitvar. Přes Anglii se pak jeden monopost z „české“ dvojice dostal do USA. Ten druhý, se sériovým číslem 10, je dodnes v Národním technickém muzeu. S hodnotou přes miliardu korun je považován za nejdražší vůz v Česku.

Mercedes W154 vycházel z předchůdce W125. Výrobce musel reagovat na změnu pravidel, která od roku 1938 nastavila maximální objem motoru na tři litry u přeplňovaných motorů a 4,5 litru u atmosférických. W125 poháněl přeplňovaný motor o objemu 5,7 litru. Než ve voze měnit motor, rozhodl se Mercedes postavit nový monopost.

Celkem vzniklo 16 exemplářů. Vozy původně vážily 980 kilogramů. Pro sezonu 1939 byly osazeny novými motory M163, které byly podélně uloženy vpředu. Vidlicové dvanáctiválce přeplňovaly dva kompresory. Výkon činil 485 koní, maximální rychlost až 320 km/h. Na rozdíl od předchůdce se čtyřstupňovou manuální převodovkou dostaly W154 o jeden rychlostní stupeň více. V čem se nelišily, bylo stříbrný nelakovaný hliník, díky němuž si německé vozy vysloužily přezdívku stříbrné šípy.

W154 byl úspěšný. Rudolf Caracciola s ním v roce 1938 získal titul evropského mistra. Vozy sbíraly vítězství ve velkých cenách i nemistrovských závodech. Pak ale vypuknula druhá světová válka, která závodění učinila přítrž. Když se Německo stalo terčem stále častějších spojeneckých náletů, rozmístil Mercedes závodní vozy, většinou po dvojicích, do různých míst v Říši i na okupovaných územích.

Mercedes W154 vyvezl na Nordschleife Lewis Hamilton:

 

Mercedesy zrekvíroval český závodník

Dva vozy, s výrobními čísly 9 a 10 skončily v opravnách wehrmachtu ve Staré Pace. Konec války zde nastal 3. května 1945. O tom, co se v dílnách skrývá, zřejmě dobře věděl tovární jezdec Jawy Antonín Vitvar. Oba monoposty společně s kamarády zabavil a odvezl do svých dílen. Jeden schovával ve své garáži v Nové Pace, druhý našel nějaký čas domov ve stodole u sestry Antonína Vitvara. Zůstaly tak uschovány před Rudou armádou, která do Sovětského svazu odvážela všechno po Němcích, co mělo nějakou cenu.

Vůz číslo 10 byl tím, s nímž Caracciola vyhrál poslední předválečnou Velkou cenu na Nürburgringu. S druhým autem zvítězil Hermann Lang v závodě Coppa Ciano v roce 1938. U Vitvara se auta stala atrakcí, kterou si přišli prohlédnout zástupci československého Autoklubu či automobilového průmyslu.

Padlo rozhodnutí je prodat do zahraničí a získat místo nich stroje, s nimiž by se v Československu dalo závodit. Jeden vůz, ten Langův, nakonec na podzim roku 1946 odcestoval do Anglie. V plánu bylo vyměnit mercedes za nový monopost značky Alta.

Alta ale nikdy k nám nepřicestovala. Není tak jasné, co za mercedes vlastně Československo získalo. Někteří autoři si ale všímli, že Vitvar, další závodník Zdeněk Trejbal, který prodej zprostředkovával, a také Trejbalův šéf Ing. Dobrý začali později závodit s novými britskými auty a motorkami.

Mercedes se na ostrovech dlouho neohřál. Získal jej americký majitel. Kalifornský podnikatel Tommy Lee ho plánoval nasadit do pětistovky v Indianapolisu. Do New Yorku odplul vůz 15. března 1947 na palubě zaoceánského parníku Queen Elizabeth. Letecky byl přepraven do Kalifornie, aby se už v květnu objevil v Indianapolisu.

Regenmeister v Indianapolisu

Nebyl to první „relikt“ slavné éry předválečných evropských závodů, který se objevil v Indianapolisu. O rok dříve, při prvním obnoveném závodě po válce, stál nový majitel oválu v Indianapolisu Tony Hulman velmi o to, aby se fanouškům ukázala největší hvězda předválečné éry – Rudolf Caracciola.

Ten většinu světového konfliktu přečkal ve Švýcarsku. Snažil se získat dva mercedesy W165, stroje odvozené od W154 a vyvinuté za několik měsíců, aby se Mercedes-Benz mohl zúčastnit Velké ceny Tripolisu v roce 1939. Italové si totiž vymínili, že se závodu mohou zúčastnit pouze vozy s kompresorovými motory o objemu maximálně 1,5 litru. Podnik mimochodem Caracciola vyhrál, Lang byl v dalším mercedesu druhý.

Vozy se na konci války skutečně dostaly do Švýcarska, vláda je ale zabavila. Když jeden chtěl Caracciola v roce 1946 vyvézt do Indianapolisu, nedostal povolení.

 Caracciola byl v Indianapolisu velkou atrakcí. Foto: IndyCar

Do Indianapolisu přesto odjel, závod plánoval sledovat jako divák. Majitel týmu Joel Thorne ale nabídl Caracciolovi svezení v jednom ze svých vozů. Němec přijal. Samozřejmě se hned v Indianapolisu stal lákadlem. Před kvalifikací jej však v tréninku zasáhl do hlavy neznámý předmět, podle některých svědků pták, Caracciola ve druhé zatáčce havaroval.

Život mu zachránila přilba. I tak byl ale ve vážném stavu a několik dní v komatu. Tony Hulman se postaral, aby se mu dostalo té nejlepší péče. Mezi oběma se brzy rozvinulo velké přátelství a Caracciolova sbírka trofejí nakonec skončila v muzeu v Indianapolis Motor Speedway, kde je dodnes. Hodí se dodat, že jiný Thornův vůz pilotovaný Georgem Robsonem závod vyhrál.

Caracciolův pokus o start v Indy500 skončil havárií. Foto: IndyCar

Nedokončených 500 mil

Ale zpět k W154/9, monopostu převezenému ze Staré Paky do Indianapolisu. Jeho nový majitel Tommy Lee si za pilota vybral Dukea Nalona, čtyřiatřicetiletého rodáka z Chicaga, který měl zkušenosti s třemi předválečnými pětistovkami a startoval také v první poválečné. Ročník 1947 byl poznamenán sporem mezi pořadatelem a jezdeckými „odbory“, kdy piloti sdružení v Americké společnosti profesionálních automobilových závodníků (ASPAR - American Society of Professional Auto Racing) požadovali větší podíl ze vstupného.

Rozhodli se dokonce závod bojkotovat, byť se do Indy500 většina z nich v průběhu května nakonec zapojila. Nalon navzdory tomu, že s jejich požadavky souhlasil, si byl vědom toho, jakou skvělou šanci na úspěch díky mercedesu má. K bojkotu se tudíž nepřipojil.  Leeovi mechanici dokonce někde získali plány motoru M164, toho, který poháněl mercedesy W165 v Tripolisu. Díky tomu měli poměrně jasnou představu, co agregát potřebuje.

Když byly přípravy na nastartování hotové, odešel Nalon z garáže s tím, že hned ráno tým motor spustí. Do toho se ale v boxu objevil majitel týmu Lee a řekl, že když můžou nastartovat motor ráno, tak to klidně zvládnou už teď večer. Jenže motoru nesvědčilo to, že jej mechanici nechali běžet dlouho na volnoběh, a zadřel se. Výsledkem byly zničené ojnice a jeden píst.

Týmu se podařilo sehnat náhradní ojnice a nechat vyrobit nový píst, který do motoru pasoval. Nalon zvládl se do závodu kvalifikovat. Jeho průměrná kvalifikační rychlost byla 128,082 mil/h (206,128 km/h). Vítěz Ted Horn dosáhl 126,564 mil/h (203,685 km/h). Jen Bill Holland (128,755 m/h, 207,211 km/h) byl rychlejší než stříbrný šíp.

Nalon se po startu ze 6. řady dostal až na čtvrtou příčku. Na trati ale vydržel mercedes jen do 119. kola. Odstoupil kvůli závadě pístu – toho, který musel být vyměněn.

 Duke Nalon kvalifikoval mercedes na start Indy500 v roce 1947. Foto: IndyCar

Napřesrok byl v kokpitu vyměněn také Nalon. Vůz měl původně řídit Ralph Hepburn, který v roce 1947 vedl protest závodníků a přišel o místo. Lew Welch mu ale nabídl zpátky vůz, s nímž v roce 1946 zajel rekord, a se kterým se jiný pilot trápil. Hepburn neodolal, vrátil se k Welchově stáji a zahynul při nehodě v tréninku.

Další z Welchových pilotů, pětačtyřicetiletý Chet Miller, požádal u propuštění, protože se s vozem nedokázal sžít. V monopostu jej nahradil právě Duke Nalon a v závodě skončil třetí, což byl jeho nejlepší výsledek v kariéře. A právě Millera následně najal Tommy Lee, aby řídil mercedes.

Miller vůz kvalifikoval do sedmé řady s průměrnou rychlostí 203,6 km/h. Po 108 kolech musel ze závodu odstoupit a byl klasifikován na 20. místě.

V Leeově dílně byl z vozu vymontován motor. Excentrický milionář z Kalifornie ale záhy zemřel po pádu ze střechy budovy, což jedni považovali za sebevraždu, jiní za nešťastnou náhodu. Mercedes byl odprodán jinému výstřednímu boháči – Joelu Thornovi. A to bez původního motoru. Thorne jej nechal osadit šestiválcem, údajně tím, který měl v roce 1946 ve voze Caracciola. S vozem se pokusil kvalifikovat sám, ale neuspěl.

Chet Miller byl posledním, kdo se s W154 do Indy500 kvalifikoval. Foto: IndyCar

Neubauer zvažoval start v Indianapolisu

Jeho neúspěšný pokus v roce 1949 sledoval sám Alfred Neubauer. Rodák z Nového Jičína byl manažerem závodního týmu Mercedesu v předválečných letech. V Indianapolisu byl na inspekční cestě, během níž posuzoval, jestli by se Mercedes nemohl prosadit právě na americkém oválu. Mercedesu zůstaly některé předválečné W154, pro evropské závody již nepoužitelné kvůli změnám v pravidlech. Přeplňovaný třílitrový motor byl ale stále ještě legální v Indianapolisu.

Většinu času Neubauer strávil s Welchovým týmem. Vůz, který před válkou závodil za jeho stáj, možná ani nepoznal. Kvůli instalaci jiného motoru musel Thorn nasadit i odlišnou kapotáž a pryč byly elegantní tvary původního mercedesu.

Mercedes se plánem na start v Indianapolisu reálně zabýval s cílem upravit W154 na oválové závodění. Cílem byla Indy500 v roce 1951. Ve stejném roce se W154 představily v posledním závodě za Mercedes – v Argentině. Od startu v Indianapolisu bylo upuštěno. Jako datum tohoto rozhodnutí se uvádí 12. duben 1951. W154 se už jevil jako příliš zastaralý stroj a jiné programy mezitím v Mercedesu získaly prioritu.

U W154, který strávil část války ve Staré Pace, se uvádí, že se jej jezdci neúspěšně pokusili kvalifikovat do Indy500 také v letech 1949, 1950 a 1951, ale nejsou k tomu žádné podrobnosti. V roce 1957 měl vůz nového majitele Edwarda Shrevea. Koupit jej měl v roce 1955 a cena se rovnala poplatku za čtyřleté uskladnění vozu, který nebyl od roku 1951 využívaný. Shreve se jej pokusil znovu kvalifikovat do Indy500.

Vůz poháněl opět řadový šestiválec, tentokrát od Jaguaru. Jezdec Danny Kladis se jej, stejně jako Maserati týmu Morgan Engineering, neúspěšně snažil do závodu kvalifikovat.

Vůz pak několikrát změnil majitele, až se dostal do rukou sběrateli Neilu Cornerovi, který jej nechal u společnosti Crosthwaite and Gardiner zrestaurovat. Corner sehnal i původní motor, který Tommy Lee nechal vymontovat. Po Leeově smrti jej získal jeho obchodní společník Willet Brown, který ho dal opravit. Motor pak zkoumali inženýři General Motors. Po nějakém čase v Brownově dílně se dostal do muzea, odkud jej Corner vykoupil a nechal zasadit zpět do vozu. Podle posledních zpráv je teď Mercedes W154/9 v rukou německého sběratele.

Caracciolův W154/10 zůstává v Národním technickém muzeu, byť hlavně na konci 40. let se objevily snahy se „auta po okupantech“ zbavit. V časopise Svět motorů v roce 1948 se objevil text, který přímo zmiňoval 500 mil Indianapolisu jako možné vhodné uplatnění. Československá národní banka za vůz mohla získat desítky tisíc dolarů, pokud by se jej Američanům podařilo prodat. Naopak se autor vyslovoval proti vystavování „cizího výrobku“ v technickém muzeu. Z prodeje ale naštěstí sešlo.

Zdroj: FORMULE.cz

Komentáře ke článku